Příspěvek na péči jako symbol našeho “ Kocourkova“ (nejen) v sociálně/zdravotní oblasti…

26. 7. 2022 / Pavel Veleman

čas čtení 7 minut
Věnuji své nejlepší šéfové svého života, paní Blance B., která ten strašný stres na sociálních odborech odnesla zdravotně a dnes již bohužel není mezi námi… Stejně jako nesmírně empatické kolegyni, paní Mileně R. – taktéž umírá předčasně z důvodu stresu a vysílení v těchto letech. Sociální práce má své oběti a každá nedomyšlená politická změna do tohoto systému, který se dotýká statisíce klientů - si vyžádá další oběti z řad zaměstnanců – tuší to vůbec politici? Kdo by jim to však řekl, že? Už slyším odpověď: "Máte jasné a přesné důkazy? Nemáte? Tak mlčte, Velemane!“

 Příspěvek na péči byl postrach nás, sociálních pracovníků na obcích, kde se v roce 2007  náhle k naší agendě (sociální práce v celé komplexitě problémů směrem k jednotlivcům) tento tzv. PnP zjevil. Do té doby byla vyplácena tzv. bezmocnost v několika stupních na doporučení praktického lékaře a byla velmi rychle přiznána k starobnímu důchodu (bez sociálního šetření). Pro klienty tělesně nebo duševně postižení (např. vozíčkáři, lidé nevidomí apod.) byli zase tzv. POBOJI (Péče o osobu blízkou), který náležel pečující osobě. Nemuselo zde být tak složité vyplňování o poskytovateli sociální pomoci (ti neustále leží úředníkům MPSV v žaludku a stále vše pro tyto občany a stále mají pocit tzv. zneužívání příspěvku na péči. Teď prý mají nápad zavádět speciální účty, aby mohli hlídat, co si za příspěvek na péči kupují. Bůh s námi!

Ono to rozdělení na klienty, kteří jsou postižení celoživotně a klienty (těch je procentuálně daleko více), kteří se dostanou do této zdravotně/sociální situace díky stáří, vůbec nebylo špatné. Česká správa sociálního zabezpečení totiž vyplácela dávku ihned s důchodem a byl čas se skutečně věnovat celoživotně postiženým.

Komunisté se totiž  řídili slavnou větou bývalého předsedy vlády a dodnes žijícího Lubomíra Štrougala: „Soudruzi, hlavní je lidi nenasrat…“ a šlo jim o rychlou výplatu těchto dávek a celkovou funkčnost systému.

Dnes sice každý úkon v sociálně-zdravotní oblasti má desítky od stolu vymyšlených standardů, inspekčních prošetření, zápisů a vyhodnocování, přerušených a obnovených řízení, leč pakliže třeba jako skvělá vnučka ošetřujete dementního dědečka, je Vám tato „byrokratická přesnost“ s dovolením opravdu nanic.

Pamatuji se, jak tehdy zaznívaly odborné hlasy, že tato změna uvolní Domovy seniorů nebo další ústavní péči, jelikož všichni budou chtít zůstat doma a pobytová zařízení se vyprázdní. Výsledek známe. Nápad to byl možná knižně a ideologicky dobrý, leč dopadlo to jako slavná kuponová privatizace (tehdy jsem plně pochopil, že pakliže nejsou připraveny funkční podmínky k aplikaci změn, je lepší nic neměnit).

V lednu 2007 byly sociální odbory doslova zavaleny žádostmi o příspěvek na péči a dále z Pražské správy sociálního zabezpečení chodilo neuvěřitelné  množství žádostí o podporu v bezmocnosti  (desítky tisíc jenom v Praze), které se musely zadávat do elektronického systému. Ten nebyl vůbec nachystán. Nefungoval a nikdo ani nevěděl, jak se má provádět sociální šetření, Tuším, že  bylo 36 otázek a každá měla ještě čtyři podotázky. Navštěvovat a vyžadovat toto v situaci terminálně onkologicky nemocných nebo dětských pacientů, kdy jednáte se zoufalými matkami a lidmi, kteří najednou byli naprosto odříznuti od finanční pomoci ohledně svého postižení, byl pro mne tehdy ještě mladého sociálního pracovníka děsivý zážitek a pochopil jsem, že nejde teorie aplikovat v praxi a musíte si pomoci hlavně vlastním rozumem a citem.

