Josef Mašín zemřel. Právo na odpor není právem zabíjet

3. 11. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Milan Paumer nebyl jen přítelem bratří Mašínů ani jejich pozdějším obhájcem. Byl přímým účastníkem některých akcí, při nichž zpravidla řídil automobil a zajišťoval okolí. V Chlumci se účastnil přepadení služebny, v Čelákovicích akce proti Jaroslavu Honzátkovi. Přepadení vozu s výplatami u Hedvikova se naopak neúčastnil. V říjnu 1953 uprchl spolu s oběma Mašíny, Janatou a Švédou. Právě těchto pět mužů tvořilo hlavní jádro skupiny.

O Mašínech se po desetiletí vedou spory, které se často zúží na dvě protichůdná označení: hrdinové, nebo vrazi. Takové rozdělení ale mnoho nevysvětluje. Komunistický režim byl zločinný a odpor proti němu měl své legitimní důvody. Zůstává však otázka, co se dělo při jednotlivých akcích a jak by jejich průběh hodnotilo právo platné v tehdejším Československu. Právě tady se vedle politického, morálního a historického hodnocení otevírá také otázka trestněprávní.

Tři mrtví při akcích skupiny

První obětí byl strážmistr SNB Oldřich Kašík. Zemřel 13. září 1951 při přepadení služebny v Chlumci nad Cidlinou. Cílem akce bylo získat zbraně. Ctirad Mašín policistu udeřil kovovou tyčí, Kašík však zůstal při vědomí a sáhl po pistoli. Josef Mašín ho následně dvěma výstřely zastřelil. Milan Paumer, který se akce účastnil jako řidič, později tvrdil, že původním záměrem bylo policistu pouze omráčit. Ctirad Mašín však ve výpovědi zaznamenané Pamětí národa popsal původní plán jinak. Přiznal, že už před akcí počítali s tím, že Kašíka zabijí, ať už okamžitě, nebo poté, co se vzdá. Rozdíl mezi oběma svědectvími je podstatný: podle Ctiradovy vlastní výpovědi nebyla smrt policisty pouze neplánovaným následkem nepodařeného přepadení.

O dva týdny později, 28. září 1951, zemřel Jaroslav Honzátko. Strážmistra SNB vylákali členové skupiny pomocí fingované dopravní nehody. Poté ho odzbrojili, svázali a omámili chloroformem. Ctirad Mašín mu podřízl hrdlo. Akce se účastnili Ctirad Mašín, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Josef Mašín v Čelákovicích nebyl, v té době pracoval v Jeseníku.

Jeho nepřítomnost je důležitá i pro právní hodnocení. Samotné členství ve skupině neznamená automatickou odpovědnost za každý čin ostatních. Josef Mašín se však od bratrova jednání později nedistancoval. V rozhovoru pro Paměť národa z 24. září 2026 prohlásil: „To, co bratr udělal, jsem považoval a nadále považuji za správné.“

Třetím mrtvým byl Josef Rošický, hlavní účetní podniku Kovolis Hedvikov. Dne 2. srpna 1952 přepadli Josef Mašín a Václav Švéda u Žleb vůz převážející peníze na výplaty zaměstnanců. Získali 884 239 korun. Milan Paumer u této akce nebyl. Její průběh znal pouze z vyprávění.

Právě okolnosti Rošického smrti zůstávají sporné. Podle Paumerovy verze vytáhl účetní pistoli a namířil ji na Josefa Mašína. Při zápasu oba muži spadli do příkopu a zbraň vystřelila. Mašín měl podle této verze jednat v sebeobraně. Historik Jan Kalous však při své rekonstrukci dospěl k jinému závěru: Rošický podle něj nevystřelil a byl zasažen dvěma výstřely z bezprostřední blízkosti.

Nejde o drobný rozpor ve vzpomínkách. Od průběhu střetu se odvíjí i jeho právní posouzení. Jestliže Rošický skutečně ohrožoval Mašína střelnou zbraní, je namístě zkoumat podmínky nutné obrany. Jestliže nevystřelil a byl zastřelen v situaci, kdy už žádný útok nehrozil, je právní obraz události zcela jiný. Bez spolehlivého doložení průběhu střetu nelze jednu z těchto verzí vydávat za soudně prokázanou.

Trestní zákon z počátku padesátých let

Při právním rozboru událostí z let 1951 a 1952 je třeba vycházet z trestního zákona č. 86/1950 Sb. Tehdy platný předpis byl součástí právního řádu komunistického státu a jeho ideologické zatížení nelze přehlížet. Pro posouzení konkrétních skutků je však rozhodující právě jeho tehdejší znění, nikoli dnešní trestní zákoník.

Základní rozdíl se týkal úmyslu a nedbalosti. Pachatel jednal úmyslně nejen tehdy, když chtěl člověka usmrtit, ale také tehdy, když věděl, že jeho jednání může smrt způsobit, a byl s tím srozuměn. Nedbalost naproti tomu přicházela v úvahu, pokud pachatel smrt nechtěl ani s ní nebyl srozuměn, přestože ji měl a mohl předvídat, případně spoléhal, že nenastane. Tuto hranici vymezoval § 3 tehdejšího trestního zákona.

Pro případy Mašínovy skupiny je podstatné také rozlišení mezi vraždou při loupeži a loupeží, jejímž následkem byla smrt člověka. Vraždu upravoval § 216. Jeho kvalifikovaná skutková podstata zahrnovala také úmyslné usmrcení při loupeži. Loupež samotnou upravoval § 232. Jeho třetí odstavec postihoval také případ, kdy měla loupež za následek smrt člověka.

