Světová produkce ropy roste a její konec je v nedohlednu

28. 7. 2022

Abychom se na to podívali z určitého úhlu pohledu, připomeňme si, že v dobách před frakováním na začátku století byli mnozí odborníci přesvědčeni, že světová produkce ropy dosáhne v roce 2010 denního maxima ve výši 90 milionů barelů a do konce tohoto desetiletí klesne na 70 nebo 80 milionů barelů. Jinými slovy, neměli bychom jinou možnost než začít urychleně převádět naše dopravní systémy na elektřinu. To by zpočátku způsobilo velké potíže, ale nyní bychom již byli na dobré cestě k budoucnosti zelené energie s mnohem menšími emisemi uhlíku a zpomalením globálního oteplování.

Porovnejte tyto nadějné scénáře s nejnovějšími údaji amerického Úřadu pro energetické informace (EIA). V současné době se světová produkce ropy pohybuje kolem 100 milionů barelů denně a předpokládá se, že do roku 2030 dosáhne 109 milionů barelů, do roku 2040 117 milionů a do roku 2050 až 126 milionů barelů. Tolik tedy k "ropnému vrcholu" a rychlému přechodu na zelenou energii.

Proč se očekává, že celosvětová spotřeba ropy dosáhne tak vysokých hodnot, zůstává složitým příběhem. Nejdůležitějším z klíčových faktorů je zavedení technologie frakování, která umožňuje těžbu mamutích břidlicových zásob, jež byly dříve považovány za nedostupné. Na straně poptávky byla (a stále je) celosvětová obliba - v čele s americkými spotřebiteli - velkých, benzinových SUV a pickupů. V rozvojovém světě je doprovázena stále se rozšiřujícím trhem nákladních automobilů a autobusů s naftovým pohonem. Dále je to celosvětový růst letecké dopravy, který prudce zvyšuje poptávku po leteckém palivu. K tomu je třeba připočíst neúnavné úsilí samotného ropného průmyslu popírat vědecké poznatky o změně klimatu a bránit celosvětovému úsilí o omezení spotřeby fosilních paliv.

Otázka, před kterou nyní stojíme, zní takto: Jaké jsou důsledky této znepokojivé rovnice pro naši budoucnost, počínaje životním prostředím?

Všichni víme, že emise oxidu uhličitého jsou hlavním zdrojem skleníkových plynů, které způsobují globální oteplování, a že spalování fosilních paliv je zodpovědné za lví podíl těchto emisí. Vědci nás také varovali, že pokud nedojde k prudkému a okamžitému omezení tohoto spalování - jehož cílem je zabránit tomu, aby globální oteplování překročilo 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře -, bude to mít skutečně katastrofální následky.

A teď si vezměte, že v roce 2020 se ropa podílela na celosvětové spotřebě energie více než jakýkoli jiný zdroj - přibližně 30% - a EIA (Vyhodnocení vlivů na životní prostředí) předpokládá, že při současném kurzu zůstane světovým zdrojem energie číslo jedna, a to možná až do roku 2050. Vzhledem k tomu, že se jedná o palivo s vysokou uhlíkovou náročností, byla ropa v roce 2020 zodpovědná za 34% celosvětových emisí uhlíku a podle odhadů se tento podíl do roku 2040 zvýší na 37%. V té době bude spalování ropy zodpovědné za uvolnění 14,7 milionu tun skleníkových plynů, které zachycují teplo, do atmosféry, což zajistí ještě vyšší průměrné světové teploty.

S pokračujícím nárůstem emisí CO2 z používání ropy je nulová šance udržet se v mezích 1,5 stupně Celsia nebo zabránit katastrofálnímu oteplování planety se vším, co k němu patří. Přemýšlejte o tom takto: ohromující vlny veder, které jsme letos zažili od Číny po Indii, od Evropy po Africký roh a od této země po Brazílii, jsou jen mírnou předzvěstí naší budoucnosti.

