Volební porážku sociální demokracie v Británii odnesou ti nejchudší. Je to vina Labouristické strany
15. 12. 2019
čas čtení
6 minut
Výsledky čtvrtečních britských všeobecných voleb umožní Borisi Johnsonovi realizovat tvrdý brexit, lézt kamsi Donaldu Trumpovi, pošlapat demokratické normy Británie a oslabit roli soudnictví. Ohrozí to integritu Spojeného království. Umožní to Johnsonovi ignorovat ty nejchudší a nejzranitelnější občany, děti, které chodí do školy hladové, vykašlat se na lidi, jejichž život a jejichž komunita byly ožebračeny ztraceným desetiletím politiky škrtů a likvidace státních služeb. Toto desetiletí bude nyní prodlouženo, jako vězeňský trest, na 15 let.
Můžeme zuřit nad konzervativci, kteří zvítězili v těchto volbách, avšak musíme stejnou měrou zuřit nad lidmi, kteří jim toto vítězství umožnili, píše Jonathan Freedland. Nad těmi lidmi, kteří přivedli hlavní opoziční stranu do slepé uličky, která skončila nejhorším výsledkem Labouristické strany od třicátých let - byl to výkon, který vytvořil nový rekord selhání.
Pohlédněme na rozsah této katastrofy: prohrát vůči vládě, která je u moci devět let, vůči vládě, která usiluje o čtvrté volební období, jaké strany téměř nikdy nedostávají, vůči kruté vládě, která je tak rozhádaná, že čistkami odstranila dva své ministry financí a některé ze svých nejlepších poslanců, vůči vládě, v jejímž čele stojí prokázaný lhář a podvodník. Každá politická strana, která by fungovala alespoň napůl, by s takovouto Konzervativní stranou zametla. Namísto toho tato Konzervativní strana labouristy rozdrtila.
Sám jsem na vlastní uši slyšel labouristické voliče, kteří říkali, že tentokrát labouristy nepodpoří, nikoliv kvůli brexitu, ale kvůli Jeremymu Corbynovi. Corbyn byl podle nich nezachránitelně "slabý".
Bylo to známo dávno, Corbyn je nejnepopulárnějším šéfem opozice od doby, kdy se to začalo měřit. Labouristická strana to věděla i Corbyn to věděl. Tato strašlivá čísla nebyla státním tajemstvím. Jeho obdivovatelé ho vždycky charakterizovali jako nesobeckého člověka, téměř jako světce. Tak proč se proboha nepodíval na vlastní mizivou popularitu a neřekl: "Já osobně jsem zjevně vážným problémem pro možnost vítězství této strany. Ti, kdo potřebují labouristickou vládu, budou mít lepší šanci, pokud neustoupím stranou." Ani ho to nenapadlo.
Corbynova vlastní ješitnost byla příliš velká na to, aby i jen začal uvažovat o této sebeoběti. Namísto toho ho podporovaly jeho vlastní legie stoupenců, pro něž byla změna šéfa strany kacířstvím. Z jejich hlediska bylo lepší prohrát pod Corbynem než vyhrát s někým jiným v čele Labouristické strany.
Problémem samozřejmě není jen Corbyn, ale celý corbynismus. Po dobu čtyř let byla Labouristická strana obětí představy, že je lepší mít volební program, na který můžete být hrdý, program, který si říká radikální, než vypracovat program, který by měl šanci na vítězství.
No, víte co? Labouristický "radikální" volební program z roku 2019 nedosáhl vůbec ničeho. Ani jeden jeho návrh nebude realizován. Ten program je bezcenný. Ty osobnosti, které corbynisté nenávidí - Tony Blair a Gordon Brown - realizovaly daleko více za pouhé čtyři hodiny, než co Corbyn dokázal za čtyři roky. Proč? Protože udělali to, čeho je zapotřebí, aby zvítězili ve volbách.
Politická strana existuje proto, aby zvítězila ve volbách. Není to koníček. Není to asociace pro získávání přátel či pro organizaci zajímavých debat a seminářů. Účelem politické strany je zvítězit a vykonávat vládní moc. Politická strana je buď účinným nástrojem pro získání vládní moci, nebo není ničím.
Tohle si ta frakce, která ovládla Labouristickou stranu, vůbec neuvědomila. Zapomněla, že levicové strany jsou podrobovány přísnějšímu hodnocení než ty strany, které podporují status quo. Na to, abyste dokázali změnit život lidí a utratit jejich peníze, musíte nejprve získat jejich důvěru. Namísto toho klika ve vedení Labouristické strany prosazovala své nesmysly ze sedmdesátých let a své tajemné ideologické obsese - antisemitismus nevznikl náhodou, ale jako nevyhnutelný důsledek levicového konspiračního uvažování - takže lidé právem usoudili, že to jsou šílenci, jímž není možné svěřit vládu.
Tragédií této situace bylo množství idealistických mladých dobrovolníků, kteří se stali součástí nového a nutného hnutí v roce 2015, jejichž víru však zneužila klika ultralevicových sektářských dinosaurů - a co je nejdůležitější, její mírou jsou miliony lidí, kteří potřebovali sociálnědemokratickou vládu a kteří ji nyní nebudou mít.
Otázkou je: jak dlouho to bude trvat, než labouristé dojdou k zjevnému závěru? Člověk by si myslel, že zkušenost z osmdesátých let - čtyři prohry za sebou, po nichž následoval pochod směrem k volitelnosti - mohla být dostatečně vzdělávací. Už jsme tento film jednou viděli, ale, jak se zdá, musíme ho zhlédnout znovu.
Dovíme se, jestli bude zapotřebí pěti, nebo šesti porážek, než to Labouristické straně dojde, podle toho, jakého si zvolí nového předáka. Bude to někdo, kdo bude splňovat všechny ideologické požadavky, kdo bude tak "radikální" jako Corbyn, anebo to bude někdo, kdo dokáže zvítězit?
Pod tím vším je vážnější otázka: Jste v politice proto, abyste ovládli Labouristickou stranu, anebo proto, abyste zvítězili? Pokud je vaší upřímnou odpovědí to první, pak jděte z cesty. Vraťte se do asociace studentů a k svým schůzím po hospodách a přenechte Labouristickou stranu těm, kdo usilují o získání vládní moci - a jsou schopni jí dosáhnout.
Podrobnosti v angličtině ZDE
9791
Diskuse