Eduard Englisch: O divokém odsunu jedné rýmařovské rodiny
13. 10. 2017
(1. část)
Stalo se to v neděli 5. srpna 1945. Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl napsat o divokém1 odsunu 2 000 až 3 000 Rýmařovanů z pohledu postižených – ročníku 1934 – tak, jak jsem jej sám prožil. Pokud vím, neexistuje o něm žádná dokumentace, ani na české, ani na německé straně. Mnoho tehdy postižených už zemřelo. Ti, kteří dosud žijí, nemají odvahu tento zločin nějakou formou zachytit pro potomstvo.
Třináctého července 1945 jsme byli vyhnáni ze svého domu na Lastenstraße (Okružní ulici) 11.2 Dědeček, matka, bratr a já jsme dostali návštěvu – Čecha jménem Fuhrmann, bývalého účetního firmy Flemmich. Poslali nás na půdu starého domu na Divadelní ulici. Stojí mezi zdravotní pojišťovnou3 a domem Katolického spolku4 – přístřeší člověka nedůstojné. V noci ze 4. na 5. srpna jsme nemohli spát, protože Češi v sousedním spolkovém domě hlasitě zpívali a řvali. V 6 hodin nás zburcovalo bušení na dveře. Venku stáli dva Češi v civilu. S pomocí seznamu nám vysvětlili, že všichni čtyři musíme v 8 hodin stát ve dveřích s příručními zavazadly, potravinami na tři dny a oblečením na pět dnů. Kdo vkročí na chodník, bude okamžitě zastřelen. Jakmile si odškrtli jména v seznamu, odešli.
Náš svět se zhroutil. Byli jsme pevně přesvědčeni, že nás pošlou na Sibiř a seberou zbývající majetek, který nám nevzali sovětští vojáci. Všechno jsme ve spěchu sbalili dohromady. Bratr a já jsme se velmi teple oblékli. Přes běžné šaty ještě lyžařské oblečení, čepice, rukavice a lyžařské boty. Z domova jsme si taky vzali malý ruční vozík; byl to můj vánoční dárek z roku 1941. Do něj jsem vždy posadil svého tříletého bratra a táhl jsem jej přes město, abych ho nemusel vodit. Do vozíku jsme naložili batoh, školní brašnu, dvě tašky a Waltera. S jídlem na tři dny to vypadalo špatně: několik starých brambor, tři sklenice marmelády, trochu mouky, cukru a soli. Od jedné paní z domu, která sama měla kojence, dostala moje maminka plechovku armádního pečiva, asi tři čtvrtě kila, to mělo nám dětem na tři dny stačit. Matka si ještě oblékla nejstarší oblečení, aby vypadala ošklivě, což ji ochránilo před obtěžováním Rusů a Čechů.
V 8 hodin jsme stáli na chodbě připravení k odchodu, a stále se nic nedělo, tak jsme se rozhlíželi po Divadelní ulici nahoru a dolů – a uviděli, že na každé křižovatce stojí ozbrojený Čech. Čekali jsme. V poledne hlídka odešla. Poté procházelo několik lidí po Janovické ulici5 směrem z města. Postupně jich bylo čím dál víc. Připojili jsme se k zástupu. Cílem byl janovický zámek.
V přízemí jsme našli prázdný pokoj, kde jsme se usadili. Nikdo nepromluvil slova. Navzdory té spoustě lidí a přeplněné místnosti panovalo naprosté ticho. Později odpoledne se k nám šeptem doneslo, že by v Janušově mohla ještě pro Rýmařovany péct Schoberova pekárna. Byl jsem vybrán, abych došel pro chleba. Musel jsem se vyplížit ze střeženého zámku. S velkým strachem a ještě větším štěstím jsem své rodině přinesl 1,5kilový bochník chleba.
