Eduard Englisch: O divokém odsunu jedné rýmařovské rodiny

16. 10. 2017


(2. část)


Úvod k tomuto svědectví je ZDE, jeho první část je ZDE.


Následujícího dne jsme odjeli do Lipska. Teta tam měla příbuzné. Když jsme dorazili do města, museli jsme pěšky hledat její adresu, v předměstské osadě na druhém konci města. Lipsko bylo liduprázdné, bylo v něm ale hodně sovětských vojáků. Když jsme došli k cíli, byli jsme přátelsky přivítáni. Radovali se, že jsme ještě naživu. Bohužel byl malý dvoupokojový byt už přeplněný 26 lidmi. Dalších šest lidí, to bylo sotva možné. První noc jsme mohli my děti a staří lidé ležet a spát na podlaze. Dospělí seděli na židlích nebo na zemi. Kvůli nedostatku místa muselo několik osob ve dne byt opustit. Neměli jsme nic k jídlu. Matka a teta si na úřadě obstaraly potravinové lístky. Pro šest lidí bylo jen půl kila šedohnědých nudlí. Při vaření ve vodě se rozpadaly a byly nepoživatelné. Na hladině plavaly drtiny a na dně zůstal písek a otruby. Po několika lžících téhle kaše nás bolela ústa a jícen a bylo nám zle. Abychom neumřeli hlady, rozhodli jsme se odjet na venkov.


Opustili jsme příbuzné a vydali se na tramvajovou zastávku, protože jsme už nebyli schopní dojít na nádraží. Na zastávce nám velmi hrubě odmítli přepravit vozík. Byli jsme však na svůj povoz odkázaní. Proto jsem se sám vydal se zavazadly na nádraží. Už nevím, jak dlouho mi cesta trvala, ani jak daleko to vlastně bylo. Poprvé v životě v cizím, rozstříleném velkoměstě a bez ochranitelské ruky své matky – byl jsem odkázaný jen sám na sebe. Řekli mi – stále podél kolejí. Nebylo vidět žádné civilisty, jen Rudoarmějce. Zmocnil se mě nepopsatelný strach, který pominul, teprve až jsem na dohled od nádraží spatřil přicházet matku. Radost byla nepopsatelná.

Vlakem jsme jeli do Torgau, do sběrného tábora, který se nacházel na hradě. Registrace byla velmi nepříjemná. Zacházeli s námi jako s poslední lidskou spodinou. Přidělili nám prázdný pokoj. Pohled z okna byl šokující. Samé ozdobené hroby, pokryté čerstvými rudými růžemi – hroby Rudoarmějců.

Strava byla otřesná. K životu příliš málo, na umření příliš moc. Po dvou nebo třech dnech jsme byli přiděleni do Axien.1 Cestu tam jsme ale zjistili teprve od ochotných lidí na nádraží. Šlo se z Torgau do Pretzsch a odtud přes Labe zase zpátky do Prettin. Po setmění jsme dorazili do osady. Vyhladovělí a žízniví jsme byli na konci sil. Prettin působilo liduprázdně. Zůstali jsme na volném prostranství pod několika stromy a čekali na svůj konec. Byli jsme přece už osm nebo deset dní na cestě bez spánku, jídla a s trochou tekutin.

Náhle vyšel ze tmy starší manželský pár a zeptal se nás, co tady děláme. Dostali jsme ze sebe jen dvě slova: „Prosím vodu!“ Podaná sklenice vody nám pouze svlažila rty. Hned potom přinesli nádobu, takže si každý z nás mohl dát doušek. Poté přišli s kbelíkem a naběračkou. Zatímco jsme všichni pili, vyprávěla matka s tetou o našem osudu. Přijali nás do svého domu a dali nám teplé jídlo a každému z dětí hrníček mléka. Na spaní jsme byli rozděleni do dvou domů. Konečně jsme si mohli sundat zimní a lyžařské boty; nemuseli jsme se bát okradení.

