Mohou se Češi poučit z jacindománie?

21. 10. 2017 / Karel Dolejší

26. října se ujme úřadu novozélandské premiérky sedmatřicetiletá Jacinda Ardernová, která od srpna vedla labouristickou opozici. Dcera policisty a prodavačky v kantýně působí na příznivce kombinací dvou prvků, které dosud v praktické politice existovaly spíše odděleně: Mediální přitažlivosti "vyšponované" moderním marketingem, jak ji předvedl Barack Obama a jak to vidíme u kanadského Justina Trudeaua nebo francouzského Emmanuela Macrona, a současně reálného, zralého lidského charakteru, kvůli němuž američtí voliči, včetně těch starších, obdivují Bernieho Sanderse.

Ardernová se politikou zabývá od roku 1999 a od roku 2008 působila jako poslankyně, nicméně letos prodělala během několika měsíců opravdu neuvěřitelný vzestup. V březnu se stala místopředsedkyní strany a již v srpnu předsedkyní. Sedm týdnů nato vytáhla volební zisk o téměř 13 %, zejména na úkor Zelených. Labouristé sice i tak skončili s necelými 37 % druzí za středopravými nacionalisty, kteří získali přes 44 % hlasů; nacionalisté však vládli menšinově již od roku 2008 a nehodlají v tom pokračovat. Třetí skončili populisté odštěpení od nacionalistů v roce 1993, kteří založili stranu New Zealand First a letos získali 7,2 %. Ti kombinují antiimigrantskou rétoriku, centristickou ekonomickou a konzervativní sociální politiku; jejich cílovou skupinu tvoří zejména důchodci. Jako čtvrtí se umístili s 6,27 % již zmínění Zelení.

Ardernová sestavila vládní koalici disponující potřebnou podporou v parlamentu s New Zealand First a Zelenými. Jakkoliv ekologická strana není z konkurence nové premiérky ve vlastních tématech úplně nadšena, usiluje o věcná řešení - a tomu odpovídá způsob dohodnuté spolupráce: Zelení slíbili závazně podporovat vládní agendu pouze u těch ministerstev, která sami kontrolují. V ostatních případech mohou politicky manévrovat podle uvážení. To staví labouristy do situace, která sice není úplně jednoduchá, ale na druhé straně také jim zůstal dostatečný manévrovací prostor. Vždy mají na výběr, zda se dohodnou se Zelenými ad hoc, nebo budou usilovat o podporu dvou jiných menších stran - liberálního Sdružení spotřebitelů a daňových poplatníků (ACT) a středolevé Maorské strany, které mají dohromady stejný počet poslanců jako Zelení.

V příštích měsících budou komentátoři nepochybně analyzovat osud jednotlivých návrhů, s nimiž jde Ardernová do vlády, do posledního detailu. Já si to tedy zde odpustím. Místo toho se soustředím na několik obecnějších závěrů z příběhu novozélandské premiérky, kolem níž se nyní rozšířilo bezmezně nadšené očekávání označované jako "jacindománie".

Ardernová má v plánu obnovit některé prvky sociálního státu, který dlouholeté pravicové vlády systematicky odstraňovaly. Na rozdíl od úsílí Jeremyho Corbyna nebo Bernieho Sanderse však takový projekt v pojetí Ardernové nepůsobí jako "pokus o návrat starých pánů do světa jejich mládí", ale jako zcela současný modernizační program, na němž není nic nostalgického ani zastaralého. Plány jako navýšit majetkovou daň, daň z kapitálových výnosů a uhlíkových emisí, odpustit studentům školné v prvním roce studia, zákon o regulaci nájemního bydlení, zvýšení minimální mzdy, nový zákoník práce, pomoc rodinám s dětmi a program boje s chudobou v sobě nutně nenesou žádnou příchuť návratu do roku 1975, kvůli němuž se sice dojímají davy v britském Kensingtonu, ale zároveň šílejí manažeři londýnské City.

Dalším rozdílem oproti fanatickému corbynismu je kontinuita zahraniční politiky. Jistěže dojde ke změně důrazů, protože novozélandští labouristé i Zelení si přejí větší důraz na politiku lidských práv než dosavadní pravicový kabinet, vztahy s USA budou o něco méně srdečné než v minulosti (ale k tomu by za Trumpa došlo tak jako tak) a skončí výcviková mise v Iráku, která postrádá mandát OSN - a s ohledem na probíhající intervenci režimních jednotek v Kurdistánu by ji opět libovolná novozélandská vláda zřejmě musela přehodnocovat. Ale žádný "radikální obrat" a příklon k protizápadním autoritářským režimům, které Corbyn tak vyzvedává a oblibuje kvůli vlastní nezvládnuté nenávisti k britskému establishmentu, se v případě "Kiwiů" jednoduše nekoná.

