Otazníky nad kurdským referendem

3. 10. 2017 / Daniel Veselý

Irácké Kurdy stmelila nevídaná touha po nezávislosti navzdory přirozeným názorovým odlišnostem, touha, již nedokázala zastavit nevole centrální vlády v Bagdádu, nevraživost Turecka, Íránu a Sýrie – ani zmatený nesouhlas Spojených států. Také tradiční spojenci iráckého Kurdistánu, mezi něž patří Velká Británie, Francie a Německo, s referendem nesouhlasili. Zatímco irácká vláda se obává potenciálního státního kolapsu a ztráty regionu bohatého na ropu, Írán a Turecko mají nahnáno z nacionalistických ambicí vlastních kurdských menšin. Washington oficiálně podporuje „jednotný, federální, demokratický a prosperující“ Irák (nesmíme ale zapomínat, že angloamerická okupace Irák zničila a vytvořila podmínky pro vzestup teroristů z Daeše) a referendum chápe jako destabilizující krok. Podobné stanovisko zaujaly vlády Velké Británie, Francie a Německa, jež se obávají destabilizace oblasti právě ve chvíli, kdy Daeši bije poslední hodinka. Iráčtí Kurdové nenalezli zastání ani v OSN, neboť stabilita regionu je z geopolitického hlediska zjevně přednější než státotvorné touhy.

Za irácké Kurdy se postavil pouze jediný blízkovýchodní stát: Izrael. Ačkoli postoj Tel Avivu vůči Palestincům, kteří stejně jako Kurdové nemají vlastní stát, je do očí bijícím mezinárodním skandálem, podpora iráckých Kurdů z jeho strany není příliš zapeklitou hádankou. Netanjahuova vláda samozřejmě altruismem neoplývá a její postoj k otázce iráckého Kurdistánu je ryze pragmatický. Tel Aviv vítá případné vytvoření nezávislého státu na severu Iráku, neboť by tak vznikla nárazníková zóna neutralizující íránský vliv.     

Kritikové referenda soudí, že prezident kurdského regionu Masúd Barzání populisticky vsadil na nacionalistickou kartu, aby odvedl pozornost od katastrofálního ekonomického stavu, v němž se irácký Kurdistán nachází od roku 2014, kdy přišel o podíl z tržeb za iráckou ropu a kdy cena černého zlata prudce klesla. Zlé jazyky rovněž tvrdí, že Barzání, který chce obhájit svůj mandát v listopadových prezidentských volbách, využil referenda k posílení vlastních mocenských pozic a zároveň oslabení opozice. Ať tak či onak: pokud 93 procent voličů hlasovalo pro nezávislost, nelze účelově šermovat Barzáního politickými machinacemi jako důkazem o kurdské úskočnosti a politické nezodpovědnosti.    

Hysterická reakce vlivných regionálních hráčů a negativní ohlasy kurdských spojenců na Západě však nejsou na místě. Blízkovýchodní reportér Patrick Cockburn míní, že iráčtí Kurdové pouze slušnou formou vyjádřili přání žít ve vlastním státě, který by měl vzniknout někdy v budoucnosti. Jenže mezinárodní izolace iráckých Kurdů a vrtkavá libovůle klíčových státních aktérů představují překážku při realizaci tohoto snu. Podle Cockburna jsou výsledky referenda důkazem, že nejen Kurdové v Iráku, ale i v Turecku, Íránu a Sýrii touží po vlastním státě. S tímto tvrzením však nesouhlasí historik a novinář Vijay Prashad, podle nějž Kurdové v Sýrii a Turecku nezávislost z různých důvodů nepreferují, zatímco v Íránu vláda jakékoliv jejich národnostní aspirace potlačuje. A třebaže Prashad národnostní ambice iráckých Kurdů vítá, všímá si též širších geopolitických souvislostí. Podle novináře výsledky referenda nepředstavují mandát desítek miliónů Kurdů žijících také v Turecku, Sýrii a Íránu, jelikož pro samostatnost se vyslovili pouze iráčtí Kurdové. Podle Prashada se spíše jedná o snahy po odtržení autonomní kurdské oblasti od Iráku, která se těší značné nezávislosti již od roku 1992. 

Přestože mají Kurdové s ohledem na jejich utrpení v minulosti, heroické boje proti džihádistům a sekulární image pozitivní ohlas na Západě, blízkovýchodní realita je přece jen daleko složitější. Kurdské milice se totiž v boji s Daešem dopustily válečných zločinů, a to jak v Sýrii, tak v Iráku, jak dokládají zprávy Amnesty International (AI). AI kurdské bojovníky obvinila z demolice arabských a turkmenských vesnic, vyhánění civilistů z domovů, ničení jejich majetku apod. Podle zahraničněpolitického analytika a reportéra Břetislava Turečka iráčtí Kurdové rozehráli velmi nebezpečnou hru. Tureček připomíná, že západní země včetně České republiky poslaly tisíce tun zbraní Kurdům, aby mohli efektivně bojovat proti Daeši. Nyní ale hrozí, že je použijí proti svým vlastním spoluobčanům jiného etnického původu a zahájí nové etnické čistky. „Je to velmi nebezpečná situace a jsem hodně zvědavý, jak se k tomu Západ vůbec postaví! Zas se nám začíná opakovat stav, kdy vyzbrojujeme spojence, ze kterého se kvůli vlastním zájmům stane nepřítel číslo jedna,“ varuje Tureček. Přestože se tento scénář s ohledem na relativně klidný průběh referenda jeví jako poněkud alarmistický, zprávy AI o kurdských zločinech proti jiným etnikům rozhodně nelze brát na lehkou váhu.

Třebaže referendum v iráckém Kurdistánu obestírá nejeden otazník a kontroverze, můžeme v něm spatřovat záblesk naděje pro Kurdy, kteří chtějí naplnit své sny o suverénním státě. A již samotná existence kurdské autonomní oblasti v Iráku je úspěchem mocenským pletichám navzdory. Avšak dynamicky se měnící geopolitická realita už nejednou ukázala, že Kurdové jsou oblíbenou hříčkou v rukou mocných států: jakmile jim poslouží, bývají ponecháni napospas svému osudu.