Ke snídani byla melta a koláč. Cítili jsme se jako v sedmém nebi! Poděkovali jsme a vydali se na silnici do Axien. Po jednom nebo dvou kilometrech nás ale znovu opustily síly. Svezl nás koňský povoz, který vezl mléko do mlékárny. Sběrné místo pro bezdomovce z východních oblastí dřívější německé Říše bylo v sále pohostinství. Kvůli přeplněnosti jsme nemohli být přijati. Starosta dosazený sovětskou okupační mocí nám obstaral ubytování na statku, vytápěnou místnost s komůrkou. Nejdříve jsme od domácích dostali teplé mléko a vařené brambory. Byli jsme šťastní, že máme konečně střechu nad hlavou.

Když jsme navázali kontakt s ostatními dětmi, dozvěděli jsme se, že statek musí dodatečně přijmout 32 osob. Byli mezi nimi krajané z Bruntálu a Krnova, které Češi vyhnali z domova už tři nebo čtyři týdny před námi. Těm se vedlo o dost hůř než nám. Zaplatili za hlasitý nářek dětí krvavou daň.

Začátky byly pro nás velmi těžké. Místní nás podporovali, jak jen to bylo možné. Ale vydrancovaná vesnice bez koní a jen s několika krávami musela naráz přijmout 800 až 1000 žen, dětí a starých lidí bez domova. Než musel náš domácí z šesti zbývajících krav – předtím jich měl čtyřicet – čtyři kusy bez náhrady odevzdat, dostávali jsme každý den zdarma litr mléka, to teď také chybělo. Byli jsme odkázaní na žebrání. Protože jsme neměli hodiny ani kalendář, zeptala se moje matka hospodyně na datum. Bylo 2. září – moje narozeniny.2 Tohoto dne mi bylo jedenáct let. Byly to už čtyři týdny, co jsme byli vyhnáni z Rýmařova, a dosud jsme neměli trvalé bydlení.

Směl jsem chodit jen bosky, dokud nebyla půda zmrzlá, protože lyžařské boty se musely šetřit na zimu. Též topivo nebylo. Každý kousek dřeva jsme přinesli domů a uskladnili v pokoji. Vyhnanci našli u Labe, vzdáleného tři kilometry, uhlí, které tam ztratila loď a voda vyplavila na břeh. A tak se šlo s vypůjčeným kbelíkem k Labi na sběr uhlí. Tam jsme viděli během dvou hodin asi šest mrtvol hnaných proudem.

Na podzim nastala školní docházka. Jedna třída pro asi 400 až 500 dětí a jedna učitelka. Dva ročníky byly spojeny do jedné třídy. Vyučování trvalo dvě hodiny denně. Učili jsme se lidové písně a socialistické básně. Z nedostatku psacích potřeb se psalo jen na tabuli. Učitelka vyučovala od osmi ráno do šesti večer.

Časem jsme navázali kontakt se sousedními obcemi. Tak jsme se dozvěděli, že stejně hrozné poměry panují na celém venkově. Náhodou se po okolí rozkřiklo, že v Axien jsou další Rýmařované. Moje matka a já jsme byli pozváni k jedné Rýmařovance do Dusnitz. Přivítání bylo srdečné, hospodyně upekla bábovku a dostali jsme šálek pravé zrnkové kávy. Moje matka znala tu paní od vidění, zapomněl jsem její jméno. Bydlela na Irmsdorfer Straße.3 Byla odsunuta stejným transportem jako my. Řekla nám, že mnoho lidí transport nepřežilo nebo už předtím spáchali sebevraždu. Zemřeli všichni kojenci, s výjimkou vagonu, kde byla paní Englischová. Rozdělila matkám s kojenci všechny keksy a tím jim zachránila život. Na tento dobrý skutek své matky jsem dodnes velmi hrdý, vždyť která matka by se v nesobecké lásce k bližnímu vydala z posledního a nechala vlastní děti o hladu, jen aby umožnila přežít těm nejmenším.

