České volby: Přechodový rituál bez konce

23. 10. 2017 / Karel Dolejší

Češi výsledkem posledních parlamentních voleb dali jasně najevo, že většinou definitivně opustili polistopadové aspirace ohledně vyrovnání se vyspělým západním zemím. Místo toho se nyní přidržují chiméry samostatné Visegrádské/středoevropské identity, která je z geopolitického hlediska nesmyslem, případně oprašují už jednou spektakulárně zbrankrotovanou ideu "mostu mezi Východem a Západem".

Co opouštíme, dobře víme: Je to nedokonalá westernizace, v řadě ohledů povrchní a jen předstíraná, ekonomicky vlastně nikdy nefungující, protože Klausova a Zemanova "transformace" strukturálně vysunula českou ekonomiku v nejlepším případě na evropskou semiperiferii. Pro většinu našich spoluobčanů přitom zřejmě hodnotové a kulturní inspirace ze Západu od samého počátku představovaly jen jakousi ambaláž toho oč šlo především, tzn. možnosti nakupovat, konzumovat, cestovat způsobem, který byl za starého režimu nemyslitelný.

Mnohem složitější otázkou je, kam se Česká republika vyhraňující se pod Babišovým vedením proti Evropské unii, euru a evropské imigrační politice vlastně probíhajícími změnami vlastně ubírá. Z reakcí v zahraničních médiích je už zjevné, že mimořádnou kritičností k Babišovi se vyznačuje zejména německý tisk, zatímco třeba ruský Kommersant především zaznamenal, že vítěz českých voleb hned "den poté" tvrdě útočí na Evropskou unii ZDE.

Zdá se, že v České republice dnes panují podobné iluze jako v předbrexitové Británii: Na jedné straně chce mnoho lidí spíše patřit k jádrové oblasti Evropské unie než do nějaké druhé ligy, ale představují si zároveň, že přijetí eura ani žádné další k tomu nezbytné kroky vlastně ČR podniknout nemusí. ČR provozuje malou otevřenou ekonomiku masivně závislou na společném evropském trhu a levné práci, ale současně je tu v oběhu představa, že budeme "suverénně" Bruselu klást kategorické požadavky - a pokud je nesplní, můžeme přece také odejít. Kam? Nejspíše ještě ekonomicky kamsi na Balkán - ale to už se jaksi vůbec nedomýšlí...

Antropologicky vzato, volby mohou představovat jednu z forem tzv. přechodového rituálu popsaného počátkem 20. století francouzským folkloristou Arnoldem van Gennepem. V 60. letech van Gennepovy práce oprášil Victor Turner a uplatnil je už nejen na studium menších komunit, ale i na "velké" národní společnosti.

I velké společnosti samozřejmě procházejí zásadními zlomy, podobně jako jednotlivci v malých tradičních komunitách popsaných van Gennepem. Jenže zatímco van Gennep studoval etablované rituály provázející na životní cestě jednotlivce, který při opuštění jedné přesně definované životní etapy (například dětství) přechází do jiné (dospělost), stejně přesně definované, u velkých společností to bývá složitější. Koncový stav ani struktura samotného přechodového rituálu, a dokonce ani pravomoci těch, kdo přechodový rituál řídí, zde nemívají pevné obrysy.

Pro samotný průběh každého přechodového rituálu je klíčový fenomén určité hraniční zkušenosti (liminality). V případě dobře regulovaných komunitních rituálů jde o epizodickou záležitost, kterou jedinec zakouší v přesně definovaných parametrech a rychle ji zase ponechává za sebou; liminalita přitom představuje jakési imaginární místo s vchodem a východem, kterým musíte projít a nezastavit se (viz příběh Lotovy ženy atp.). Hraniční zkušenost ve větších společnostech ale takový epizodický charakter mít nemusí. Budoucnost není v žádném případě dána stejným způsobem, jako když se například svobodný muž mění v manžela. Naopak, je vlastně zcela neznámá, stejně jako není předem jasný ani samotný průběh kolektivního přechodového rituálu.