***

Ardernová jako šéfka nastupující koaliční vlády předvádí určitý mix témat, který je do jisté míry pro současné komplexní západní společnosti typický a nezbytný. Musí souběžně řešit otázky bezpečnosti, sociální soudržnosti a ekologickou politiku. Kdyby se snažila profilovat monotematicky, jako to dělají populisté (s bezpečností) nebo Zelení (s ekologií), nemohla by nikdy získat 37 % hlasů.

A kdyby se profilovala čistě na pravolevé ose, jak to udělal v Německu Martin Schulz a jak to američtí poradci doporučovali Bohuslavu Sobotkovi, pravděpodobně by pohořela velmi podobně, jako zmínění pánové. Pravolevá osa již doopravdy nedefinuje rozhodující dělící linii současné politiky.

Až se jednou ve vzdálené budoucnosti také Česká republika dočká premiérky - a když píšu premiérky, myslím skutečnou předsedkyni vlády, nikoliv klon polské Beaty Szydlové kočírované ze zákulisí mentálním a morálním trpaslíkem, ubohým zemanovským ublíženečkem a mstivcem, jehož jizvičky na dušičce nezahojilo ani volební vítězství a který musí bez oddechu nutkavě škodit (pozdrav Karle Šlechtové!) - taková politička bude mít šanci vymanit se konečně z předpotopních českých nároků, podle nichž si premiér údajně musí hrát na alfasamce. A tím konečně získá prostor pro vlastní postup mimo politické mantinely vystavěné mačistickými bezmozky.

Také v ČR je třeba podat sociální témata v současném hávu, ne na způsob návratu dědků do minulosti, a řešit je souběžně s bezpečností a ekologií. Kdo jednou tento koktejl umíchá nejoriginálněji a nejpřitažlivěji, kdo to udělá nejnápaditěji, ten má šanci vyhrát. Fňukání po ztraceném světě volební vítězství nepřinese. A přidat je třeba navíc realistický ekonomický scénář překonání Visegrádského komplexu "závislého kapitalismu", o němž velmi plasticky píše Radovan Geist ZDE. Cesta vpřed musí být cestou od subdodavatelské ekonomiky k ekonomice finálních producentů. Kdo takovou cestu nenajde, zvyšování mezd slibuje nepoctivě.

Protože levopravé spory už v politice nevytáhnou psa z boudy, klíčovou otázkou není, zda se aktuální české výzvy chopí levice nebo pravice, ale jak to kdo udělá. Rozhodující bude míra politické kreativity, nikoliv scholastické škatulkování. Česká pravice ale na rozdíl od té německé neumí budovat sociální soudržnost - a netuším, zda má v plánu se to vůbec někdy naučit. Uwe Ladwig ve zkratce tvrdí, že Německo má vlastně "dvě sociálně demokratické strany" - a posun CDU doleva, který až do letošních voleb ordinoval tandem Merkelová - von der Leyenová, způsobil, že tento bonmot opravdu neměl k pravdě daleko. Stabilní společnost musí umět investovat do sociální soudržnosti, to pochopil už Bismarck. Jenže česká pravice jako by to ani vidět nechtěla.

Na druhé straně "levice" je v ČR neuvěřitelně ideologicky a intelektuálně rigidní, což ji při řešení aktuálních výzev hendikepuje ještě mnohem více než pravici. Podle klasického Mannheimova popisu má být levice intelektuálně na špici, liberálové abstraktně spekulovat a konzervativci se jen reaktivně adaptovat na konfrontaci s levicí a liberály. Jenže semiperiferní Česko je na tom úplně jinak. I konzervativní pravice je intelektuálně pružnější než nostalgii propadlý doktrinářský levičákismus redukující rutinně jakékoliv téma na otázky ekonomického rozdělování a boj o kulturní hegemonii.

Jacinda Ardernová zde představuje model vyvážené kombinace modernizace a obnovy kdysi osvědčeného, skloubení mixu soudobých nosných politických témat bezpečnosti, sociální koheze a ekologie, tandem marketingu a charakteru.

Mýtu a jacindománii je ovšem lépe se vyhnout. A toho dobrého, co příklad novozélandské premiérky nabízí, je třeba se držet.

0
Vytisknout
2684

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2017