Vlny veder nejsou jediným nebezpečným důsledkem naší stále rostoucí závislosti na ropě. Vzhledem ke své zásadní roli v dopravě, průmyslu a zemědělství měla ropa vždy obrovský geopolitický význam. O její vlastnictví se vedly desítky válek a vnitřních konfliktů. Kořeny všech nedávných konfliktů na Blízkém východě lze například vysledovat v těchto sporech. Navzdory mnoha spekulacím o tom, jak by scénáře vrcholu poptávky po ropě mohly teoreticky vše ukončit, ropa nadále zásadním způsobem ovlivňuje světové politické a vojenské dění.

Abychom docenili její trvalý vliv, stačí si uvědomit četné souvislosti mezi ropou a probíhající válkou na Ukrajině. Začněme tím, že je nepravděpodobné, že by Vladimir Putin byl někdy v pozici, kdy by mohl nařídit invazi do další dobře vyzbrojené země, kdyby Rusko nebylo jedním z největších producentů ropy na planetě. Podle Úřadu pro energetické informace tvořily příjmy z těžby ropy a zemního plynu v letech 2011-2020 v průměru 43 % celkových ročních příjmů ruské vlády. Jinými slovy, Putinovým silám to umožnilo vytvořit rozsáhlé zásoby děl, tanků a raket, které tak nemilosrdně používaly na Ukrajině.

Neméně důležité je, že poté, co se jeho armádě nepodařilo dobýt ukrajinské hlavní město Kyjev, by Putinovi bez peněz, které denně získává z prodeje ropy ze zahraničí, zcela jistě chyběla schopnost pokračovat v boji. Přestože vývoz ruské ropy poněkud poklesl kvůli západním sankcím uvaleným po začátku války, Moskva dokázala najít klienty v Asii - zejména Čínu a Indii - ochotné odkoupit její přebytečnou ropu, která kdysi směřovala do Evropy. I když Rusko prodává tuto ropu za zvýhodněné ceny, nediskontovaná cena od začátku války tak prudce vzrostla - cena ropy Brent, která je průmyslovým standardem, vzrostla z 80 dolarů za barel na začátku února na 128 dolarů za barel v březnu - že Rusko nyní vydělává více peněz než na začátku invaze. Ekonomové z helsinského Centra pro výzkum energetiky a čistého ovzduší totiž zjistili, že během prvních 100 dnů války Rusko vydělalo na vývozu ropy přibližně 60 miliard dolarů - což je více než dost na to, aby zaplatilo své probíhající vojenské operace na Ukrajině.

Aby byla Moskva dále potrestána, dohodlo se 27 členů Evropské unie (EU), že do konce roku 2022 zakážou veškerou ruskou ropu dodávanou tankery a do konce roku 2023 zastaví její dovoz ropovody (ústupek maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, který většinu své ropy získává ruským ropovodem). To by sice odstranilo měsíční výdaje zemí EU ve výši 23 miliard dolarů na tento dovoz, ale mohlo by to vést k dalšímu zvýšení světových cen, což je pro Moskvu zřejmá výhoda. Pokud se Čínu, Indii a další nezápadní odběratele nepodaří přesvědčit, aby eliminovali ruský dovoz, bude ropa i nadále financovat válku proti Ukrajině.

Souvislosti mezi ropou a válkou na Ukrajině tím nekončí. Ve skutečnosti se obě tyto skutečnosti spojily a vytvořily globální krizi, která nemá v nedávné historii obdoby. Protože se lidstvo stalo tak důkladně závislým na ropných produktech, jakýkoli výrazný nárůst ceny ropy se rozvlní v globální ekonomice a ovlivní téměř všechny aspekty průmyslu a obchodu. Největší dopad to samozřejmě má na dopravu, jejíž všechny formy - od každodenního dojíždění do práce až po cestování letadlem - jsou stále dražší. A protože jsme při pěstování plodin tak důkladně závislí na strojích poháněných ropou, každé zvýšení ceny ropy se automaticky promítá i do zdražení potravin - což je v současné době celosvětově ničivý jev s neblahými důsledky pro chudé a pracující lidi.

