Madrid udělal obrovskou chybu. Vina za násilí však leží na obou stranách

Katalánsko opouští Evropu, aneb Státní převrat per partes

2. 10. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 7 minut
Během (zatím) poslední španělské občanské války se stalo Katalánsko jednou z bašt pokrokářského republikanismu. To je ovšem dávno pryč - a jakékoliv paralely s lety 1936 - 1939 jsou v danou chvíli zcela nemístné. Katalánští separatisté po mnoho let využívali decentralizace Španělska a autonomie k infikování mocenských a vzdělávacích institucí nacionalistickou ideologií, k vytlačení španělštiny z postavení úředního a jednacího jazyka. Osoby loajální k vládě v Madridu jsou v nacionalistických kruzích po léta označovány za "zrádce" a "fašisty" - a systematicky vylučovány z veřejné debaty.


Zastánci katalánských separatistů se ohánějí "právem národů na sebeurčení". Toto právo vzniklo v myšlenkovém rámci nacionalismu 19. století a zenitem prošlo v období po skončení 1. světové války, kdy se americký prezident Woodrow Wilson s jeho pomocí pokoušel "napravit" poměry v Evropě. Také v důsledku Wilsonovy rigidní ideologie trvalo meziválečné období pouhých dvacet let.

Američtí neowilsoniáni pokračují v prosazování tradičních principů, podle nichž mají být samostatné národní státy jakýmsi všelékem, dodnes. Jako příklad můžeme vzít vytvoření Jižního Súdánu v roce 2011. Neowilsoniáni dlouho poukazovali na napětí mezi arabskou a černou populací původního Súdánu a tvrdili, že příčiny mnohaletého vnitřního konfliktu budou odstraněny vytvořením nového samostatného státního útvaru pro černé obyvatelstvo na jihu země. Od roku 2013 nicméně probíhá v Jižním Súdánu občanská válka mezi kmeny Nuerů a Dinků, která si do poloviny loňského roku vyžádala nejméně 300 000 obětí.

Právo národů na sebeurčení je zakotveno v Chartě OSN a bylo uplatňováno v rámci poválečného procesu dekolonizace. Národ který se nachází pod cizí nadvládou a jehož příslušníci nemohou za tohoto stavu uplatňovat svá základní lidská práva má podle OSN nárok usilovat o osvobození. Ve skutečnosti se však v mnoha konkrétních případech jednalo o užitečnou právní fikci - protože kolonie bojující o osvobození žádnými moderními národy nedisponovaly (a v řadě případů nedisponují dodnes).

O částech demokratických států vybavených rozsáhlou autonomií a pravomocemi se ovšem v podobných dokumentech nepíše - natožpak o případech jako je ten, kdy 94 % procent Katalánců svého času v legálním referendu schválilo platnou španělskou ústavu a nyní ji někteří navzdory nálezu ústavního soudu porušují, protože se coby nejbohatší španělský region chtějí "udělat pro sebe". Neexistuje také žádná automatická spojitost mezi národním sebeurčením a národním státem. Federalizované státy, například Belgie, případně britský model "devoluce", mohou uplatňovat sebeurčení i jiným způsobem než secesí. Protože jen asi 10 % současných států je v nějaké míře etnicky homogenních, jakýkoliv pokus ztotožňovat "právo národa na sebeurčení" se státností se rovná výzvě rozbít celý mezinárodní pořádek na padrť.

***

Katalánští separatisté hovoří o španělském útlaku, zatímco Madrid léta bez odporu přihlížel jejich řádění a doufal ve vítězství racionality. Dopadlo to však podle okřídleného Goyova výroku: Spánek rozumu zplodil příšery. Protože se proti podkopávání španělské státnosti nezasáhlo včas, pokojně a bez násilí, ale rozhodně, pokouší se Madrid zastavit rozpad Španělska zoufale a s přehmaty, na poslední chvíli. Zda se mu to ještě podaří je po včerejšku velmi pochybné, ačkoliv zastáncům evropské integrace nezbývá než doufat, že přece jen nakonec uspěje.

