O zemích EU a Švýcarsku – dva časoprostory?

16. 10. 2017 / Vladimír Rott

O údivu nad zneužíváním ústavy coby nástroje moci. O chybějící zodpovědnosti v politice. O demonstraci v rouše referenda. O plebiscitu jako pohlazení mocných a nehodě v politice. O společné ústavě, společných pravidlech ve věcech společných. O laboratoři demokracie.

To je jako o koze a o voze”, píše Boris Cvek v poznámce Problém…není, že by nebylo možno měnit…ústavu (BL 13.10.17). V ohlase na poznámku “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska (BL 12.10.17, v němčině: Letter From Europe: Separatismus aus Schweizer Sicht, Die Welt 9.10.17). Z čehož usuzuji, že onen pohled, údiv ze Švýcarska na některá absurdní dění v některých zemích EUropy není jen tak srozumitelný. Pokusím se onen pohled na některé z těch absurdit objasnit.

 

Stručně shrnuto jde v poznámce “Separatismus v Evropě a údiv ze Švýcarska” o údiv nad tím, že v dnešní EU je ústava zneužívána coby nástroj moci. Dále autor líčí, jak věci společné společně řeší Švýcaři – škoda, že ani to není srozumitelné.

Podstata problému mnohých zemí, včetně Evropy, je ale hlubší – chybějící zodpovědnosti reprezentantů. Což je možné pozorovat i na aktuálním příkladu Katalánsko – Španělsko. Kde je zodpovědnost za činy? U reprezentantů anebo u těch, které reprezentují? Pokud u reprezentantů, vezmou si ji s sebou, když se vydají dále?

Protiprávnost nebo samozřejmost?

David Hesse, autor onoho údivného pohledu, uvádí příklady absurdního dění ve dvou zemích EU. V zemi jedné udivuje to, že někdo by měl hlasoval protiprávně a že tamější ústavní soud rozhodl, že ono referendum porušuje ústavu. Obdobně udivuje v zemi druhé to, že když se někdo pokusil o doplnění svých práv, a sice žalobou, tak tamější ústavní soud prohlásil, že takové právo by bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Ve Švýcarsku je zvykem, že problémy lid(é) společně řeší tak jak je život přináší a že i ústava, jako společná pravidla, je společná věc.

Demonstrace, referenda, plebiscity

K příkladu Katalánska – tam, samozřejmě, nešlo o nějaké referendum (český to pojem pro hlasování), ale o demonstraci v rouše referenda. Nemohlo jít o nic jiného. Jakkoliv to jinde jde, i tam kde referenda jsou velkou výjimkou.

Podívejme se už jen na příklad Skotska a Spojeného království, který ukazuje, jak by takové referendum o samostatnosti mělo vypadat, všude tam kde referenda jsou velkou výjimkou – vzájemně se na něm, jeho obsahu, dohodnout, pak o dohodnuté otázce hlasovat. A pak rozhodnutí respektovat. Jako jakékoliv rozhodnutí jiné. Jak je v dobré, kompetentní politice zvykem. Ponechme stranou, že Švýcaři něco takového ještě za referendum nepovažují – neb je organizováno “zhůry” a jako vyjímečná záležitost (viz též “‘Referendum’ o ‘ústavě’ – aneb, přesněji, anketa ke smlouvě, poznámka VR z ledna 2015, k referendům a plebiscitům (BL někdy koncem 2004/začátkem 2005).

Naopak ale Spojené království také nabízí jednu z absurdit, onen proslulý Brexit, plebiscit v plné parádě. Kdy se jeden z těch právě u moci domníval, že si ve své partě/partaji posílí postavení a nechal k tomu provést anketu o ne/odchodu z EU. Ona anketa nebyla žádné referendum, ale klasický plebiscit, v kterém se panovník skloní k lidu otázkou, která se mu právě zalíbí, aby si potvrdil vlastní oblíbenost. Brexit je také klasický příklad i pro tzv. hybris (→cs.wikipedia.org/wiki/Hybris). Jak hybris, tak plebiscity jsou typické pro systémy, v kterých je moc soustředěna v jedné ruce, či v rukou malé skupiny. Určitým pokrokem je, tedy kdysi bylo, že absurdita onoho soustředění moci je dočasná.

Nehodami k lepšímu?