Když
se setmělo – v místnostech nebylo světlo – museli jsme
všichni nastoupit na zámecký dvůr. Tam jsme narazili na tetu
s jejím pětiletým synem Dieterem. Na nádvoří bylo zapojeno
osvětlení a přes tlampač rozhlášeno toto: „Všechny šperky –
prsteny, hodinky, cennosti a peníze nad obnos 100 říšských marek
na osobu budou odevzdány – při neuposlechnutí rozkazu následuje
okamžité zastřelení!“ Před hlavním vchodem byly rozestavěny
proutěné koše a plechové vany. Jediné hodinky, které jsme,
vlastně které dědeček ještě měl, byly na mé úpěnlivé
prosby odevzdány. Sám jsem je hodil do jednoho z přistavených
koryt. Přitom jsem zahlédl, jaké množství zlata a peněz už
v něm leží. Stáli jsme blízko hlavního vchodu, kde bylo
mnoho ozbrojených Čechů v civilu. Někdy prošli davem lidí
– za zdí zámku víckrát zazněly výstřely, jestli do vzduchu,
nebo někoho zasáhly, dodnes nevíme. Jeden Čech hovořící dobrou
němčinou mi připadal obzvlášť zlý (byl asi 1,72 m vysoký,
zrzavý, silné postavy a měl odulý, pihovatý obličej): přes
uniformu SA nosil opasek s taškou na munici, jakou měla
německá armáda. Ozbrojen byl karabinou (K 98). Doprovázel ho
německý ovčák na dlouhém vodítku. Ostatní Češi nosili jen
pistole a samopaly. S chvěním a mrazením uběhla hvězdnatá
noc. Až do půl osmé jsme ještě museli stát na nádvoří. Pak
byli Rýmařované v dlouhé řadě odvedeni na nádraží.
Zde jsme byli nahnáni do přistavených otevřených vagónů na uhlí. Dostali jsme se do posledního vozu. Byl opravdu malý, spojený s kabinou brzdaře, které chybělo prosklení. Na zemi ležela víc než centimetrová vrstva uhelného prachu. O tento stísněný prostor se muselo podělit 34 lidí. Pro nás šest byly k dispozici dva až tři metry čtvereční plochy. Všichni si nemohli v uhelném prachu sednout, museli stát. Dveře byly zvenčí zavřeny na závoru. Teprve teď jsem si všiml, že ve vagónu jsou jen staří lidé, ženy s dětmi a zvlášť hodně kojenců. Nejdřív nebylo nic k pití; teprve pak nám kdosi dovnitř postavil kbelík s vodou. Všichni museli pít z vědra, protože nikdo neměl šálek nebo plecháček. Naštěstí jedna paní měla s sebou nočník. Miminka začala plakat, žádná matka nemohla své dítě nakojit. Už byly potíže s dozorci. Vyhrožovali, že děti vytáhnou ven, jestli nebude klid. Moje matka se proto rozhodla otevřít krabičku keksů, kterou předchozího dne dostala, a dala každé matce dva suchary pro jejich miminka. Matky keksy rozžvýkaly doměkka a pak jimi krmily děti.
Když nebyli poblíž žádní Češi, vyskočil jsem na vrch bočnice a uviděl, že vlak je opravdu dlouhý, střežil ho doprovod v množství malých skupinek. Sledoval jsem, jak se farář Loos baví se dvěma českými knězi. Ale jestli to bylo o transportu, to nevím. Kolem poledne se dal vlak do pohybu, poté se náš hlídač usadil v kabině brzdaře. Nikdo neměl tušení, co s námi bude. Mluvilo se jen o jediném: „Vezou nás na Sibiř!“ Ve Valšově vyměnili lokomotivu a jelo se dál do Olomouce. Během krátké přestávky nám jeden německý zajatec ještě doplnil vodu do kbelíku. Jízda pokračovala na západ! Ulevilo se nám, že ne na východ.
Příští stanice byly Pardubice a Kolín. Na trati jsme víckrát zastavili a muži vylezli ze svých kabin, aby si protáhli nohy. Lokomotiva se pak nepravidelně rozjížděla a zase brzdila. To pro nás bylo pokaždé velmi obtížné, protože jsme lítali vagónem. Nebylo se čeho zachytit. Doprovodný personál se tím bavil a hlasitě se smál. Někdy odpoledne vlak pomalu projížděl pod mostem. Nad námi stáli Češi a házeli na nás kameny a kusy dřeva. I strážný se cítil ohrožen, proto několikrát střelil do vzduchu. V noci byla většinou zastávka na otevřené trati. Jednou jsme zůstali stát na nádraží a já jsem navzdory mizernému osvětlení přečetl na tabuli nápis Praha I. Byli jsme v Praze. Po dvou bezesných nocích jsme tedy této třetí přece jen trochu usnuli, protože nás velmi vysílily žízeň, hlad a strach. Kam bude jízda pokračovat, jsme ještě nevěděli.
