Letošní Nobelova cena míru aneb Pokrok spočívá v uskutečňování utopií

9. 10. 2017 / Daniel Veselý

Nobelovu cenu za mír letos získala koalice nezávislých organizací s názvem Mezinárodní kampaň pro zákaz jaderných zbraní (ICAN) a nutno poznamenat, že tato volba není ani v nejmenším kontroverzní a navíc přichází v nejvyšší čas. Jestliže svět v současné době stojí před dvěma zásadními nebezpečími, jimiž jsou klimatické změny a existence jaderných zbraní, je záštita Nobelova výboru pro ICAN skvělou příležitostí, jak o této akutní hrozbě zasvěceně informovat světovou veřejnost.     

Udílení Nobelových cen míru se v minulosti stalo terčem sžíravé kritiky, a to především v souvislosti s udělením tohoto ocenění předákovi OOP Jásiru Arafatovi. Leč zločiny palestinského lídra povážlivě blednou vedle zvěrstev patrně nejkontroverznějšího laureáta, doyena americké diplomacie Henryho Kissingera, jenž měl stanout před mezinárodním tribunálem za podíl na smrti miliónů Vietnamců, Kambodžanů a Bangladéšanů a který se krvavě zapsal také do dějin Chile, Argentiny nebo Východního Timoru. Mezi další kontroverzní nositele Nobelovy ceny míru patří i bývalý americký prezident Barack Obama, který prohloubil kontroverzní kampaň bezpilotních letounů a nechal bombardovat sedm převážně muslimských zemí, či barmská lídryně Aun Schan Su Ťij, jež nese politickou odpovědnost za etnickou čistku půl milionu barmských muslimů, provázenou nesmyslným vražděním. A proto můžeme letošní volbu Nobelova výboru bez rozpaků kvitovat s povděkem.

Navíc činnost ICAN má hmatatelné výsledky, což také Nobelův výbor výslovně zmiňuje: v hlavním sídle OSN na sklonku září podepsali zástupci 50 zemí přelomovou dohodu o celosvětovém zákazu jaderných zbraní. Tato úmluva byla v červenci schválena 122 členskými státy OSN (ČR svůj podpis nepřipojila), a to navzdory silnému nesouhlasu Spojených států. USA společně s Velkou Británií a Francií vydaly prohlášení, v němž uvádějí, že zákaz jaderných zbraní nemůže fungovat, protože kdyby jimi Washington, Londýn a Paříž nedisponovaly, povzbudilo by to „zlé hráče“ (patrně KLDR a Írán). Jinými slovy: jaderné velmoci se nemíní vzdát svého smrtícího atomového arzenálu, jelikož by jejich nepřátelé měli automaticky navrch. Přitom Pchjongjang jako umanutý usiluje o odstrašující jaderný potenciál zejména kvůli tomu, aby jeho lídry nepotkal stejný osud jako Saddáma Husajna a Muammara Kaddáfího. Washington, který se ústy Rexe Tillersona holedbá, že USA chtějí severokorejskou krizi diplomaticky urovnat, ovšem seriózní dialog s KLDR odmítá. A třebaže Severní Korea se svými jadernými zkouškami a testy bezesporu představuje vážné ohrožení pro svět, informace z diplomatických kuloárů jsou mimořádně klíčové pro pochopení jejího zdánlivě aberantního chování.         

Washington si o nic lépe nevede ani při jednání s druhým „zlým hráčem“, protože racionální diplomacie je mu bytostně cizí. Prezident Trump tento týden patrně odstoupí z jaderné dohody s Íránem, neboť tato dohoda podle Bílého domu není v zájmu Spojených států. Přitom Trumpova administrativa tento rok volky nevolky uznala, že Teherán úmluvu nikterak neporušuje a k témuž závěru dospěla i Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE). Pokud dohoda padne, Írán pravděpodobně obnoví výrobu uranu, začne opět zpracovávat plutonium a ke slovu se v obou zemích dostanou jestřábi. Nelze vyloučit ani vojenskou konfrontaci, o níž se hovoří již od nástupu Donalda Trumpa do Oválné pracovny. Není proto divu, že výkonná ředitelka ICAN Beatrice Fihn peskuje amerického prezidenta za eskalaci jaderného napětí, přičemž ji do značné míry znepokojuje skutečnost, že Donald Trump může sám autorizovat použití jaderných zbraní.

Rozhodnutí Nobelova výboru udělit významné ocenění protijaderné iniciativě lze tedy chápat jako varování před nezodpovědným harašením jadernými zbraněmi a zároveň jako vzkaz devíti jaderným velmocím (USA, Rusku, Číně, Francii, Velké Británii, Indii, Pákistánu, Severní Koreji a Izraeli), jež jedna jako druhá bojkotovaly jednání o smlouvě zakazující jaderné zbraně.

Stesky komentátorů Jana Fingerlanda a Zbyňka Petráčka, že Nobelův výbor letos podlehl „šílenému idealismu“ a „utopismu“, tedy podle mého soudu nejsou na místě. Oba novináři v podstatě přicházejí s toutéž argumentací jako Spojené státy, Velká Británie a Francie, tedy země, jež si vyhrazují vlastnictví a případné použití atomových zbraní a svým ideologickým nepřátelům totéž odpírají. Přitom rozhodnutí Nobelova výboru uvítali takoví „šílení idealisté“ a „utopisté“, jako jsou generální tajemník OSN António Gutterez, šéfka evropské diplomacie Federica Mogherini, bývalý britský velvyslanec v Íránu Richard Dalton a v neposlední řadě japonští hibakuša, již jako jediní mohou zasvěceně hovořit o ničivém potenciálu atomových zbraní. Ačkoli člověk přirozeně může pochybovat o vizi světa bez jaderných zbraní a hovořit o naivním, ba nebezpečném snílkovství, skutečný pokrok lidstva spočívá v uskutečňování zdánlivých utopií.    

 .

1
Vytisknout
1980

Diskuse

Obsah vydání | 12. 10. 2017