U Brexitu dále zajímavé je, že mocnářovo zamýšlené pohlazení k tomu pozvaným lidem se “tak nějak” osamostatnilo. Tedy, že bylo vítanou záminkou pro část těch u moci, kteří mají pocit že EU není dobrá věc. Samozřejmě že “nikdo neví co vlastně s tím” Brexitem, tedy věcně, mimo pocity. Tato “nehoda” se ale může vyvíjet mnoha směry – mimo mnoha jiného i k lepšímu uspořádání věcí společných jak v Evropě, tak ve Spojeném království. Nehody ale k dobré politice nepatří – v té je lepší pořádně pracovat, kompetentně a zodpovědně.

Ústava jako nástroj moci nebo coby společná pravidla?

Vraťme se k ústavě, zejména jako společným pravidlům společného dění. Samozřejmě, že ústavy mění i jiní než Švýcaři. I autor údivu ze Švýcarska se, samozřejmě, o té samozřejmosti zmiňuje.

Vraťme se k příkladu Katalánska a Španělska. Tam ústavu mění, mimo mnoha jiných, i Rajoyova parta(j), která nejen že (2017) nechá mlátit do demonstrujících separatistů, ale i předtím, mimo jiného, žaluje na změnu ústavy a sice s úspěchem, takže ústavní soud (2010) oklešťuje autonomii Katalánska, což někteří v Katalonii považují za facku.

A tady je možné se ptát – Chtějí, snad, Rajoy a jeho parta(j) Katalány dofackovat, domlátit do samostatnosti? Ale proboha, proč, když podle řady odhadů většina v Katalánsku samostatnost nechce? Zato chce, tříčtvrteční, většina referendum. Ale to zase post-frankističtí autoritativní centralisté nechtějí. Proč? Asi proto, že se tomu neučili.

Ano a samozřejmě, ani v Katalánsku či Španělsku není problém v tom, že by nebylo možno měnit ústavu, jak (správně:-) už v titulku příspěvku poznamenává Boris Cvek. Kde ale je problém, kde je rozdíl?

Problém je v tom, že někde ústavy slouží k prosazení zájmů těch či oněch u moci, což, samozřejmě, vede ke konfliktům, konflikty udržuje, konflikty těžko řeší. Rozdíl je v tom, že někde se jedná o společná pravidla soužití, která podporují společná řešení. Například i konfliktů, které předcházely přípravě, a hlasování o, založení onoho nejmladšího kantonu (de.wikipedia.org/wiki/Kanton Jura), který si, zcela samozřejmě, vzal svou příslušnost ke Spolku s sebou. Což ale jde i bez ohledu na ten či onen politický systém, jak ukazuje příklad Skotsko – Spojené království. EU ale prohlašuje, že Skotsko si své členství ponechat nesmí, neboť mu prý nepatří, s odvoláním na tzv. Prodiho doktrínu, věc nejen právně spíše pochybnou (google.com/search?q=prodi+doctrine).

Pouze někdo u moci nebo společně ve společných věcech?

Další absurdum post-monarchistických systémů je, že část zvolených je u moci, část zvolených je od ní odstavena, či má na ní pouze omezenou účast. Což, opět, vede k řadě konfliktů všude tam, kde si ta, zpravidla, menšina právě u moci myslí, že je u moci pouze ona – jako např. v Katalánsku a Španělsku. Není to ale nutné, jak ukazuje, jakkoliv pomalu otřepaný, příklad Skotsko – Spojené království.

Dva časoprostory nebo časoprostor společný?

Zdá se mi, jak se tak už jen Evropou pohybuji, že přecházím z jednoho časoprostoru do jiného. Zejména v politice, které jsem se, v mé druhé zemi, naučil jako společné práci na věcech společných, společnému rozhodování o nich. Chápu, že pohled na to, o co by mohlo, mělo jít je poměrně náročný – pro nezkušené, ty podstaty věci neznalých, nebo se o ni nezajímajících. Jako ve všech oblastech společnosti, kde převládá zastaralé, neznalost či neum.

Samozřejmě, že se novému můžeme učit – jako všem umům a dovednostem. Což v politice, ve společném uspořádávání věcí společných ve Švýcarsku, mé druhé zemi, začíná s pokračující socializací kolem puberty. Je, samozřejmě, jasné, že lidi tady na svět nepřicházejí o nic chytřejší, či hloupější než jinde. Ale, zdá se mi, že tady mají o něco více příležitostí učit se všemu možnému, cvičit se v tom. A měnit, vyvíjet to v čem a jak žijí. Podle mého dojmu k lepšímu.