Za svítání se vlak zastavil. Otevřela se vrata vagonu a všichni museli vystoupit. Zavazadla si vzít nesměli. My i všichni ostatní jsme však popadli pár věcí, které nám ještě zůstaly. S vědomím, že její vlastní děti též dva až tři dny nedostaly nic k jídlu, a přece neumřely hlady, rozdělila moje matka zbývající keksy všem mladým ženám s miminky. Museli jsme se seřadit na silnici podél kolejí. Jakmile se trochu rozjasnilo, rozeznal jsem v dálce velký most, vedoucí přes řeku. Ukázalo se, že trať je slepá. Kopce byly Labské pískovce. Byli jsme tedy v Děčíně. Český strážní oddíl nás popoháněl směrem k německé hranici. Vyčerpaní a mlčky jsme se vlekli po cestě. Jelikož jsme si poslední doušek vody dali v Olomouci, byl náš největší problém žízeň. Stejně se ale vedlo všem.
Po nějaké době jsem na pravé straně cesty uviděl několik domů, vzdálených 30 až 40 metrů. Před nimi bylo velké volné prostranství. Z některých komínů stoupal kouř. Uvažoval jsem: „Tady možná dostaneš trochu vody!“ Opustil jsem vozík a běžel k domům. Jedno okno bylo otevřené a já jsem zavolal: „Prosím vodu, máme velkou žízeň!“ Ještě jsem nedorazil k domu, když jsem za sebou zaslechl psí štěkot a řev. Když jsem se otočil, uviděl jsem toho Čecha s ovčákem, který mi tak nepříjemně utkvěl už na janovickém zámku. Dohnal mě, strhl karabinu z ramene a chtěl mě praštit pažbou. Náhle ale pes na dlouhém vodítku zatáhl jiným směrem, než jeho pán čekal, a ten klopýtl. Utíkal jsem zpátky, ukryl jsem se do zástupu a až po nějaké době jsem našel naši skupinu.
Následující hodiny až do odpoledne probíhaly jednotvárně – až na vedro a obrovskou žízeň, neboť jsme už víc než den nic nepili. V zástupu lidí panovalo naprosté mlčení. Pokud někdo promluvil, tak jen šeptem. Táhl jsem malý vozík, v němž střídavě seděl můj bratr a bratranec. Do kopce mi pomáhal můj 77letý dědeček. S každým kilometrem, který jsme urazili, byla kolona pomalejší, mnohé opouštěly síly, takže stěží postupovali vpřed. Celou cestu jsem se rozhlížel, jestli někde není kaluž vody nebo potok.
Odpoledne jsem zahlédl na hromadě štěrku na krajnici ležet tváří k zemi řádovou sestru. Sukni měla vyhrnutou ke kolenům a chyběla jí pokrývka hlavy. Ještě škubala nohou. Pustil jsem vozík, běžel k ní a chtěl jí pomoci. Vtom jsem uviděl, že má na hlavě širokou krvavou ránu. Lebku měla od klenby pod uši rozbitou. Krev tekla trhaně ven a byl vidět mozek. Sklonil jsem se níž a chtěl jí stisknout hlavu, abych zastavil krvácení. V tom okamžiku mnou trhla moje matka a zakřičela na mě, že mě Češi taky ubijí, jestli hned nepůjdu dál. Přikázala mi, ať si hledím jen cesty a dávám pozor, abych s vozíkem neuvízl ve výmolech. Poslechl jsem ji na slovo. Po letech jsem s matkou o této události několikrát mluvil. Chtěl jsem od ní vědět, jestli tu vraždu viděla a kolik mrtvých bylo podél krajnice až k hranicím. Odpověď mi pokaždé zůstala dlužná. Velmi dlouho pak plakala a na celé hodiny se zahalila mlčením. Podle mě mohl být strůjcem té vraždy jedině ten Čech, který se už v noci na janovickém zámku choval jako zběsilý a ráno chtěl zbít i mě. Tato vražda zůstala mou noční můrou. To nelze nikdy zapomenout!
