Americká bezpečnostní politika trpí institucionalizovanými chybami

Irák a Sýrie: Uzávorkování priorit jako recept na katastrofu

18. 10. 2017 / Karel Dolejší

Celková chybnost americké politiky v Iráku, na niž kvůli probíhající tragédii iráckého Kurdistánu opět upozorňují experti ZDE, bohužel rozhodně není žádnou náhodou. Vyplývá systémově ze špatné vzájemné spolupráce a koordinace institucí odpovědných za klíčová rozhodnutí.

Chybnost amerického postupu v žádném případě nepředstavuje "pouhý intelektuální omyl" individuálních aktérů, ale vyplývá z hlubokých institucionálně zakotvených deformací, za něž nese hlavní odpovědnost Obamova administrativa, třebaže Trumpova je ještě dále vyhrotila. To co Cafarella s Knightsem popisují pramení na prvním místě z faktu, že klíčová rozhodnutí týkající se Sýrie a Iráku prosadilo velitelství CENTCOMu, tzn. ministerstvo obrany, v rámci vlastní zjednodušené logiky "taktických generálů". Příliš úzký přístup vojáků by mělo normálně modifikovat ministerstvo zahraničí upozorňující na politický kontext - to však za Obamy bylo neuvěřitelně oslabeno, řada kompetencí převedena na prezidentské orgány. Za Trumpa pak State Department v mnoha ohledech téměř přestal fungovat. První housle tak hraje Pentagon, teprve třetí a čtvrté State Department a zpravodajské služby, tedy hráči, kteří vůbec mají kapacity vzít v úvahu širší souvislosti vojenských operací.

Experti ministerstva zahraničí i nezávislých thinktanků léta upozorňovali, že se přístup CENTCOMu k situaci na Blízkém východě založený na absolutní preferenci boje s IS a ignorování politických řešení regionálních problémů nakonec tvrdě vymstí. Podobně si zpravodajci již léta stěžují na ignorování jejich vlastních výstrah před důsledky příliš úzce, "takticky" pojatého vojenského uvažování. Někteří dokonce sarkasticky tvrdí, že současná americká "strategie" je založena na očekávání, podle nějž na Blízkém východě jednou dojdou mladí muži schopní nosit zbraň...

Názorným příkladem katastrofy která o celé roky předcházela pondělnímu vypuknutí bojů mezi jednotkami irácké vlády a kurdské samosprávy - bojů, při nichž Kurdové za dva dny přišli zhruba o polovinu území obsazeného během bojů s islamisty (viz mapka nahoře) - byl pokus infiltrovat Američany vycvičené umírněné syrské povstalce z Turecka nazpět do Sýrie bez náležité zpravodajské přípravy. Jednotka tak byla prozrazena místním islamistům a zmasakrována krátce po překročení hranice - protože namyšlený Obama se rozhodl, že musí jít každopádně o "čistě vojenskou" operaci bez zpravodajského krytí. Zpackaná akce amatérů pak veřejně zdiskreditovala samotnou myšlenku jakékoliv podpory protiasadovské opozice.

***

Ještě za pozdního Bushe se intelektuální modlou Pentagonu stala teorie protipovstaleckých operací s hlavní tezí, že cílem není "pobít co nejvíce nepřátel", jak si mysleli (a myslí) mnozí američtí generálové přinejmenším od Vietnamu, ale "získat srdce a mysli" místní populace. Takový úkol je však nesmírně náročný, mj. vyžaduje od vojáků rozsáhlé kulturní kompetence, jejichž získání představuje projekt zřejmě na celou generaci.

Za Obamy se špatně vyhodnocená libyjská intervence stala vzorem "elegantního", nenáročného a údajně mimořádně úspěšného tažení, které se vyhnulo imperativu nasadit kulturně vysoce kompetentní americké vojáky. Západní aktivity se zde omezily na letectvo, zatímco pozemní boje ležely na místních spojencích. Že tito spojenci mají vlastní, často nesmírně nebezpečné politické agendy, že Západ tyto agendy ani způsob jejich uplatňování v posledku nedokáže ovlivnit, natož pak řídit, to zpočátku bylo ignorováno. A třebaže dnes už všichni vědí o problémech s libyjskou válkou, včetně útoku "spojeneckých" islamistů na americké velvyslanectví, výhybka již byla přehozena.

Také v Iráku a Sýrii je americký postup veden v libyjském duchu - jen došlo ještě k dalšímu zúžení. Američtí spojenci na zemi mají opět vlastní agendy, často vzájemně těžko slučitelné, nicméně ve jménu "porážky IS" musely jít všechny ostatní úvahy systematicky stranou.

Zde by měla nastoupit korekce ze strany ministerstva zahraničí a zpravodajských služeb, které upozorní ty kdo rozhodují, že IS je pouze symptomem obecnější krize a v prvé řadě je třeba odstranit politické kořeny radikalizace sunnitských muslimů - tzn. jejich systematickou politickou diskriminaci a utlačování v Sýrii a Iráku. Takové hlasy znějí léta a vytrvale, intelektuálně jsou naprosto přesvědčivé - ale neexistuje žádná instituce, která by se za ně postavila s podobnou váhou, jako se za "čistě taktické" hledisko dere CENTCOM.

***

Irák byl v íránské strategii budování regionální hegemonie zatlačováním amerického vlivu a spojenců na řadě jako první - a vidíme, že se zde notně přefouknutý sen o kurdském státě pouhých několik týdnů po referendu v zásadě hroutí v přímém přenosu. Sýrie zřejmě přijde na řadu o něco později, jen co skončí vyčišťovací operace ve městě Rakká a hlavní otázkou dne se stane, která ozbrojená frakce bude kontrolovat které území a zdroje v následujících letech. Nesouhlas Arabů s kurdskou nadvládou tam, kde kurdské jednotky nemají co dělat, je i v Sýrii podobně silný jako u východních sousedů. Představuje časovanou bombu.

Konečným cílem jakékoliv "spravedlivé" války je politické řešení odstraňující příčiny konfliktu. "Demokratizace Blízkého východu" takovým řešením zjevně nikdy nebyla, stejně jako jím ovšem nejsou sobecké nacionalismy. Blízkovýchodní státy buď budou opravdu multikonfesní a multietnické (jiným způsobem, než jaký nabízí asadistická jednota poddaných v bezmoci), nebo se rozpadnou v další sérii násilných konfliktů.

Pokud by došlo na posledně zmíněnou variantu, perioda násilí odstartovaná americkou intervencí v Iráku v roce 2003 by se také mohla časem jevit jen jako drobná přeháňka před opravdovým hurikánem.

0
Vytisknout
2866

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2017