V mnoha oborech, jako zejména v přírodních, exaktních, aplikovaných vědách, technických oborech, se naše časoprostory už dávno prolínají. Proč by to nemohlo jít v politice, v tom jak si společně uspořádáváme věci společné? V tom jak jsme za ně, přímo, zodpovědni?

Laboratoř demokracie

Švýcarům nejde o to, někoho poučovat, nebo se, proboha, nad někoho povyšovat. Těší je ale, když jejich poměrně vyvinutá demokracie inspiruje jiné. Jak se stalo v poválečném Bavorsku, které zase inspirovalo další německé země, zprvu ty západní, po pádu zdi i ty východní.

V jednom ze setkání “na sever od Rýna” (→Konference o demokracii, →Centre for Democracy Studies Aarau / Zentrum für Demokratie Aarau (ZDA), mě jeden z přátel, mladý politolog, vyzval k více trpělivosti (klidně a s porozuměním, jak je jeho dobrým zvykem) a poznamenal: “Měj na mysli, že jsme, zatím stále ještě, tak o století za vámi.” Ale “nevadí”, dodal, “pro nás jste také výbornou laboratoří vyspělé demokracie.”

Vladimír Rott, 14./16.10.17

Okénka do “laboratoře demokracie”

1 – Tady je jedno z “okének” do “laboratoře demokracie”, pohled na to, jak to s těmi hlasováními funguje, od roku 1848 a dnes každým třetím měsícem, na celostátní úrovni (na webu: admin.ch – de, fr, it, rm, en):

Chronologický přehled hlasování od roku 1848, a další informace, ve třech jazycích Spolku:

německy – Politische Rechte > Volksabstimmungen > Chronologie Volksabstimmungen

francouzsky – Droits politiques > Votations > Répertoire chronologique

italsky – Diritti politici > Votazioni > Indice cronologico (per scadenza)

Lidová hlasování, přehled a další informace, v pěti jazycích (Spolku):

německy – Dokumentation > Volksabstimmungen

francouzsky – Documentation > Votations populaires

italsky – Documentazione > Votazioni popolari

rétorománsky – Documentaziun > Votaziuns dal pievel

anglicky – Documentation > Popular vote

A k tomu, samozřejmě, i v kantonech a každé obci, ve všech věcech společných, tak jak je lidé uspořádávají.

2 – A tady jsou další okénka, pohledy na tu samou věc – heslovitý přehled Základní prvky, procesy, souvislosti demokracie (Švýcarska) – přehled, praxe, dějinný vývoj (→vjrott.com/d-ch-cs) s odkazy na články v němčině, francouzštině a italštině v Historickém lexikonu Švýcarska:

Demokracie

Demokracie je takové uspořádání státu, v kterém lid (řecky demos), tedy společenství všech plnoprávných občanů (samozřejmě včetně nezávislých a kvalifikovaných odborníků a nezávislých a kvalifikovaných volených zástupců) – a ne (pouze) jedinec nebo (malá) skupina či některé skupiny mocných – vykonává správu věcí společných, veřejných, včetně vládnutí – neboli suverenitu.

Ve středověku bylo něco jako demokracie zcela vyjímečné …práva na spoluúčast byla …omezená …a platila jako privilegia, udělená mocnářem, panovníkem pouze některým z “vyšších” skupin. Teprve moderní demokracie, jak se začala prosazovat po Americké a Francouzské revoluci, zaručuje Politická práva jako důsledek lidských práv, jejichž ochrana se stala jedním z hlavních úkolů demokratického státu.

Pro …demokracii je Švýcarsko zvláště zajímavé, protože …se v něm moderní liberální demokracie prosadila poměrně brzy, se vznikem spolkového státu v roce 1848, a získala obzvláštní formu zavedením nástrojů přímé demokracie – po tradičně obecních, městských – také na kantonální a celostátní, spolkové úrovni.