Nevěděli jsme tehdy ovšem, co bude dál. Naše budoucnost, pokud se o ní vůbec dalo mluvit, byla nejistá. Čas plynul. Museli jsme se smířit s osudem, ať jsme chtěli, nebo ne. Dost jsme se naplakali. Naše strava se zlepšila. Na potravinové lístky jsme dostali nízkotučné mléko, brambory, sůl, cukr, nudle a chleba. Bez jakéhokoliv tuku a živočišných výrobků – za tři čtvrtě roku třikrát malé množství koňského masa. V této nouzi moje matka jako dámská krejčová chodila sedlákům spravovat oblečení nebo přešívat staré na nové. Samozřejmě jen za stravu. Občas přinesla i něco pro nás tři děti.

Poté, co pošta zase celkem fungovala, začala korespondence. Adresy se vyměňovaly ústně. Tak dostala moje teta v únoru 1946 zprávu, že její muž, bývalý ředitel živnostenské pokladny, byl Čechy zabit. Spoluvězeň viděl tělo. My jsme začátkem dubna dostali zprávu, že náš otec žije a zdržuje se v Bavorsku. Prvního května 1946 jsme od něj dostali první dopis. Měli jsme obrovskou radost. Krátce nato jsme dostali povolení k přesunu do Wenighösbachu v okrese Aschaffenburg. Opustili jsme Axien a vlakem jsme se vydali na cestu za otcem. Tetu s dítětem i 78letého dědečka jsme tam museli nechat. Loučení s ním pro mě bylo velmi těžké, byl jsem jeho oblíbený vnuk. Po tři čtvrtě roku v Sasku, kde nebyly žádné sociální instituce, podpora ani lékař, ale lidé, kteří proměnili slovo „láska k bližnímu“ ve skutek, jsme opustili Axien. V naději, že v americké okupační zóně je přece jen eventuelní nový začátek dosažitelnější než u komunistů.

V záchytném táboře na hradě v Olsnitz jsme museli tři dny čekat, než se vyřídí papíry, abychom směli na západ. Na toto zdržení nikdy nezapomenu. Zacházení bylo jemně řečeno nevlídné a strava příšerná. Naštěstí jsme měli s sebou kousek chleba. Když jsme dorazili do Hofu, museli jsme do uprchlického tábora v Moschendorfu. U příjmu jsme byli odvšiveni. Všechno bylo ošetřeno práškem proti vším. Hrozně páchl. Teprve po této proceduře jsme směli do tábora, byli jsme zaregistrováni a přidělili nám v jedné místnosti kout se dvěma postelemi nad sebou. Na jídlo jsme se museli postavit do fronty. Jídlo rozdávaly milé a přátelské sestry z Červeného kříže. Chutnalo dobře – pokaždé bylo kolečko salámu a sýra. K nasycení to ale nestačilo. Při obědě jsme my děti dostávaly ještě nášup, který sestával z jedné neoloupané brambory a trochy omáčky. Přesto jsme se cítili jako v nebi, protože sestry byly velmi milé a vlídné a nikdy nás neposlaly pryč bez jednoho, byť skromného nášupu.

Poté, co bylo zpracováno naše vstupní povolení, mohli jsme tábor zase opustit. Jednoho nedělního odpoledne jsme dorazili do Aschaffenburgu, silně poškozeného bombami. Na okrajích města však zůstalo několik domů nepoškozených. Pro nás to bylo zcela cizí město. Museli jsme se nejdřív vyptat, kde leží Wenighösbach. Lidé procházející po ulicích si nás v našem sešlém oblečení a s malým žebřiňáčkem s úžasem prohlíželi. Večer jsme se vysílení dostali do Wenighösbachu. Otec nám přišel naproti. Radost ze shledání nám dala zapomenout na všechno strádání a únavu. Ale jak to vypadal on? Pohublý, ve starých vojenských hadrech a o mnoho let zestárlý.