Později odpoledne jsme dorazili k provizorní závoře a několika domům. Byl to zřejmě přechod Hřensko – Schmilka. Zde nás Češi předali sovětské armádě. Další drancování a osobní prohlídky. Matka, teta a dědeček šli ke kontrole skoro bez zavazadel. My tři děti jsme měli s vozíkem jít na břeh Labe a počkat na ně. Viděl jsem, že jsme se dostali z konce kolony daleko dopředu. Hledal jsem spolužáky, sousedy a známé. Byli ale v tak bídném stavu, že byli sotva k poznání. Dvě osoby jsem přece jen poznal. Stavitele Schuberta, nosil oblek a volný tmavý kabát. Na vycházkové holi za sebou táhl kufr. Tím druhým byl můj třídní učitel z měšťanky, pan Schober. Na každé ruce nesl dítě. Jeho žena tlačila kočárek a vedla jedno dítě za ruku. Ten nejstarší už šel sám. Zavazadla jim úplně chyběla. Zachránili „jen“ svých pět dětí. Při hraniční kontrole u nás nenašli nic užitečného. Jiní byli jaksepatří obráni.
Po setmění jsme se přívozem přeplavili přes Labe, kde už byl přistaven osobní vlak, jenž nás měl odvézt do Drážďan. V noci jsme za prudkého deště dorazili na zcela zdemolované nádraží a museli jsme vystoupit. Toto byla zatím konečná stanice našeho vyhnanství. Všichni jsme se hned vrhli na dešťovou vodu, která padala na trosky: Po tak dlouhé době byla první tekutinou, pro nás ze všeho nejdůležitější. Neměli jsme jen vyprahlá ústa. Po nějaké době jsme začali zase mluvit a plakat.
Na přeplněném nástupišti byli převážně muži hovořící cizí řečí.6 My děti jsme ulehly. Vyčerpáním a námahou jsme hned usnuly. Matka, teta a dědeček střežili naše věci. Když jsme se vzbudili, bylo po dešti. Každý dostal malý kousek chleba a na matčin příkaz jsme ho my děti velmi pomalu a dlouho kousaly, protože jsme měly prázdné žaludky. Šel jsem pak sehnat něco k jídlu. Červený kříž rozdával červeně zbarvený čaj, nedal se pít. Pak jsem našel na toaletě fungující vodovodní kohoutek. Šli jsme se tam napít všichni. Ale pokaždé jen po dvou. Ostatní dávali pozor na zavazadla. Při průzkumu nejbližšího okolí jsem stále hledal něco k jídlu, chtěl jsem jít i žebrat. Byly vidět jen trosky a spálené stromy a zahrady, ale nic aspoň trochu zeleného. Široko daleko žádný člověk; všude ticho jako v hrobě. Drážďany v sousedství nádraží byly městem duchů. Tady jsme nemohli zůstat.
1 Kurzívou zvýrazněno v originále. Jako divoký odsun je označována fáze nuceného vysídlování německého obyvatelstva od druhé poloviny května do září 1945. Probíhala živelněji, v horších podmínkách a s větší mírou násilí než pozdější tzv. odsuny organizované. I divoký odsun byl ovšem organizován, probíhal na základě pokynů politické reprezentace a s asistencí armády a dobrovolníků včetně partyzánů.
2 Podle seznamu posledních německých majitelů domů v Rýmařově bydlela v domě na Lastenstraβe 11 Paula Englisch. V matrice narozených v Rýmařově je uvedeno také její jméno za svobodna Küffel, jméno jejího manžela Eduarda Englische a prvorozeného syna Eduarda Josefa Englische, autora těchto vzpomínek.
3 Dnes internát střední školy na Divadelní ulici.
4 Dnes budova ZUŠ na Divadelní ulici.
5 Dnešní Sokolovské.
6 Autorovi vzpomínek bylo v té době 11 let, cizí řeč blíže neidentifikuje, zřejmě šlo o ruštinu.
(Pokračování příště)
Diskuse