20. 7. 2022
Ruská válka proti Ukrajině vstupuje do 21. týdne. Co zpočátku lidi děsilo, na to si začínají zvykat: Bombardování obytných čtvrtí a útoky na nemocnice, cílené ničení životně důležité infrastruktury, blokáda ukrajinských černomořských přístavů, masové popravy a znásilňování v oblastech dobytých Ruskem, deportace více než milionu Ukrajinců do Ruska, desítky milionů uprchlíků, rostoucí ztráty ukrajinské armády pod krupobitím ruského dělostřelectva, raket a tanků.
Další domácí obavy se hromadí kvůli hrozným zprávám z Ukrajiny – inflace, prudce rostoucí ceny energií a hrozící recese. Vyhlídka, že Kreml omezí dodávky plynu na nulu, nutí spolkovou vládu požádat Kanadu, aby zrušila vývozní sankce proti Rusku a povolila dodávku turbíny pro plynovod Nord Stream 1. V zásadě jsme pro sankce proti ruské válečné ekonomice, ale bohužel jsme se s otevřenýma očima stali závislí na ruských fosilních palivech. Od začátku války EU dovezla ruskou ropu a plyn v hodnotě téměř sta miliard eur; košile je bližší než kabát.
Kancléř Scholz v zahraničním výboru odmítl požadavek na dodávku bojových vozidel pěchoty Marder pro Ukrajinu s poznámkou: "To by byla strašná eskalace" a kategorickým: "Nenecháme drancovat Bundeswehr." Větší chlad a odstup vůči Ukrajině je stěží možný. Člověk by rád věděl, jaký scénář akutní hrozby kancléř předpokládá, že nedovolí Bundeswehru podporovat Ukrajinu? Hrozí útok na Pobaltí či Polsko – nebo neplatí, že každý zasažený tank, každý zničený raketomet, každá vymazaná rota ruské armády zvyšuje naši bezpečnost? Pokud chceme udržet Rusko mimo NATO, musíme udělat vše pro to, aby Putin na Ukrajině selhal.
Ruští stratégové konfrontace spoléhají na neochotu Západu řešit konflikty, krátkodechost a lhostejnost. Jsou přesvědčeni, že mají navrch, i když Evropa a USA jsou z ekonomického hlediska výrazně silnější a mají také větší vojenský potenciál. Putin považuje Evropu – zejména Německo – za zkaženou bohatstvím a vystrašenou. Proč se obětovat pro Ukrajinu nebo dokonce riskovat válku s Ruskem? Možná má pravdu.
Požadavky, aby Ukrajina už nestála v cestě ukončení války a dala Putinovi to, co požaduje, se prosazují. Clausewitz vtělil toto zaměňování pachatele a oběti do ironické formulace, že vinu za válku nakonec nese obránce, protože stojí v cestě agresorovi: Agresor by rád pokojně napochodoval. Naši povolní pacifisté to myslí se vší vážností. Souhlasí s Lavrovem, že Západ svými dodávkami zbraní zbytečně prodlužuje válku. Ukrajina stejně nemá šanci ruský postup zastavit. To není jen výsměch odhodlání Ukrajinců – mužů i žen – bojovat za svou nezávislost a svobodu. Volání po kompromisu s Putinem také špatně odhaduje charakter ruského tažení.
Rusko vede vyhlazovací válku proti Ukrajincům jako národu. Každý, kdo radostně nezdraví ruské "osvoboditele", je "fašista" a je vydán na milost a nemilost dobyvatelskému násilí. Postoupení jižní a východní Ukrajiny Rusku by nepřineslo mír, ale vlnu likvidací, zatýkání a deportací. Buča a Mariupol naučily Ukrajince, že s Ruskem nemůže být žádná dohoda. A proč by se měl Putin spokojit s dalším velkým soustem z ukrajinského území? Anexe Krymu a faktická anexe loutkových republik Donbasu mu jen zvedly chuť k jídlu. Měli bychom konečně uznat, že mluví o celé Ukrajině – a nejen o Ukrajině.
Putin je na cestě pomsty. Chce shromáždit ztracené provincie ruské říše, znovu získat nadvládu nad středovýchodní Evropou a ovládnout Černé moře. Pokud Západ nemá sílu ho na Ukrajině zastavit, další zatlačení je jen otázkou času. Kreml dal naprosto jasně najevo, že ukončení války je možné pouze, pokud Ukrajina přijme ruské požadavky. Takovýto "vyjednaný mír" by pro žádný hodnotově založený evropský řád nebyl než pohřbem třetí kategorie. Usmiřování se s agresorem nevytváří trvalý mír. Pokud Putin odejde z bojiště s byť jen částečným vítězstvím, zažijeme na východním křídle Evropy dlouhé období válečného ohrožení a nestability. V neposlední řadě způsobí koňský handl s Ruskem masivní deformace v rámci EU a NATO. Naši spojenci ve střední a východní Evropě se již dívají na Německo s rostoucím podrážděním. V jejich očích je váhavá politika Berlína pokračováním zvláštní cesty Německa směrem k Rusku.