Naším bytem byl pokoj o velikosti 12 metrů čtverečných. Vybavení tvořil slamník, přikrývka, trojnohá stolička na dojení, rozbité zrcadlo, věšák a staré umyvadlo. Pokoj osvětlovala 25wattová žárovka. Domácí nás vzali na vědomí velmi zdrženlivě. Ti lidé nechápali, proč máme málo zavazadel a jsme v tak mizerném stavu. Oni samozřejmě zůstali rabování Sověty a vyhnání Čechy ušetřeni. Neutrpěli žádné válečné škody. Díky černému obchodu mohli žít dobře až velmi dobře.

Jedna selka ze sousedství nás podporovala, jak to jen šlo. Postarala se i o to, abychom dostali opravený starý sporák, na kterém jsme si mohli něco uvařit. Nebylo palivo. Vypůjčili jsme si od sedláka dva pytle na brambory a malou sekeru a šli jsme do lesa sbírat šišky a suché větve. Já a můj bratr jsme vesnicí táhli do lesa žebřiňáček. Dohonil nás starší muž se synem. Když se nás zeptali, kam jdeme, ochotně jsme odpověděli. Oba mě tak ztloukli, že jsem zůstal ležet na zemi. Pak vzal ten starší vozíček a mrštil jím po mně. Křičel jsem bolestí a strachem, dokud mě nenechal a neodešel do vesnice. Můj bratr mě naložil a odvezl domů. Matka mě odnesla do bytu a ošetřila mě, jak to šlo. Když večer přišel domů otec, šel za starostou a stěžoval si u něj. Pachateli byli křesťanský místostarosta a jeho syn. Otec byl ujištěn, že se to už nestane a že si můžeme jít do lesa pro šišky a trochu dříví. Na malé vesnici se však něco takového šíří rychle. Vrstevníci i starší kluci na mě proto nevražili a víckrát jsem dostal výprask. Byli vždycky v přesile a mnohem lépe živení. Proto jsem se jim vyhýbal, pokud to vůbec bylo možné.

V létě přicházelo do Wenighösbachu stále víc podomních obchodníků a šmelinářů. Byli tak naložení, že nemohli dojít k nejbližší vlakové stanici v Hösbachu. Domácí je dopravit odmítli, a tak se stalo zvykem, že tyto lidi poslali za mou matkou a já jsem zásoby potravin na nádraží odvezl žebřiňáčkem. Jedna cesta: 7 km. Za odvoz jsme dostali 20 marek. Jedno odpoledne jsem jel dokonce dvakrát, bosky a po špatně sjízdné cestě. Ty peníze jsme nutně potřebovali. Můj otec, dříve ředitel spořitelny v Rýmařově, pracoval jako pomocný dělník za 0,69 marky na hodinu na městském stavebním dvoře. Jeho výdělek nevystačil na zaplacení týdenního jízdného, měsíčního nájemného ve výši 10 marek, platby 10 marek na osvětlení a potravinové lístky pro čtyřčlennou rodinu.

V září 1946 jsem chtěl nastoupit na reálku do Aschaffenburgu, ale ředitel mě odmítl s tím, že jsem už moc starý. Směl jsem ale jít k přijímacím zkouškám do druhého ročníku. Po vykonání zkoušky jsem tedy šel do druhého ročníku. Později vyšlo najevo, že byly do prvního ročníku přijaty ještě starší děti. Všechny byly místní, možná s příspěvkem v naturáliích. Měli jsme školu tři dny v týdnu od osmi ráno do pěti odpoledne s hodinou a půl polední přestávky. Můj den probíhal takto: v pět ráno vstát, běžet 3,5 km k omnibusu, když byl plný – a to byl často – rychle pěšky do Aschaffenburgu. V zimě promočený a napůl zmrzlý. V deset hodin byla školní svačina, na kterou jsem už s kručícím žaludkem čekal. V poledne jsem měl dvě vařené oloupané brambory nebo dva krajíce suchého chleba. Vždycky jsem se styděl, ale matka pro mě nic jiného neměla. Večer jsem se vracel poštovním autobusem. Nejprve nastoupili cestující s týdenní jízdenkou a pak, pokud zbylo místo, zbytek. Většinou jsem musel těch osm kilometrů cesty zase ujít pěšky. Kolem osmé jsem byl doma. Za deště jsem všechno svlékl, oblečení ani boty na výměnu jsem neměl. Moje a otcovo oblečení na příští den se sušilo nad kamny.

