Británie: Král Karel III. má své názory a vášně, ale jeho prvním úkolem je reformovat obraz monarchie

9. 9. 2022

čas čtení 6 minut
 
 
Charles bude zcela jiným panovníkem než jeho matka. Měl by toho využít ve svůj prospěch i ve prospěch národa, míní Simon Jenkins
 
Král Charles hodlá vládnout - řekl by sloužit - přesně tak, jak to dělala jeho matka. Celý svůj život strávil ve stínu jejíhochování  a na každém kroku byl vyučován v roli držitele trůnu. Ví, že národ považoval královnu za apoteózu konstituční monarchie. Jeho vláda pravděpodobně nebude dlouhá (je mu 73 let)  a on nebude chtít zradit odkaz své matky.

Tím však  může jakákoli podobnost mezi králem Karlem a královnou Alžbětou skončit. Důvod je prostý. Práce monarchy je dnes sice šablonovitá, ba téměř robotická, ale přesto ji vykonávají lidé. Karel může vykonávat ceremonie, které se od něj vyžadují, bezvadně. Je zkušený v nudných veřejných povinnostech a sdílí matčinu schopnost mírnit rituály humorem. Dospělost také rozmělnila rizika nevhodného chování a pomluv, která provázela jeho mládí a nešťastné první manželství. Matka a syn jsou však velmi rozdílné osobnosti.

 
To může mít význam jen na okraji ústavy, při jednání, které král z ústavní nutnosti vede se svým premiérem a s parlamentní mašinérií. Je povinen respektovat nestranické závazky monarchie, zakotvené ve zvyklostech a praxi. Doby, kdy si panovník mohl podle vlastního uvážení "vybrat" nebo "pozvat" premiéra, který by se s největší pravděpodobností těšil parlamentní podpoře, jsou pryč.

Tato terminologie může stále přinášet krize. K té poslední došlo v roce 1963, kdy Konzervativní strana postrádala formální proceduru pro výběr předsedy a řada kandidátů se přihlásila o místo po nemocném Haroldu Macmillanovi. Ten se nakonec uzdravil natolik, že za svého nástupce doporučil lorda Homea, ale ani to nezachránilo královnu před tím, aby zdánlivě schválila tajné a oligarchické předání moci.

Následná napětí obvykle vznikala při nerozhodných poměrech v parlamentě, jako tomu bylo v roce 1974 za Edwarda Heatha a v roce 2010 za Gordona Browna. Obě situace byly vyřešeny jednáním s královninými úředníky v rámci konvencí a zvyklostí. Jiná krize nastala, když se Boris Johnson v roce 2019 pokusil zapojit panovnici do nezákonného suspendování parlamentu, které zrušila nikoli královna, ale Nejvyšší soud. Ve všech těchto případech držel protokol panovníci stranou od kontroverzí. Charles se však může cítit oprávněn hrát aktivnější roli.

Jiné problémy mohou spočívat v tom, že Charles je veřejně známou osobností s vyhraněnými názory na téměř všechna témata pod sluncem. Netají se svými názory na tak různorodá témata, jako jsou klimatické změny, zemědělství, alternativní medicína, ochrana přírody a moderní architektura. Jako vždy trvá na tom, že jeho názory jsou osobní a nikoli "monarchické". Ale stále to jsou názory.


V roce 2014 Mike Bartlett ve své hře Král Karel III. zobrazil Karla, jak z důvodu svědomí odmítá dát královský souhlas s návrhem zákona přijatým parlamentem, který ukončuje svobodu tisku. Dovolával se královské výsady, pravomoci, která se obvykle přenáší na ministerského předsedu. To postavilo ministerského předsedu před krizovou situaci: buď schválit "nezákonný" zákon, nebo požadovat Karlovu abdikaci ve prospěch poddajnějšího Viléma. Ve hře došlo k druhé variantě. Podobná krize postihla Belgii v roce 1990, kdy král Baudouin odmítl podepsat zákon na podporu potratů a musel na jeden den abdikovat. Bartlettova zápletka musela u Karla vyvolat přinejmenším záchvěv poznání.

Panovník pořádá každý týden audienci u předsedy vlády za podmínek naprostého utajení. Charles to může oprávněně považovat za otevřenou příležitost bombardovat nešťastného premiéra svou reakcí na události. Možná nejde o nic jiného než o rozhovor s nejmocnější osobou v zemi, ale už to samo o sobě představuje vlivné postavení. Charles je muž intelektuální vášně, je to královský David Attenborough. Oba muži se domnívají, že nejen britský národ, ale i planeta Země čelí katastrofě, a Charles ten problém může považovat za nadřazený ústavním zvyklostem.

Nebezpečí spočívá v téměř jistém úniku informací. Palác bude neustále obléhán obviněními z politického lobbingu a vměšování. Vždycky bude existovat skupina názorů,   že královna jednala přehnaně, když "vládla až do smrti", a měla v určitém okamžiku důstojně odejít do důchodu. Charles už není mladý a není to Alžběta. Bude stále zranitelný vůči přitažlivé přítomnosti svého syna Williama, který je vysoce postavený a čeká v kuloárech.

Kde by se nový panovník mohl nepochybně prosadit, je reforma obrazu monarchie. Tam, kde Alžběta lpěla na tradicích, je o Charlesovi známo, že chce trůn uvolnit a "odformalizovat". Proslýchá se, že se chce odstěhovat z Buckinghamského paláce, přeměnit ho na královskou kancelářskou budovu a muzeum a ponechat si Clarence House jako své londýnské sídlo. Oblíbeným gestem by bylo spojení rozsáhlých soukromých zahrad paláce s Green Parkem a vytvoření zeleného koridoru z Whitehallu do Kensingtonského paláce.

Charlesovi by také prospělo, kdyby odstranil většinu floskulí, které se kolem konceptu královské rodiny za jeho matky vyrojily. Následník trůnu sice musí existovat, ale rozvětvená rodina se nemusí těšit publicitě - nebo častěji snášet ji - a má životní styl, který většina královských rodin jinde v Evropě nezná. Udělat z jejích potomků a příbuzných armádu celebrit na jevišti byla chyba, kterou by Charles mohl užitečně ukončit.

Britská monarchie je historickou kuriozitou. Poskytla státu a jeho imperiálnímu dědictví, Britskému společenství národů, pozoruhodně stabilní osobnost. Její dědičný základ je obhajitelný pouze tím, že je to pro Británii něco zásadního a že to zůstává svědomitě impotentní. Monarchie je pouze výrazem národní soudržnosti a domnělé úcty v lidské podobě. Tuto stabilitu a úctu si však udržuje tím, že se vyhýbá sporům. Nový britský král je okázalý kontroverzní člověk. Přinejmenším je nepravděpodobné, že by jeho vláda byla nudná.

0
Vytisknout
3761

Diskuse

Obsah vydání | 13. 9. 2022