Ještě horší byla situace na lékařských posudkových komisích. Pamatuji se, jak jsem jezdil se stovkami žádostí s kufrem na kolečkách - jako na dovolenou a v tramvaji jsem potkával své kolegy a kolegyně z jiných městských částí také v situaci, jako když jedou na letiště.

Leč všichni jsme vyskočili na Smíchově, tehdy v Kartouzské a před vyděšenými zraky kolemjdoucích se vydali na Pražskou správu sociálního zabezpečení - posudkové oddělení. Zde si pamatuji, že ještě někdy v dubnu 2007 nebyly ani zapojeny počítače, na podatelně seděla jedna naprosto „vyřízená žena“, která vůbec nemluvila, hlavu měla omotanou slávistickou šálou, neustále zde jemně bzučel nikým nezvedaný telefon a jen rukou ukazovala směr k největší kanceláři, vlastně hale.

Zde se nacházely stovky plných krabic žádostí - na sobě, přes sebe, občas jen na zemi zatížené kusem cihly. Nikdo nic nekontroloval, nepotvrzoval, jen svůj dovolenkový kufr žádostí o příspěvek na péči vysypal na hromadu a odešel.

Od března 2007 jsem se bál zvednout i já na sociálním odboru telefon, jelikož na druhé straně se ozval nepopsatelný řev s nadávkami – to klient se dovolával zákonných práv. Ano toto je skutečně praxe sociální práce, ještě si pamatuji na neuvěřitelně arogantního šéfa lékařské posudkové služby, který se se mnou dohadoval, že klientka, která byla umístěna v hospicu na Praze 4, je podle jeho názoru zcela zdravá a nepřiznal ji ani I. stupeň závislosti, čehož se však již klientka nedožila.

A poslední z pamětí starého zbrojnoše sociální práce se mi vybavuje leden, únor 2008, kdy začaly hromadně chodit posudky příspěvku na péči a jelikož již často klienti do té doby zemřeli nebo byli umístěni v LDN, DS nebo DZR, ještě před první zákonnou novelou veškeré peníze připadly pečující osobě a nezkoumalo se, kde klient nebo klientka žili. Pečující osoba však již zapomněla, po více než dlouhém roce, že někdy o někoho pečovala a jelikož byl čtvrtý stupeň až  12 000,- Kč,- , jednalo se mnohdy o značné peníze.

Já jsem si to sám pro sebe pojmenoval jako „Rádio Impuls“, jelikož často, když jsem volal poskytovateli pomoci uvedenému v žádosti a sdělil mu, že za péči o tetičku mu náleží třeba 70 000 Kč - poslal mne kamsi, ať si z něj nedělám legraci. Potom bylo vždy asi tak patnáct minut ticho a po zjištění telefonního čísla z úřadu se ozvala většinou žena tohoto „poskytovatele pomoci“ a strašně se omlouvala za jejího muže, pochopitelně, že se o tetičku starali až do úplného konce, že? A  70 000  potřebují na nová okna.

Tak takhle nějak tady funguje zhruba 15 let příspěvek na péči, moc se nezměnilo, čekací doba v Praze zhruba 8 měsíců na vyřízení, věkový průměr lékařů na posudkové službě přes 80 let,  Praha 10 nemá v současné době žádného lékaře, jen ty „Impulsovi“ už asi nejsou… I když, kdo ví?

3
Vytisknout
3784

Diskuse

Obsah vydání | 28. 7. 2022