Afghánistán a vietnamský syndrom

11. 12. 2019 / Karel Dolejší

Sada dokumentů zpracovaných kanceláří úřadu Zvláštního generálního inspektora pro rekonstrukci Afghánistánu (Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction, SIGAR) známá jako Afghanistan Papers byla v pondělí publikována listem Washington Post ZDE. Tisíce stran vesměs anonymizovaných rozhovorů s insidery jednoznačně ukazují, že americká veřejnost byla po léta systematicky zaváděna, pokud jde o průběh konfliktu v Afghánistánu - nejdelší "války" v dějinách USA (2001-2019+).

Zatímco po vojenské porážce talibanské vlády a zabití bin Ládina (2011) už nikdo nevěděl, jaký je hlavní cíl americké operace, političtí a vojenští představitelé krmili americkou veřejnost zavádějící metrikou ohledně množství dolarů vynaložených na rekonstrukci, zrychlení dopravy na afghánských komunikacích atp. Že se nepodařilo dosáhnout klíčových cílů - ustavení fungující, legitimní centrální vlády a vzniku kompetentních bezpečnostních sil - bylo záměrně zamlčováno. Navenek se mnoho let tvrdilo, že válka úspěšně pokračuje, ačkoliv ti kdo zveřejňovali takové zprávy s jistotou věděli, že situace je mnohem méně příznivá.

Redakce Washington Postu nabízí paralely mezi Pentagon Papers (dokumenty o válce ve Vietnamu) a současným vlastním materiálem. Především však existuje překvapivě velký počet paralel mezi oběma konflikty, na nichž zaráží hlavně zjištění, jak málo se příslušné úřady z traumatické kauzy vietnamské války naučily.

Za prvé, v Jižním Vietnamu i v Afghánistánu čelily americké jednotky protivníkovi, který disponoval rozsáhlým bezpečným útočištěm (safe haven) mimo účinný dosah amerických sil. V případě vietnamského konfliktu je řeč o zásobování a přísunu jednotek po tzv. Ho Či Minově stezce, které nedokázaly přerušit ani mohutné americké nálety na Severní Vietnam. Dokonce i když horké hlavy v Hanoji ke konci Tetovou ofenzívou samy zničily jádro povstaleckých jednotek na jihu, mohly si stále ještě dovolit posílat na jih další a další pravidelné jednotky severovietnamské armády. Podobně kmenová paštunská území v Pákistánu poskytují Talibánu základnu, z níž může plánovat a zahajovat akce na afghánském území a podle potřeby a možností jednotky přes porézní hranici zase stahovat nazpět k doplnění stavů nebo rekonstituci. Pokud Američané nedokázali zničit bezpečné útočiště svého protivníka, v zásadě nikdy nemohli počítat s úplným vojenským vítězstvím.

Za druhé je opravdu zarážející, nakolik beze změn zůstal vietnamský model náhrady chybějící strategie poddůstojnickými ctnostmi - na prvním místě vytrvalostí. Od určitého momentu už ohledně konfliktu v Afghánistánu neslyšíte prakticky nic jiného, než že je třeba vydržet - выдержи, пионер! - a přitom donekonečna opakovat prokazatelně nefunkční přístupy (viz Einsteinova definice šílenství).

Za třetí je až neuvěřitelné, jak málo pochopení mají americké špičky i pro dlouho vyzdvihované a k četbě horečně doporučované autory teorií povstalecké války. Tak už historik a válečný dopisovatel Bernard Fall, který zahynul v Jižním Vietnamu v roce 1967, si byl coby bývalý příslušník Maquis velmi dobře vědom, že má jen malou cenu ničit "kádry" povstaleckého hnutí, pokud sociální podmínky a prostředí, které jim daly vzniknout, trvají dál - a dříve či později proto vytvoří více či méně vyhovující náhradu za zabité, aniž by někdo musel na toto místo formálně vyškolit a přijmout novou osobu. Koneckonců to ale věděli již britští neokolonialisté v Malajsku, když rámci "mimořádného stavu" (Malayan Emergency) dbali především o odříznutí povstalců od jejich relativně úzké sociální základny, etnicky čínských "squaterů" žijících pololegálně na území mezi většími farmami či u okrajů pralesů.

(Ne, konflikt v letech 1948-1960 v Malajsku rozhodně neprobíhal pod nějakým vlivem "politické korektnosti". Britové velmi dobře věděli, že nejde o nějakou válku v tom smyslu, jak je obvykle chápána; co do terminologie tedy pouze vzali na vědomí dávno známá fakta.)

Pokud lze naopak něco říci o afghánské politice izolace povstalců, chaotická a nedomyšlená, často rychle a radikálně měněná politika boje s pěstováním opia zde naopak velmi přispěla k posílení vztahů mezi zemědělci a Talibánem.

Představa, že za neúspěch ve Vietnamu mohla nikoliv špatná strategie, ale armáda složená s povinně rukujících rekrutů a nepřející média, zjevně zabránila Pentagonu v pochopení skutečných příčin porážky.

A to je zatraceně znepokojující - protože je fakt, že vítězné mocnosti svůj úspěch až tak dobře chápat nemusejí, zatímco těm, co odešly poraženy, vlastně osud nabídl jedinečnou příležitost podívat se konečně bez příkras pravdě do očí.

Titulek výše zmíněného článku Washington Postu - "At War with the Truth", ve válce s pravdou - tedy poukazuje nejméně na dva různé významy. Tím prvním je jistě trestuhodné podvádění veřejnosti. Druhým ale usilovné sebeobelhávání samotného amerického ministerstva obrany, které raději nakonec prohrálo válku, demoralizovalo armádu i zničilo důvěru veřejnosti k vládě a ozbrojeným silám, než by včas a přiměřeně situaci otevřeně uznalo vlastní chyby.

0
Vytisknout
6613

Diskuse

Obsah vydání | 17. 12. 2019