Jak jsme si zamilovali lithium a toužíme si zopakovat OKD

12. 10. 2017 / Jiří Hlavenka

Kdosi tu prý chce vytunelovat nerostné bohatství státu a připravit nás o dva bilióny korun. Nechtě musím citovat Jana Wericha: “to je tak blbý, to se bude líbit!” Jaksi automaticky, ovšem s naprostou neznalostí věci se předkládá, že lithium představuje nějaké obrovské “bohatství”, na které si stačí jenom sáhnout a je doma. V rámci retro-vln se valí další vzpomínky na socialismus, na dobu, kdy nám bylo říkáno, že naše země má černé zlato a zelené zlato, že je naše země plná různých zlat krom zlata zlatého, a mezitím v obchodě chyběl toaletní papír a mandarinky byly jednou do roka. Kdopak by si nevzpomněl na to, že jsme přece byli světová uranová velmoc, a kdyby nám to všechno nevykutali Sověti, mohli jsme se dávno mít jako ve Švýcarsku! Retro-vlna v nás dále oživuje vzpomínky na “já jsem horník, kdo je víc”: to je ta pravá práce, uhlí rubat, lopatama přehazovat, pole orat, beton míchat, tam se tvoří hodnoty a kalí chlapi. Ne to vaše hraní si s počítačema, to je nic.
Lithium není ropa

Faktem je, že dnes existuje snad jenom jedna nerostná surovina, která zabezpečuje bezpracné bohatství, a tou je ropa těžená ze saudskoarabských písků. Prakticky u všech ostatních surovin je těžba a zpracování podnikání jako každé jiné, probíhající v silně konkurenčních podmínkách, které dovolí v lepším případě dosahovat mírného zisku, v případech horších taky bývá ztrátové. Lithium není výjimkou.

Vybudovat důl na lithium stojí okolo 200 miliónů dolarů, tedy okolo pěti miliard korun. Australští těžaři počítají u nás s investicí asi deseti miliard korun. (Zapamatujme si tato čísla). Další desítky miliónů dolarů stojí průzkumy a pokusné vrty, další velké investice stojí zpracování rudy. Vytěžení tuny lithia nejjednodušším způsobem, používaném v Chile a Austrálii, stojí okolo 2000 dolarů za tunu, z obtížnějších hornin (jaké jsou u nás v Krušných horách) pak 4000 dolarů za tunu. Zapamatujme si, že tuna lithia stála v r. 2006 jen okolo 2000 dolarů, tedy u nás naprosto netěžitelné; nyní je to okolo 7000 dolarů, takže nejspíš ziskové - jenomže tak jako u každé suroviny, i u lithia ceny kolísají. Analytici uvádějí, že současné vysoké ceny nejsou ani tak dány poptávkou, ale tichou dohodou “triumvirátu” největších těžařů a mohou být zase rychle dolů.

Tři procenta světových zásob?

Jako všeobecně akceptovaný fakt se neustále opakuje, že ČR má tři procenta světových zásob lithia; Český geologický ústav dokonce tvrdí, že těch procent je šest. I zde musíme oddělit hlušinu balastních informací od ryzího kovu. U.S. Geological Survey hovoří, že světové zásoby lithia jsou 13 miliónů tun, a čeští geologové hovoří, že u nás je ho 1.3 miliónu, což by dokonce bylo ještě větší číslo.

Jenomže se tu míchají dva pojmy: “reserves” a “resources”. Reserves, tedy rezervy, jsou definovány jako takové zásoby, které jsou za současných technologií rozumně, tedy ekonomicky schůdně těžitelné. Uvedená studie Českou republiku v “reserves” vůbec neuvádí, má ji zařazenou v kolonce “resources” (“zdroje”), které definuje jako zásoby současně ekonomicky netěžitelné (těžba je dražší než prodejní cena). Jenomže v oblasti resources jsou jiní kandidáti - například jen u Srbska se uvádí, že má 136 mil. tun těchto “zdrojů”, stokrát více než ČR. Nakonec i čeští geologové se dobírají ke zjištění, že těžitelných je u nás jen 160 tisíc tun. Pojem “tři procenta světových zásob” je tak extrémně matoucí a dá se přirovnat k zásobám zlata v planetárních oceánech: je ho tam 20 miliónů tun, ale zkuste si ho vytěžit.

Můžete říci, že “reserves” a “resources” je slovíčkaření, ale nikoliv. Lithium se nachází v řadě zemí a tam, kde se dá těžit a zpracovávat relativně levně, se už těží. To, že české zásoby jsou označovány za ekonomicky podstatně hůře těžitelné, znamená, že těžař by měl podstatně těžší na této těžbě vydělat - na trhu není lithia nedostatek a prodává ten, kdo nabídne levněji.

Málo se též ví, že lithium je fakticky jeden z nejhojnějších prvků nalézajících se v zemské kůře; v počtu atomů jej předstihuje jen asi 15 prvků, méně je například mědi nebo zinku. Jde ovšem o to, jak je vytěžit.

Továrna na baterie? A proč nevyrábět rovnou elektroauta?

