Vyspělá demokracie může dovolit svým občanům rozhodovat o ústavě

Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska

12. 10. 2017

čas čtení 3 minuty
Španělská vláda to říká, král Felipe to říká a celý svět tomu má naslouchat: Katalánsko hlasovalo protiprávně. A ústavní soud v Madridu již v září rozhodl, že referendum o nezávislosti regionu porušuje španělskou ústavu. Ve Švýcarsku vyvolává argument o neústavnosti podivení. Vždyť švýcarští občané několikrát za rok v hlasováních rozhodují o změnách v textu spolkové ústavy. A ústava, jako závazná pravidla spolužití, je předmětem neustálé diskuse. To platí i pro územní uspořádání. Ústava uvádí jmenovitě 26 švýcarských kantonů. Včetně nejnovějšího kantonu Jura, jehož vytvoření 1979 odloučením z kantonu Bern bylo také předmětem hlasování. Ústava také uvádí, že kdyby se občané nějakého kantonu chtěli stát samostatnými, na Spolku nezávislými, mohli by tak učinit – kdyby přesvědčili zbytek lidí v zemi, aby je nechali odejít, a souhlasili se změnou ústavy, která by odešlý kanton i ze seznamu vypustila. Vlastí znavený kanton by mohl iniciovat národní hlasování, v němž by většina obyvatelstva a kantonů musela s odchodem kantonu souhlasit. Což by změnilo i seznam inventáře národa. Zatím ale nikdo neměl potřebu se o to pokusit, píše David Hesse v Die Welt. Překládá a lehce doplňuje Vladimír Rott.

Možná, že Švýcarsko není dobré pro srovnávání. Lidé zde mají více politických práv než kdekoli jinde. Tak u našich sousedů, v Německu, tamější Ústavní soud v lednu prohlásil, že pokusy o odloučení jednotlivých států by byly "v rozporu s ústavním pořádkem". Jeden bavorský občan podal žalobu na to, že toto právo v Německu chybí. 

Takové rozhodnutí by ve Švýcarsku nebylo možné. Svrchovaní správci ústavy jsou občané, nějaký ústavní soud neexistuje. Žádná jurisdikce nemůže Švýcarům zakázat, aby změnili svou ústavu podle svého uvážení. Politický systém se spoléhá na to, že jeho občané nečiní nic hloupého. A sice od roku 1848, od počátku moderního federálního státu, který je založen na ještě starších demokratických zkušenostech a ideálech francouzské revoluce. Kontrolovat občany není jeho úkolem.

Dalo by se argumentovat, že španělská demokracie je pro takové svobody příliš mladá – příliš mladá pro lidová hlasování (v ČR zvaná referenda), která by se dotýkala ústavy z roku 1978. Hrůza Francovy diktatury sedí za krkem nejen Barceloně, ale také Madridu – probůh je se nedotknout Textu Demokracie, žádné experimenty. 

Ale dotýkat se dá – ani ve Španělsku není ústava nedotknutelná, může být změněna parlamentem. A ústavní změny se dějí i jinde, všude, nejen ve Švýcarsku, a ne jen v ohrožených demokraciích, jako je Turecko a Polsko. Spojené státy například chápou svou ústavu jako "pravosvatý" text, který musí být interpretován soudci. Ale i ten je upravován – v podobě ústavních dodatků. Tak například 26. dodatečný článek snížil volební věk na 18 let. To bylo 1971.

Ano, existují i dobré důvody proti odloučení Katalánska. Je však zejména také na centrálním státě, aby vysvětloval proč je solidarita Katalánska s ostatními pro všechny dobrá. Centralizovaný stát dluží všem svým občanům debatu o tom, proč má smysl zůstat dohromady. A pokud by už jen vzal zpátky okleštění autonomie minulých let, snížila by se chuť Katalánců odejít. A pokud by začal jednat o více autonomie, a o daňové suverenitě, podstatně by vzrostla jejich chuť ve společném státě zůstat.

0
Vytisknout
18882

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2017