Přechodový rituál v tradiční komunitě řídí osoby pověřené na základě tradičních norem, nad nimiž navíc existuje kontrola v tom smyslu, že průběh rituálu je de facto striktně předepsán. Oddávající kněz či úředník nejprve přednese proslov, dotáže se snoubenců, vyzve je k navléknutí prstenů - všichni vědí, co je taková osoba povinna dělat, v jakém pořadí, jak má celkově postupovat.

Celospolečenské liminální periody však takto nefungují. A velmi často se stává, že samozvaní ceremoniáři se "nadrzo" ujmou klíčové řídící pozice, z níž poté vedou rituál tak, aby pokud možno nikdy neskončil. Protože dokud liminalita trvá a lidé jsou znejistěni skutečnými nebo imaginárními riziky, které sebou tento stav nezbytně přináší, trvá také moc samozvaných ceremoniářů záměrně blokujících jakékoliv kreativní řešení přechodného stavu.

Je velice náročné řídit celospolečenské přechodné periody. Prakticky nikdy nemáte dostatek informací, vždy podstupujete ohromné riziko omylu a selhání. Ti kdo skutečně chápou oč jde, se do funkce nějakého řídícího ceremoniáře celospolečenského přechodového rituálu zpravidla příliš nehrnou, protože odpovědnost s tím spojená je děsí a ochromuje. Je těžké být doma prorokem...

Psychopaty mezi námi ovšem definuje triáda "obdivuhodných" vlastností: Odvaha, impulzivita a podlost. Upadne-li tedy nějaké společenství víceméně samovolně do náruče přechodného stavu, zasáhne-li ho plnou silou fenomén liminality a zodpovědní se snaží problém zvládnout nejprve studiem, získáním dodatečných informací atd., psychopat se něčím podobným zdržovat vůbec nemusí. Dost možná má o situaci mnohem nejasnější představu než průměrný člen "kavárny", to mu však nebrání se sám pasovat do role toho, kdo má "dost odvahy" společnost přechodnou periodou provést. Sebejistota a pocit nesmírné vlastní důležitosti mu totiž z principu nikdy nechybí - a nemnozí dokáží jasně vidět, jak málo jsou egocentrické postoje věcně podloženy.

Liminalita, která zchroničtěla, protože údajný přechodový rituál řídí osoby usilující především o uchování vlastního mocenského postavení (o něž by ukončením rituálu přišly), se nakonec stává nebezpečnou - prostřednictvím destabilizace ustálených mechanismů řešení společenských konfliktů může vyústit i do masového násilí.

Tak jako britští "self-proclaimed ceremony masters" z okruhu euroskeptických Tories zavedli celou společnost na scestí, zatímco se dušovali, že mají naprosto přesnou představu a plán, jak dojít na místo, které ve skutečnosti vůbec neexistuje (je pouhou postkoloniální retroutopií vzniklou v hlavách jako opice drzé, mizerně vzdělané a mimořádně ignorantské části politické třídy), i v ČR zcela vážně hrozí, že samozvaní správci ceremonie přivedou společnost na scestí. Do absurdní situace, kdy se slovně dere do unijního jádra, ale současně se z něj už sama fatálně vyčlenila; kdy mává suverenitou, ale ztrácí i ty její zbytky, které si ještě mohla v současném globalizovaném světě uchovat.

Bez toho, aby začala kritická debata kam, na jaké místo jsme právě vedeni, ovšem neexistuje žádná naděje, že by se voliči antisystémových stran zbavili okouzlení, jež jim rozjetý přechodový rituál v tuto chvíli podsunul.

Obrazy vábících Sirén či hammelnského krysaře nebyly v mytologiích tradičních společností vynalezeny bez vážného důvodu...