Úvahy, že bychom měli lithium nejenom sami těžit, ale rovnou z něj vyrábět i finální produkt, tedy lithiové baterie do auta, se už pak blíží náměsíčnosti. Muskova Gigafactory (továrna na baterie) má cenovku pět miliard dolarů, to jest nějakých sto dvacet miliard korun. Když už máme volných osm-deset miliard na důl, jistě splašíme i dalších stodvacet na stavbu fabriky na baterie a nebuďme malí, nezastavujme se tady - postavme rovnou firmu Česká automobilová, národní podnik a vyrábějme elektroauta, řídit ji mohou třeba různí vyřazení politici, kterých máme dost. To bude sukces!

“Těžařina není sport pro chudé”

Tak se aspoň říká v branži. Pustit se do těžby znamená mít hluboké kapsy plné peněz, velkou trpělivost a vytrvalost. Řadu let zkoumáte ložiska, několik let budujete doly. Pak těžíte, nebo také možná netěžíte, protože ceny na trhu jsou příliš nízké. Čekáte. Pak těžíte. Překonáváte obtížné překážky, které před vás permanentně staví příroda, řešíte environmentální problémy. Bojujete s konkurencí - tak jako každý. Těžařský byznys je posetý mrtvolami zkrachovalých těžařských firem - a to i včetně těžařů lithia. Vyžaduje špičkové podnikatelské dovednosti a proto je doménou soukromých firem.

Existují dva případy, kdy dává smysl, aby surovinu těžil stát a nikoli soukromá firma. První je takový, kdy jde o strategickou surovinu - o takovou, kterou daná země potřebuje ke svému fungování a proto musí mít její těžbu plně pod kontrolou. Lithium takovou surovinou není. Druhý je pak takový, kdy surovina, po které je obrovská poptávka, doslova tryská ze země sama, u které jsou náklady na těžbu velmi nízké a poptávka je trvalá. Ani toto není případ lithia.

Ačkoli se dnes zdá být logické, že poptávka po lithiu bude prudce stoupat, může být za pár let vše jinak. V oblasti akumulace energie se zkoumá a vyvíjí řada dalších bateriových technologií, které se bez lithia obejdou. Lithium může - ale také jistě nemusí - skončit na vedlejší koleji.

Jak má tedy stát k této problematice přistupovat? Nechat tíhu vlastního podnikání a riziko investic na soukromníkovi; poskytnout mu licenci a nechat si vyplácet adekvátní procento z tržeb či částku z vytěžené rudy. Adekvátní znamená nejvyšší možnou, která ale umožní těžaři přiměřeně profitovat - jinak by se do toho nepustil. Možností je i ponechat si v podniku “zlatou akcii” zabezpečující mu určitá práva veta (například na zaměstnanost a mzdy) a možností jsou i další podmínky pro těžaře, například vybudovat fabriku na zpracování u nás a vyvážet až zpracovaný kov.

Stýská se vám po OKD?

Z momentálně probuzené touhy po těžařské aktivitě prováděné (a financované!) státem je vidět, že se nám stýská po další OKD. Po společnosti, která přece těží jakési “zlato”, byť černé, která získává ze země její bohatství. Všechno vypadá krásně, dokud nezačnou padat ceny. Pak jde firma do konkursu, tisíce horníků na dlažbu a stát, který to všechno zafinancoval poprvé (vzpomeňme, potřebná investice je okolo deseti miliard korun) to zaplatí ještě podruhé na odstupném, sociálních programech a revitalizaci krajiny.

Vrtění psem před volbami

Celá hysterie okolo lithia v Čechách je pouze zavrtěním psem před volbami: odlákáním pozornosti směrem k dokonale falešnému, bezcennému a uměle vytvořenému tématu. Pro politické strany, které budují svou pověst pouze na “boji proti něčemu/někomu” je to dárek z nebes, neboť cílů a nepřátel se jim v poslední době poněkud nedostávalo. Všímejte si, kdo se s chutí chopil falešného praporu s lithiem a začal s ním mocně mávat: je to dobrá metoda, jak bezpečně identifikovat politického populistu. Lithiová karta je skutečně jedna z nejhloupějších, jaké kdy byly těsně před volbami vyneseny - bohužel ani média se v demaskování této hlouposti moc nevyznamenala a vděčným publikováním každé ptákoviny (včetně neustálého opakování velmi nepřesné a zaváděcí informace o “třech procentech světových zásob”) se na vrtění psem vydatně podílejí.



Kauza Lithium má zajímavé vyústění. Ze 4 hodinové debaty nevyplynulo pochybení úředníků MŽP nebo MPO, kteří jednali podle legislativy nebo se snažili pozici státu učinit lepší, než legislativa zajišťuje. Ukázalo se, jak nekoncepčně byl v 90 letech nastaven horní zákon. Zákon umožňuje, aby nerostné bohatství státu přecházelo poměrně jednoduše na těžební společnosti, aniž by z toho stát měl přiměřený profit. Jsem tedy rád, že Senát přijel usnesení, které by mělo vést k rychlé změně nařízení vlády stanovujícího úhrady za vydobyté nerosty.

0
Vytisknout
3978

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2017