Politické problémy nelze řešit násilím

2. 10. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 3 minuty


"Hnutí za nezávislost Katalánska je naprosto umělé," tvrdí můj nynější šéf na Glasgow University. Je to ovšem Španěl, nikoliv Katalánec. Mnozí z nich se na situaci dívají poněkud jinak.

Ale ať je tomu jakkoliv, politické problémy nelze řešit násilím. Karel Dolejší v jiném příspěvku zde píše,   že Katalánci "svého času" hlasovali pro ústavu, která jim zakazuje referendum, jaké se pokusili uspořádat 1. října 2017. Vyhnul se bohužel přesnému určení, kdy bylo to "svého času". Bylo to před téměř čtyřiceti lety, v roce 1978, v euforickém období po pádu fašistického režimu generála Franca, kdy země byla nadšená možností přechodu k demokracii a neřešila takové "drobnosti", jako případnou touhu po nezávislosti Katalánska někdy v budoucnosti.

Z průzkumů veřejného mínění v Katalánsku z poslední doby vyplynulo, že 70 procent Katalánců si přálo, aby se referendum o nezávislosti Katalánska dne 1. října konalo, avšak jen 41 procent Katalánců bylo pro nezávislost své země.



Za těchto okolností by - podobně jako před třemi lety Angličané v případě Skotska - se měla centrální madridská vláda zachovat rozumně a referendum o katalánské nezávislosti povolit. Pro nezávislost by hlasovalo 41 procent katalánských občanů, zdaleka ne většina a problém by byl jednou provždy vyřešen suchou cestou.

Brutální nasazení policie proti civilním, zcela pokojným voličům, v jehož důsledku bylo zraněno téměř 800 lidí, je naprosto šílenou metodou jak touhu po katalánské nezávislosti - a úsilí o emancipaci různých jiných regionů v Evropě neutralizovat a zastavit. Brutální policejní zásahy a bití obuškem kohokoliv, kdo se vyskytne na ulici, tahání žen po podlaze za vlasy, kopání do lidí a mlácení kohokoliv, žen, stařen, používání v Katalánsku zakázaných gumových projektilů - to vše může jen kauzu katalánské nezávislosti posílit. Je to absolutní cesta do pekla a je nepochopitelné, jak mohou být madridští politikové z pravicové Lidové strany tak hloupí.

Evropská unie argumentuje, že by uznala referendum o katalánské nezávislosti, pokud by bylo v souladu s ústavou, zákonem a předpisy. Je to tak trochu výmluva, protože ke změně ústavy by bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny ve španělském parlamentu, k čemuž nikdy nedojde. Znamená to tedy, že kdyby si samostatnost přála většina Katalánců (jakože dosud tomu tak nebylo), že ho nikdy nemůže dosáhnout, protože jim to Španělé nedovolí? Taková situace, jak dobře vědí Britové se svou zkušeností ze Severního Irska, vede nakonec k terorismu. Navzdory všem děsivým nedostatkům britské demokracie si jsou Britové vědomi jediné věci: Ať je to jakkoliv kontroverzní, pokud si většina národa či regionu něco přeje, je tomu přání nutno demokraticky ustoupit.

Karel Dolejší má možná pravdu, že bude-li Evropa posedlá regionálním nacionalismem, může to být pro ni nebezpečné. Nebo taky ne - je opravdu nerealistické, aby nakonec vznikla jednotná Evropa regionů?

V každém případě, ať regionální samostatnost podporujeme nebo ne, ať má pravdu můj glasgowský španělský šéf, že úsilí o katalánskou nezávislost je uměle vyvolané a ahistorické, nesporným faktem zůstává, že tento problém se nevyřeší násilím. Naopak. A je šokující, že si to někdo může myslet.

0
Vytisknout
9395

Diskuse

Obsah vydání | 5. 10. 2017