Paní Blaive a české hračky

6. 10. 2017 / Pavel Urban

Abychom pochopili současný cirkus okolo historičky Muriel Blaive, musíme se vrátit na začátek. K sametové revoluci vedené Občanským fórem, organizací, která měla původně tlačit komunistickou moc k dialogu a demokratizaci. To ale bylo aktuální jen pár týdnů. Pak už nebylo na koho tlačit, stará moc vyklízela pozice ještě rychleji, než je nová moc stačila obsazovat. Aktuálním problémem se naopak stalo převzetí fungujícího státu. Včetně jeho řídících kádrů na střední a nižší úrovni, pokud nebyly příliš zkompromitované a byly ochotny spolupracovat. Za těchto okolností se to, co se eufemisticky nazývá "revoluční spravedlností" stalo zbytečným, ba nežádoucím. Zároveň se ale nová moc potřebovala od staré ostře distancovat. Východiskem z této schizofrenní situace se stala nepřiznaná koncepce "zločinného systému bez zločinců".


Přesněji řečeno, ti zločinci tam někde byli, ale jen jak abstrakce. Která se, až na pár výjimek (např. Miroslav Štěpán) nikdy nezhmotnila do podoby konkrétních lidí.

Jako východisko pro diskusi by to nebylo špatné. Jenže žádná diskuse se nevedla. Diskutovat o pravdě znamená pravdu zpochybnit. To ovšem slušní lidé nedělají. Zvlášť u pravdy, která vyhrála tak rychle a tak jasně. A s neslušnými samozřejmě mluvit nebudeme, to dá rozum. Komu se to nelíbilo, mohl se vykecávat v novinách typu Český deník či Ty Rudá krávo. Aniž by tím cokoli změnil. Vliv těchto tiskovin na veřejnost nebyl o mnoho větší, než vliv věrných komunistů. Na rozdíl od těch komunistů ovšem nehrozilo, že by pytle příliš zásadových a lehce paranoidních antikomunistických blech daly dohromady politickou stranu, která by se nerozpadla nejpozději po prvním dílčím úspěchu. Nová moc proto tento politický směr prostě ignorovala. A čas jí dal za pravdu.

Konečným výsledkem byl jednoduchý obraz čtyřicetileté minulosti, snadno pochopitelný pro lidi ochotné papouškovat cizí moudra. Většině lidí vcelku vyhovoval. Koneckonců to byla pravda vítězů. Pravda, která průměrného Čecha nijak neshazovala (spíše naopak) a nic po něm nechtěla. A byla správně černobílá.

Celkově byl ale tento obraz sterilní a nudný. Žádná obdoba Drdovy Němé barikády se podle toho natočit nedala. Hrdinové by se pro takový účel možná našli. Nikoli však bídáci, do kterých bylo legitimní střílet. Případně je podřezávat.

Průměrného Čecha tahle nuda časem přestala bavit a vrátil se k takové minulosti (pokud se k ní vůbec vracel), jakou skutečně znal. Viditelně se to projevilo na programu televize. Kam se vrátil nejprve Mrazík. Pak major Zeman s historickým komentářem. A nakonec major Zeman bez komentáře.

Pokud český divák toleruje, ba vyžaduje tento seriál, pak jeho postoj ke komunistické minulosti asi nebude bůhvíjak negativní. Nebo třeba bude bůhvíjak negativní, když už ho přímo zeptáte; ale zároveň zcela podružný. Na světě existují důležitější věci. Třeba dobře natočená detektivka.

O to důležitější bylo zaujmout zásadově protikomunistickou pozici aspoň v oficiální teorii. Koneckonců, těch antikomunistů je pořád dost na to, aby stálo za to usilovat o jejich hlasy.

Proto také vznikl ÚSTR. Aby potvrdil dopředu definovaný obraz minulosti. Pokud možno vědecky.

No, a paní Blaive odmítla podřídit vědu tomuto zadání a snažila se zkoumat, jak to doopravdy fungovalo. I v detailech. Tím rozšlápla šidítko, které umírněným antikomunistům nahrazovalo realitu. Co přijde, pokud dítěti zničíte oblíbenou, byť již nefunkční hračku, je víceméně známo i mezi nerodiči. Přijde řev.

Není ale tento řev aspoň trochu oprávněný? Karel Dolejší dává Čechům za vzor revizionistické historiky Západu, jehož obyvatelé „jsou považováni za mravně kompetentní natolik, aby unesli spoluzodpovědnost za zločiny minulosti, kdežto po zaostalých východňárských Češích podobnou kompetenci přece nikdo chtít nemůže.“

Ponechme stranou, zda „vědecký“ obraz historie sloužící potřebám té „správné“ politiky je opravdu tou nejlepší hodnotou, kterou nám Západ nabízí. Pokud si dobře vzpomínám, podobná „věda“ se dělala i na Východě.

V každém případě je něco trochu jiného vyrovnávat se s minulostí, která se děla kdesi v koloniích, které už nám dávno nepatří a tvoří jiný svět. A něco jiného vyrovnávat se s minulostí, která se stala tady, na které se tak či onak podíleli skoro všichni zde žijící nebo jejich předkové. A kde kolektivní zodpovědnost („naše viny“) nemusí být dostatečnou neutralizací vin individuálních či rodinných. Západní Evropa komunismus nezažila; ale třeba vyrovnávání se s vichistickou minulostí bylo ve Francii, pokud je mi známo, obtížnější a na delší lokte, než vyrovnávání se s vinami kolonialismu. Ostatně paní Blaive se právě na zkušenosti se zkoumáním vichystické Francie odvolává.

Současné sochaborectví na americkém Jihu naznačuje, že také mravní kompetence Američanů má své meze. Zejména těch, kteří nejsou na univerzitách ani v médiích, a tudíž se až dosud jaksi nepočítali.

Za druhé, ať už si myslíme o ÚSTR cokoli, jeho váha v české společnosti není ani zdaleka taková, aby zabránila případnému odchodu České republiky z EU. Celá aféra tedy jen zviditelňuje to, co nemělo být vidět, abychom si mohli i nadále myslet, že patříme do Evropy. Respektive do té její části, se kterou se ztotožňujeme.

Konečně, za třetí, „padesát odstínů šedi“ neznamená absenci zla. A pokud byl někdo zastřelen na hranicích nebo strávil léta v kriminálech nedosahujících dnešních standardů, pak je celkem jedno, jestli se tak stalo ve jménu totality, diktatury či autokracie. Pokud je to pro někoho významný rozdíl, pak hodnoty, které nabízí jako alternativu současných hodnot českých (a ty moc vysoko nemíří, to je pravda) jsou také dost pochybné.

Uznávám, že bez mýtů to nejde. Ale mýty nejsou věda. Černobílé obrazy jsou dobré k moralizování. Ale s tím se dnes daleko nedostaneme. Ke skutečnému pochopení minulosti dobré nejsou. A už vůbec ne k pochopení případných souvislostí s politikou v některých současných evropských zemích.

0
Vytisknout
3989

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2017