Pád BoJo, aneb Křehkost západního demokratického modelu
22. 7. 2022
čas čtení
6 minut
Ani Vladimir Putin nedokázal zachránit Borise Johnsona. Invaze na Ukrajinu získala lídrovi Konzervativní strany pár týdnů, dokonce i měsíců. Ale příliš bylo příliš. Ten, kdo se prezentoval jako přímý dědic Winstona Churchilla, byl pouze herec, jistě plný šmrncu, ale především zarytý lhář: Karikaturní ilustrace politické krize ve světě demokracie po Donaldu Trumpovi.
Kronika ohlášeného pádu, rezignace Borise Johnsona z postu lídra Konzervativní strany je o to velkolepější, že měl od voleb v roce 2019 v Dolní sněmovně velmi pohodlnou většinu osmdesáti poslanců. A mezinárodní kontext měl logicky hrát v jeho prospěch. Ale je to muž, který je odmítán mnohem více než jeho politika, problémem je jeho nedostatek integrity.
Je jasné, že od Moskvy po Peking se radují z pádu muže, který neochvějně podporoval Ukrajince i liberální síly v Hongkongu. Ruské jednotky jsou možná slabší, než si Putin myslel, ale britský politický život je přinejmenším chaotický. Štěstí jedněch je neštěstím druhých.
Asijští spojenci jsou znepokojeni naší nestabilitou
Naši asijští spojenci si ve skutečnosti stále více kladou otázku, zda kvůli tomu, aby čelili Číně, nepodstupují příliš velké politické riziko tím, že počítají s podporou Washingtonu, Londýna a Paříže, nemluvě o Bruselu.
Demokratický Západ se pro ně stal přinejmenším stejně tak zdrojem problémů, jako řešením. Amerika je rozervaná a čelí pokusu o kulturní kontrarevoluci vedenému fundamentalistickou pravicí, která má od Trumpových let většinu v Nejvyšším soudu.
Opakované lži vedly k pádu Borise Johnsona. A od posledních parlamentních voleb má Emmanuel Macron pouze relativní většinu ve Francii. Od Tokia po Soul, od Jakarty po Nové Dillí existují oprávněné obavy. Předstírají západní mocnosti, že jim na světě záleží? Od krize v Londýně se BBC, zaměřená na domácí zpravodajství, válkou na Ukrajině zabývá jen letmo. Zdá se, že to pochopil i Vladimir Putin, který na Donbasu zrychluje.
A i když je zájem Západu o svět skutečný, poskytuje si sám prostředky k dosažení svých ambicí? V Africe nebo Latinské Americe, na rozdíl od Asie, je Západ vnímán jako aktér s přílišným zájmem o Ukrajinu a malým o ostatní tragédie světa.
V Asii, která stále více žije ve stínu čínské hrozby, neodsuzujeme selektivní emoce Západu, ale jeho neschopnost se vážně zaměřit na výzvy světa. Nenadálé zvraty samozřejmě nejsou výsadou Západu. Ale asijské metropole, které s námi sdílejí soubor společných hodnot, jejichž základem je demokracie, jakoby nás téměř obviňovaly z nefunkčnosti našich politických systémů.
Jejich poselství by mohlo znít: "Ukažte více kontinuity, více efektivity, i když to znamená trochu méně demokracie."
Může Amerika hnít uvnitř a zůstat silná navenek?
Politické potíže Velké Británie nebo Francie jistě představují překážku mezinárodní role těchto dvou zemí. Ale buďme upřímní, zbytek nezápadního demokratického světa se mnohem více stará o budoucnost Spojených států než o velké evropské národy. Může být hluboce rozdělená Amerika i nadále vůdcem demokratického světa a hlavním ochráncem asijského kontinentu tváří v tvář rostoucím ambicím Číny?
Pro některých analytiků je už samotný fakt, že americké veřejné mínění projevuje malý zájem o mezinárodní otázky, spíše dobrým znamením. Směs lhostejnosti a ignorance by měla Washingtonu umožnit dosáhnout jeho zahraničněpolitických cílů. Americké impérium je jistě na ústupu, ale tempo tohoto procesu je příliš pomalé na to, aby představovalo skutečnou překážku pro americké ambice. Jinými slovy, Amerika by mohla "shnít" uvnitř a zůstat silná navenek.
Analýza může být objektivně správná. Nebere však v úvahu emocionální rozměr problému. Nařízením, že ženy na rozdíl od mužů nemohou volně nakládat se svými těly, si Nejvyšší soud Spojených států odcizil více než polovinu lidstva. A to právě ve chvíli, kdy humanitární organizace odsuzují systematické používání znásilňování jako válečné zbraně ruskými vojáky. Znásilnění páchané před rodinami, aby způsobilo co největší dlouhodobou psychickou újmu. V Afghánistánu zároveň Taliban uzavřel přístup ke vzdělání pro ženy.
Orientální despotismus přes to všechno nezvítězí
Nepopiratelná krize západního demokratického modelu nemusí nutně znamenat nevyhnutelný triumf východního despotismu, jehož nositelem je Putin, který sní o Petru Velikém, a Si Ťin-pching, který se považuje za křížence mezi císařem dynastie Ming a Mao Ce-tungem, nemluvě o jeho neskutečné fascinaci Stalinem. Stejně jako všechny autoritářské režimy závisí i Putinovo Rusko na osudu bitev. A na hřišti ještě zdaleka nemá vyhráno.
Čína ze své strany začíná pomalu podléhat demokratickému poklesu. A od spektakulárního přitvrzení režimu je obtížnější potvrdit, že pochodeň dějin se nezadržitelně posouvá směrem k Asii ovládané Čínou. Lze si dokonce klást otázku, zda z dlouhodobého hlediska z extrémní centralizace uvnitř a z imperiálního avanturismu mimo čínskou moc netěží z dlouhodobého hlediska Indie, umírněnější navzdory náboženskému nacionalismu svého současného vůdce...
Vidět krize ve Velké Británii, Francii a ještě více ve Spojených státech jako symbol, ne-li příčinu předání moci demokratického Západu a autoritářské Asii, je přílišná zkratka. Ve skutečnosti, pokud je někdo pesimistický, bylo by lepší mluvit o konkurenční dekadenci mezi demokratickými a autoritářskými systémy.
Zdroj ve francouzštině: ZDE
8838
Diskuse