  • diskuse, společenská – hledání společných, kvalifikovaných řešení “všemi, ve všem, ve všech směrech” (teoretici často používají pojem “diskurs”)

  • federalismus – společná věc rovnoprávných kantonů, republik, států, stavů a všech občanů (každý z nich je suverénem, viz “svrchovanost / suverenita”)

  • hlasovací a volební právo – i právo zamítnout (viz “veto”, “referendum”) a odvolat (viz “právo odvolat zvolené zastupitele”)

  • hlasování – závazná rozhodnutí jako zadání politikům, profesionálům, zájmovým skupinám – 4x ročně (občas i volby, společně s jedním z hlasování)

  • Hnutí za demokracii – síť demokratických hnutí a iniciativ, důležitých pro rozvoj moderní, skutečné demokracie (ve Švýcarsku vzniklých v 60. letech 19. století)

  • iniciativa (viz též “lidová iniciativa”)

  • kantony (republiky, státy, stavy – pro demokratická hnutí a iniciativy konce 20. a počátku 21. století inspirace (demokratických, občanských) regionů, jako např. (demokratických, občanských) regionů EU, Evropa (demokratických, občanských) regionů)

  • konkordance, konsens, kolegialita – spolupráce, zahrnutí všech, ve společné věci, ve všech společných věcech

  • konzultační proces – závazná stanoviska všech, ve společné věci

  • lidová iniciativa – závazná ve všech věcech, na úrovni obce, kantonu, spolku a přes něj na úrovni mezinárodní

  • lidové referendum – viz “referendum”

  • lidové veto (předchůdce referenda) – viz “veto”

  • lidská práva

  • obec – a to, i v češtině, v původním významu tohoto pojmu, který by, i v češtině, měl/mohl (znovu) získat tento obsah

  • petiční právo (“de facto” závazné, předchůdce iniciativy, a proto dnes už méně používané)

  • politická práva – konkretizující základy (přímé) demokracie na osobní úrovni každého občana, suveréna

  • politické strany – mají stejná práva jako ostatní spolky/sdružení – a tudíž, samozřejmě, nemají žádná privilegia, nebo jakékoliv výhody (natož aby byly financovány či jakkoliv, i v sebemenším, podporovány z veřejných prostředků)

  • politika – společná věc všech, ve všech společných věcech – viz “demokracie”, “tvorba politické vůle a rozhodování”

  • právo na odvolání zvolených – důležité v dobách ještě vznikající demokracie, část hlasovacího a volebního práva

  • přímá demokracie – viz “politická práva” (přímá demokracie je pro praxi příliš abstraktní pojem)

  • referendum – povinné (obligátní) a na vyžádání (fakultativní), závazná rozhodnuti ve věcech obce, kantonu, spolku, mezinárodních, jako zadání politikům, profesionálům, zájmovým skupinám

  • spolek – jednoduchá právní forma spoluúčasti, spolupráce (společná všem hnutím, komorám, politickým stranám, sdružením, svazům)

  • Spolek – zkratka pro spolkový stát (konfederaci, spříženectví), jeho správu (běžná v politické práci, odborných či správních záležitostech) – viz “federalismus”, “subsidiarita”

  • spolková ústava – schválená v referendech, doplňovaná a měněná iniciativami, taktéž schvalovaných v referendech

  • spolková vláda – 7 kolegů (“pares” – viz “konkordance, konsens, kolegialita”), jeden, jedna z nich v ročním turnusu jako prezident, prezidentka reprezentuje Konfederaci (“primus inter pares” – “prostě proto že je na řadě”)

  • subsidiarita – jednání a rozhodování co nejblíže k věci, na ní zúčastněnými, a tudíž pak i zodpovědnost za ni, dále společně všude tam kde to ta která věc vyžaduje, bez výjimky, včetně např. veřejných financí (včetně daní), hospodaření s nimi, včetně např. mezinárodních věcí

  • svoboda = svoboda a zodpovědnost, žádná svoboda bez zodpovědnosti, žádná zodpovědnost bez svobody = Liberté, Égalité, Fraternité / Svoboda, Rovnost, Bratrství (→Společenství, Spříženectví)

  • svrchovanost / suverenita – občan základem, pak i jeho obec, kanton, spolek, a k ní neodlučně patřící

  • tvorba politické vůle a rozhodování – všemi ve všech věcech

  • ústava – viz “spolková ústava”

  • veto (předchůdce referenda)

  • volby“one man one vote”, “no one left behind” – na základě (dobré) spolupráce politiků s lidmi – konané “občas” (každých pár let, jak je zvykem i jinde), dodatečně k jednomu z pravidelných hlasování, probíhajícím každé čtvrtletí

  • volební systémy“one man one vote”, “no one left behind” – poměrné zastoupení (viz “konkordance, konsens, kolegialita”) – přímá kontrola a plná transparentnost všech procesů, za podpory veřejné správy, která je správou občanů (a, samozřejmě, plné volební tajemství)

  • zodpovědnost – neodlučná část svobody – viz “svoboda”

0
Vytisknout
3017

Diskuse

Obsah vydání | 18. 10. 2017