Otázka motivů a cílů německé politiky není náhodná. Kancléř zatím nechával odpověď záměrně vágní. Jeho neustále opakovaná formulace "Rusko tuto válku nesmí vyhrát, Ukrajina nesmí prohrát" nechává otevřený výsledek konfliktu, ke kterému směřuje. Tvrzení "Ukrajina musí vydržet" rovněž ponechává otevřenou otázku budoucích hranic. Jako důvod této strategické nejednoznačnosti Olaf Scholz rád uvádí, že nechce předjímat postoj ukrajinské vlády: Zda a jaké ústupky chce udělat, je její suverénní rozhodnutí. To zní dobře, ale ignoruje to skutečnost, že výsledek této války závisí také na nás. Bojová připravenost na Ukrajině nechybí. Co chybí, jsou "těžké zbraně" – dalekonosné dělostřelectvo, raketomety, protiletadlové systémy, obrněná vozidla – k prolomení ruské převahy. Není to beznadějné snažení. Rusko utrpělo obrovské lidské a materiální ztráty. Zásoby Kremlu jsou velké, ale ne neomezené, zvláště když sankce na západní technologie narušují výrobu zásob.
Po neúspěchu blitzkriegu v prvních týdnech války nyní ruské vedení spoléhá na klasickou bitvu materiálu, ve které má rozhodnout naprostá převaha zbraní a střeliva. V této situaci existují tři možné scénáře konce války:
- Ukrajina vykrvácí a musí se podřídit Ruskem nadiktovanému míru, který znamená konec její suverenity.
- Západ podpoří Ukrajinu do té míry, že může zpomalit ruský postup vysokými ztrátami, dokud se válka nakonec nezastaví a nezmění se v nejisté příměří. Není jasné, kudy povede nová demarkační linie – lze Charkiv a Oděsu ubránit, nebo budou v budoucnu patřit do Ruskem okupované zóny?
- Evropa a USA posilují Ukrajinu, aby odrazila ruskou ofenzívu a provedla protiútok, aby zatlačila útočníky zpět alespoň k hranicím z 24. února a možná i dál v Donbasu. Nestačí tu a tam pomoci Ukrajině hrstkou dělostřeleckých systémů. Pokud chceme, aby vyhrála tuto válku, bude to potřebovat masivní, rychlé a nepřetržité dodávky zbraní. Staré sovětské zbraňové systémy musí být postupně nahrazeny moderním západním vybavením, včetně tanků. To vyžaduje včasný výcvik ukrajinských vojáků na tyto zbraně. Krátkodobě musí být zásobována ze stávajících zásob a zároveň musí být nastartována zbrojní výroba v Evropě.
Když se podíváte na předchozí politiku spolkové vlády – přesněji: kancléře a jeho ministryně obrany – scvrkává se na druhý scénář: Ukrajina by neměla prohrát, ale neměla by ani vyhrát, Putin by neměl triumfovat, ale měl by také neztratit. Pokud někdo odmítne předpoklad, že Berlín má v konečném důsledku za cíl koňský handl s Moskvou, zbývají dvě vysvětlení. První je ekonomického rázu: Scholz se nechce příliš přiblížit k Putinovi z obavy, že by na oplátku mohl úplně uzavřít plynový kohout. Jiné vysvětlení poskytuje sám kancléř, když opakovaně zdůrazňuje své obavy z eskalace války a znovu potvrzuje své pevné rozhodnutí, že Německo se nesmí stát válčící stranou. Základní obavou je, že Putin zešílí, pokud bude čelit vojenské porážce na Ukrajině.
Je příznačné, že tento strach je zvláště výrazný v Německu. V Polsku, pobaltských a skandinávských zemích, které jsou s Ruskem v první linii, nehraje prim. V Německu poučení z prohrané 2. světové války zní: Už nikdy válku, rozhodně ne s Ruskem. Naši sousedé si z této katastrofy vzali jiné ponaučení: Už nikdy appeasement. Lépe chápou, s jakým Ruskem máme co do činění a co je na Ukrajině v sázce. A jsou tím lepším reálpolitikem, když trvají na tom, že Rusko musí být na Ukrajině zastaveno, aby se předešlo ještě větším škodám.
Západ má mnohonásobně větší ekonomické rezervy a vojenský potenciál než Putinův režim. Co chybí, je politická vůle zastavit ruský neoimperialismus. Bundestag drtivou většinou hlasoval pro dodávky těžkých zbraní na Ukrajinu bez omezení. Spolková vláda by se měla tímto rozhodnutím řídit. Jinak budeme muset znovu odpovědět na otázku, proč jsme neudělali více pro zastavení vyhlazovací války.
Zdroj v němčině: ZDE
Diskuse