Údaje o cenách hovoří za vše: V letech 2015 až 2021 se cena ropy Brent pohybovala v průměru kolem 50 až 60 dolarů za barel, což pomáhalo stimulovat nákupy automobilů a zároveň udržovat nízkou míru inflace. Ceny začaly růst před rokem v důsledku rostoucího geopolitického napětí, včetně sankcí vůči Íránu a Venezuele, a vnitřních nepokojů v Libyi a Nigérii - všech hlavních producentů ropy. Přesto cena ropy dosáhla na konci roku 2021 pouze 75 dolarů za barel. Jakmile však na začátku letošního roku vypukla krize na Ukrajině, cena prudce vystřelila vzhůru, 14. února dosáhla 100 dolarů za barel a nakonec se stabilizovala na současné úrovni přibližně 115 dolarů. Tento obrovský cenový skok, který je dvojnásobkem průměru let 2015 až 2021, výrazně zvýšil náklady na cestování, potraviny a dopravu, což jen prohloubilo problémy v dodavatelském řetězci vyvolané pandemií a podnítilo inflační tsunami.

Inflační vlna tohoto druhu může způsobit pouze nouzi a strádání, zejména méně majetným obyvatelům po celé planetě, a vést k rozsáhlým nepokojům a veřejným protestům. Pro mnohé se tyto potíže jen prohloubily v důsledku ruské blokády vývozu ukrajinského obilí, která významně přispěla k růstu cen potravin a k rostoucímu hladomoru v již tak problémových částech světa. Například na Srí Lance vyvolal hněv nad vysokými cenami potravin a pohonných hmot v kombinaci s opovržením vůči neschopné vládnoucí elitě země týdny masových protestů, které vyvrcholily útěkem a rezignací tamního prezidenta. Rozhněvané protesty proti vysokým cenám pohonných hmot a potravin zachvátily i další země. Ekvádorské hlavní město Quito bylo koncem června na týden ochromeno podobnými nepokoji, které si vyžádaly nejméně tři mrtvé a téměř 100 zraněných.

Ve Spojených státech je trápení kvůli rostoucím cenám potravin a pohonných hmot všeobecně považováno za hlavní přítěž pro prezidenta Joea Bidena a demokraty v souvislosti s blížícími se volbami do Kongresu v roce 2022. Republikáni zjevně hodlají hněv veřejnosti nad prudce rostoucí inflací a cenami pohonných hmot využít ve své kampani. V reakci na to Biden, který při své kandidatuře na prezidenta slíbil, že učiní ze změny klimatu jednu z hlavních priorit Bílého domu, v poslední době pátrá po dalších zdrojích ropy na planetě v zoufalé snaze snížit ceny u benzinových pump. Doma uvolnil 180 milionů barelů ropy z národní strategické ropné rezervy, rozsáhlé podzemní zásobárny vytvořené po "ropných šocích" v 70. letech minulého století, aby poskytla polštář pro období, jako je toto, a zrušil ekologické předpisy zakazující letní používání směsi na bázi etanolu. V zahraničí se snažil obnovit kontakty s dříve vyděděným režimem venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kdysi významným vývozcem ropy do Spojených států. V březnu se dva vysocí představitelé Bílého domu setkali s Madurem, což bylo všeobecně považováno za pokus o obnovení tohoto vývozu.

Nejkontroverznějším projevem této snahy byla červencová cesta prezidenta do Saúdské Arábie - předního světového vývozce ropy - na setkání s jejím faktickým vůdcem, korunním princem Mohammedem bin Salmanem. MBS byl mnohými, včetně analytiků Ústřední zpravodajské služby (a samotného Bidena), považován za osobu, která je v konečném důsledku zodpovědná za vraždu Džamála Chášukdžího.