Na jaře 1947 jsem onemocněl. Krvácení z nosu trvající až 24 hodin a náhlé mdloby, které se denně několikrát opakovaly, mi znemožnily další školní docházku. Ani doktor mi nemohl pomoci, protože nezjistil, co mi chybí. Můj stav se v létě tak zhoršil, že jsem sotva mohl chodit. Nohy vypověděly službu. Když si doktor už nevěděl rady, poslal mě na kliniku do Aschaffenburgu. Při vstupní prohlídce mi stanovili tuto diagnózu: Schlatterova choroba obou nohou způsobená podvýživou. Mojí matce sdělili, že jako okamžité opatření připadá v úvahu amputace, dřív než nemoc zachvátí celé tělo. Matce se zhroutil svět. Vlast a majetek ztraceny a teď má její syn přijít o nohy. To na ni bylo moc. Po dlouhých prosbách se dr. Wohling, majitel kliniky, rozhodl provést se mnou experiment, ovšem bez záruky uzdravení. Obě nohy mi od prstů k hýždím zasádrovali – na čtvrt roku! Sanitkou mě odvezli s oběma nohama v sádře domů a zůstal jsem v péči matky. Jako jediný lék jsem dostal třikrát denně polévkovou lžíci vápníku. Poté jsem si mohl sádru sám odstranit. Nohy a podkolenní jamky jsem měl odřené a silně zhnisané. Trvalo týdny, než jsem mohl nohama zase hýbat. S pomocí dvou lískových holí a podepřený matkou a kamarádem ze školy jsem se poprvé pokusil o chůzi. Cítil jsem se už vcelku zdravý. Změnili jsme doktora. Při výšce 1,8 m jsem vážil sotva 50 kg ve věku 13 let. Kvůli své podvýživě jsem dostal potravinový lístek pro nemocné: dva kousky másla, půl kila masa a půl kila cukru na týden. Po uzdravení jsem se chtěl vrátit na reálku. Kvůli věku bych ale musel přeskočit třetí ročník a to pro mě bylo nemožné.

V květnu přišla měnová reforma. O osm dnů dříve nám vyplatili takzvaný uprchlický příspěvek ve výši 400 marek na osobu. Ty byly teď bezcenné. Matka si jako první koupila na splátky opotřebovaný šicí stroj. Díky tomu mohla šít nám i dalším lidem. Po roce bez práce jsem náhodou získal učňovské místo jako stavební zámečník. Během těchto let jsme dokázali urovnat svůj život a při velké skromnosti si zlepšit životní úroveň, takže jsme měli dostatek peněz na potraviny, oblečení a potřeby do domácnosti.

Na konci roku 1952 jsme se přestěhovali do Aschaffenburgu, do mansardového bytu, v němž jsem ještě musel opravit válečné škody. Sedm let po odsunu jsme se konečně zase dostali nad hranici chudoby a mohli vést skromný život bez strádání.

(Vzpomínky sepsal Eduard Englisch na podzim roku 2002. Po jeho náhlém skonu 4. února 2003 je přepsala a upravila jeho kamarádka z dětství Erika Friedrich-Lustig, do češtiny přeložila Zdenka Přikrylová. Za poskytnutí originálu a ilustračních fotografií ze sběrného tábora v Ebelsbachu děkuji Christophu Winklerovi z muzea Treffpunkt Heimat v Zeilu am Main, za foto nástupu do sběrného tábora v Janovicích Igoru Hornišerovi z Muzea v Bruntále. Fota z odsunu v lednu 1946: archiv redakce Rýmařovského horizontu.)

1 Osada mezi Torgau a Wittenbergem.

2 Datum narození 2. září 1934 umožnilo v matrice narozených dohledat celé jméno autora vzpomínek Eduarda Josefa Englische a jména jeho rodičů.

3 Dnešní ulice 8. května.

0
Vytisknout
3150

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2017