To co se děje v Katalánsku ovšem není žádná "revoluce". Revolucí se označují historické diskontinuity, které mají svůj původ ve spontánních akcích lidových mas vystupujících proti držitelům moci a státnímu aparátu. Nic takového se ale v Katalánsku neděje. V médiích vidíme až poslední článek mnohaletého řetězce postupných kroků.

Edward Nicolae Luttwak ve studii "Coup d`État: A Practical Handbook" (London, 1968) - čili česky "Státní převrat: Praktická příručka" - definuje puč jako takovou formu uchopení moci ve státě, kde hlavním nástrojem nejsou ani "masy", ani armáda, ale stát sám. Přesně řečeno, puč je definován jako "infiltrace malého, ale kritického segmentu státního aparátu, který je pak použit k odstranění kontroly vlády nad jeho zbytkem" (ibid., s. 12).

V intencích Luttwakovy definice považuji stav, kdy část radikalizovaných katalánských nacionalistů v roce 1980 převzala kontrolu nad autonomní vládou (Generalitat de Catalunya), postupně ideologizovala školství, odstranila bilingvnost úřadů a během několika dekád propagandou zpracovala značnou část obyvatelstva v nesmiřitelné nacionalisty, za plíživý státní převrat per partes. Projekt katalánské secese rozhodně nepředstavuje žádnou náhlou a spontánní akci "lidových mas rozhořčených španělským útlakem", ale výsledek dlouhodobé promyšlené ideologické indoktrinace, která bez překážek ze strany centrálních úřadů trvala téměř čtyři dekády.

To že španělské úřady neadekvátně použily policii a nechaly ji střílet gumovými projektily na voliče považuji svého druhu za vynucenou chybu - a chybu nakonec mnohem menší než ty, které Madrid udělal za celá ta léta, kdy katalánský separatismus neřešil. Použití násilí je ovšem nepřijatelné, ničemu nepomůže a pouze podpoří mučednický narativ separatistů.

***

Jedním z nejčastějších způsobů šíření vzorců chování je nápodoba. Pokud se katalánská secese zdaří a bude přijata rovnice "právo na sebeurčení = právo na vlastní stát", je jen otázkou času, kdy dojde k obnovení secesionistického programu v Baskicku, včetně Baskicka francouzského, a v Galicii. V zásobě je ale také separatismus korsický, bretonský, "padánský" (v severní Itálii) a řada dalších. I bavorská CSU nespokojená s uprchlickou politikou Angely Merkelové může koneckonců zneužít některých nedomyšlených ustanovení německého základního zákona ohledně "svobodného státu". I malé Slovinsko mohou chtít opustit obyvatelé převážně protestantského Zámuří (Prekmurje) s jinými kulturními tradicemi a dialektem. Bosna se v případě nanebevzetí principu národního sebeurčení definitivně rozpadne na srbskou, chorvatskou a muslimskou část, zatímco na východ od nás o vlastní stát požádají slovenští Maďaři. Mají-li být nyní regionální identity zdrojem státnosti, pak tedy Krušnohorský svaz, Valašské království, Hanácká republika, Slezský Donbas nebo Slovácký kanton mají stejně silné právo na existenci jako nějaká zbytková Česká republika, od níž už se přece v minulosti oddělila Zakarpatská Ukrajina a pak Slovensko. Hodně štěstí s takovými "pokrokovými" projekty.

Ti kdo chtějí zničit projekt Evropské unie si nemohou přát nic lepšího než rozpad Evropy na slátaninu rozhádaných bezbranných pidistátů neschopných zastat řadu základních funkcí, jaké funkční státní jednotka nezbytně musí zajistit.

Právě takovou Evropu, navzájem rozeštvanou podle kmenových dělících linií a propadlou idiotismu provinciálního života, bude možné postupně po částech přivtělit k celku, který nejen že se sám nikdy nevzdal programu jednotného státu (samotné řeči o možnosti odtržení libovolného území trestá pěti lety vězení), ale ani expanzívního imperiálního programu.

1
Vytisknout
16318

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2017