Prezident trval na tom, že jeho hlavními motivy pro setkání s MBS bylo posílení regionální obrany proti Íránu a potírání ruského a čínského vlivu na Blízkém východě.

Většina nezávislých analytiků však naznačuje, že jeho hlavním cílem bylo zajistit si saúdský příslib podstatného zvýšení denní těžby ropy v této zemi - k čemuž přistoupili až poté, co Biden souhlasil se setkáním s MBS, čímž ukončil jeho status vyvrhele. Podle zpráv z tisku Saúdové skutečně souhlasili se zvýšením své produkce, ale zároveň slíbili, že toto zvýšení o několik týdnů odloží, aby Bidena neuvedli do rozpaků.

Je příznačné, že "klimatický" prezident byl tak ochotný setkat se se saúdským vůdcem, aby získal krátkodobý politický prospěch v podobě nižších cen benzínu předtím, než američtí voliči půjdou letos v listopadu k volbám. Ve skutečnosti však ropa hraje v kalkulacích Bílého domu stále mnohem hlubší roli. Ačkoli Spojené státy již nespoléhají na dovoz ropy z Blízkého východu, pokud jde o jejich vlastní energetické potřeby, mnoho jejich spojenců - stejně jako Čína - na ni spoléhá. Jinými slovy, z geopolitického hlediska není kontrola Blízkého východu o nic méně důležitá než v roce 1990, kdy prezident George Bush zahájil operaci Pouštní bouře, první válku v Perském zálivu, nebo v roce 2003, kdy jeho syn, prezident George W. Bush, napadl Irák.

Vládní prognózy totiž naznačují, že pokud vůbec něco, mohli by členové Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) z Blízkého východu do roku 2050 vlastně ovládat větší podíl na celosvětové produkci ropy než nyní. To pomáhá vysvětlit Bidenovy poznámky o tom, že na Blízkém východě nezůstane vakuum, které by "mohlo zaplnit Rusko nebo Čína". Stejná argumentace bude jistě formovat politiku USA vůči dalším oblastem produkujícím ropu, včetně západní Afriky, Latinské Ameriky a pobřežních oblastí Asie.

Není tedy třeba velké představivosti, abychom si domysleli, že ropa bude pravděpodobně hrát klíčovou roli v americké zahraniční a domácí politice i v příštích letech, navzdory nadějím mnoha z nás, že klesající poptávka po ropě podpoří přechod na ekologickou energetiku. Není pochyb o tom, že Joe Biden měl při svém nástupu do funkce v úmyslu nás tímto směrem posunout, ale je jasné, že ho přemohla tyranie ropy. Ještě horší je, že ti, kteří plní příkazy fosilního průmyslu, včetně prakticky všech republikánů v Kongresu, jsou odhodláni tuto tyranii udržet za každou cenu pro planetu a její obyvatele.

Překonání takové globální falangy obhájců ropného průmyslu bude vyžadovat mnohem více politických sil, než kolik jich tábor ekologů zatím dokázal shromáždit. Abychom zachránili planetu před doslova peklem na zemi a ochránili životy miliard jejích obyvatel - včetně každého dítěte, které dnes žije nebo se narodí v příštích letech - je třeba ropné tyranii vzdorovat se stejnou zuřivostí, s jakou síly bojující proti potratům vedou kampaň na ochranu (nebo to alespoň tvrdí) nenarozených plodů. Stejně jako oni musíme neúnavně pracovat na volbě podobně smýšlejících politiků a prosazovat náš legislativní program. Pouze tím, že dnes budeme bojovat za snížení emisí oxidu uhličitého, si můžeme být jisti, že naše děti a vnuci budou žít na nezničené, obyvatelné planetě.

 

Celý článek v angličtině ZDE