Nešlo o totožné právní kvalifikace. U vraždy při loupeži bylo nutné prokázat úmysl člověka usmrtit. U loupeže s následkem smrti mohl být za podmínek stanovených zákonem rozhodující také nedbalostní vztah pachatele ke smrtelnému následku. Umožňoval to § 4 odst. 2 písm. a), který počítal s přičtením těžšího následku zaviněného z nedbalosti, pokud zákon nevyžadoval úmysl i ve vztahu k tomuto následku.

Tento rozdíl je důležitý zejména při hodnocení události u Hedvikova. Samotná skutečnost, že Rošický zemřel během loupeže, ještě neřeší, zda by šlo o vraždu při loupeži, loupež s následkem smrti, nebo o jednání, které by bylo za splnění zákonných podmínek kryto nutnou obranou.

Tehdejší § 8 trestního zákona vylučoval trestnost jednání, kterým někdo odvracel přímo hrozící nebo trvající útok, pokud obrana nebyla zřejmě nepřiměřená jeho povaze a nebezpečnosti. Pokud Rošický skutečně vytáhl pistoli a ohrožoval Mašína, bylo by nutné zkoumat, zda střelba představovala obranu proti bezprostřednímu útoku. Jestliže však Rošický nevystřelil a Mašín ho usmrtil z bezprostřední blízkosti, podmínky nutné obrany by se prokazovaly jen velmi obtížně.

U Honzátkovy smrti je situace odlišná. Policista byl podle dostupných popisů odzbrojen, svázán a omámen chloroformem. V takovém stavu už nepředstavoval bezprostřední ozbrojenou hrozbu. Přepadení služebny a získání zbraní nemohlo samo o sobě ospravedlnit jeho usmrcení. Argument nutné obrany zde naráží na zásadní překážku: útok, proti němuž by se bylo třeba bránit, v okamžiku usmrcení podle popsaného průběhu netrval.

U Kašíka je třeba vzít v úvahu, že k jeho smrti došlo během násilného přepadení služebny a že se policista bránil. Pro právní kvalifikaci by bylo nutné zkoumat konkrétní průběh střetu, jednání jednotlivých účastníků a jejich vztah k následku. Samotný původní záměr policistu omráčit by ještě neznamenal, že smrtelný následek nebyl úmyslný. Rozhodující by bylo, co pachatelé věděli a s čím byli srozuměni v okamžiku, kdy použili násilí.

Zákon upravoval také spolupachatelství. Podle § 6 odpovídal každý ze spolupachatelů za výsledek, který byl úmyslně způsoben společným jednáním. Ani toto ustanovení však neznamenalo, že každý člen skupiny automaticky odpovídal za všechny činy ostatních. Musela se zkoumat jeho konkrétní účast, společný záměr a zavinění. Josef Mašín nebyl přítomen v Čelákovicích a nelze mu přičítat přímé provedení Honzátkovy vraždy. Jeho pozdější souhlas s činem bratra není sám o sobě důkazem spolupachatelství.

Uznání odboje a hranice odpovědnosti

Český právní řád se k odporu proti komunistickému režimu výslovně přihlásil zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Jeho § 2 označuje komunistický režim za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Podle § 3 byl odpor občanů proti tomuto režimu legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty.

Toto zákonné uznání má zásadní význam pro hodnocení protikomunistického odboje. Neznamená však, že každý čin spáchaný v jeho jménu získal automatické právní ospravedlnění. Ustanovení § 6 umožňuje za stanovených podmínek zrušit nebo zmírnit trest, jestliže jednání směřovalo k ochraně základních práv a svobod a nebylo zjevně nepřiměřené. Ani tento paragraf nezakládá všeobecnou imunitu pro násilné činy.

Podobně je třeba chápat článek 23 Listiny základních práv a svobod, který přiznává občanům právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, pokud jsou činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků znemožněny. Jde o krajní prostředek ochrany demokratického řádu. Není to zpětné právní ospravedlnění každého násilného jednání z počátku padesátých let.

Odkaz, který nekončí nekrologem

Josef a Ctirad Mašínové se postavili režimu, který věznil politické odpůrce, potlačoval občanské svobody a používal násilí jako nástroj státní moci. Jejich rozhodnutí odejít do ozbrojeného odporu nelze hodnotit bez znalosti poměrů, v nichž vzniklo. Stejně tak ale nelze z příběhu jejich skupiny vynechat lidi, kteří při jejích akcích zemřeli.

Milan Paumer zůstal až do smrti přesvědčeným obhájcem skupiny, jejímž byl členem. Jeho svědectví patří k důležitým pramenům, zároveň je ale třeba rozlišovat mezi jeho osobní vzpomínkou a nezávisle doloženým průběhem událostí. Nejvýrazněji se tento problém ukazuje u smrti Josefa Rošického. Také Josef Mašín až do konce života hájil jednání skupiny a neustoupil od přesvědčení, že její násilné akce byly oprávněné.

Historické hodnocení protikomunistického odboje nemá být obhajobou komunistického režimu. A připomínka jeho obětí zase nemusí znamenat popření odvahy těch, kteří se mu postavili. Tyto dvě skutečnosti se nevylučují. Právě proto je třeba jednotlivé činy posuzovat podle toho, co se při nich skutečně stalo, kdo se jich účastnil a jaké právní důsledky by z tehdy platného zákona vyplývaly.

Odpor proti totalitní moci může být legitimní. O tom, zda byl legitimní také konkrétní způsob jeho vedení, však rozhoduje něco jiného než samotný cíl. Právo na odpor není právem zabíjet.