Třeskuté ticho kolem americké role v indonéské genocidě

O dalším spektakulárním selhání českých médií

20. 10. 2017 / Daniel Veselý

Tento týden americký Národní bezpečnostní archiv a některá světová média zveřejnily nové znepokojující informace o pozadí masové vyhlazovací kampaně indonéské armády proti skutečným a domnělým komunistům v letech 1965 až 1966, což se tehdy neobešlo bez entuziastické podpory americké vlády. Podle odtajněných dokumentů zaměstnanci americké ambasády v Jakartě nadšeně líčili průběh masakrů, ze kterých by se normálním lidem zvedal žaludek. České sdělovací prostředky však o této skutečnosti nezveřejnily ani čárku. Ostatně není divu, neboť pachatel pochází z ideologicky spřízněného tábora. Je to navíc dost silná káva.              

Tlak americké veřejnosti na vládní orgány, aby zveřejnily tajné materiály o roli administrativy Lyndona B. Johnsona v indonéské vyhlazovací kampani, která si vyžádala statisíce až více než jeden milión mrtvých (nejnovější odhady hovoří až o třech miliónech obětí), přinesl kýžené ovoce, a to navzdory obstrukcím ze strany CIA. Přestože už slyším hlasy horlivých apologetů americké zahraniční politiky během studené války, že tyto a další tragické události je nutno posuzovat tehdejší optikou, kdy proti sobě slovy Václava Havla stály mocnosti Dobra a Zla, doznání pachatele je vždy nejlepší důkaz.          

Indonésie měla v roce 1965 po Číně a Sovětském svazu třetí největší komunistickou stranu s třemi milióny členů a v čele země stál prezident Sukarno, charismatický a výrazně socialistický a protiamerický lídr. Američtí představitelé byli přímo v extázi, když konzervativní indonéští generálové v Jakartě zavedli stanné právo, obsadili státní rozhlas a rozhodli se, že vyhladí tamní komunistickou stranu, aby předešli údajnému komunistickému pokusu o převrat. Indonéské armádě se v součinnosti s paramilitárními jednotkami podařilo "komunistický virus" úspěšně neutralizovat a země překypující nerostným bohatstvím se dokořán otevřela americkým korporacím. Statisíce či dokonce milióny mrtvých jako by nestály za řeč. To ovšem jen zdánlivě.

Zaměstnanci americké ambasády v Jakartě moc dobře věděli, co za zvěrstva se v zemi odehrává. Ale co je na tom nejděsivější, tito lidé neskrývali své nadšení z brutálních praktik indonéských hrdlořezů. Kupříkladu první tajemnice velvyslanectví Mary Vance Trent v kabelogramu z 21. prosince 1965 adresovaném ministerstvu zahraničí systematický masakr 100 tisíců osob popisuje jako „fantastickou změnu poměrů, která se odehrála během pouhých deseti týdnů“. Edward E. Masters, který měl na ambasádě na starosti politické záležitosti, v téže době v detailní zprávě vyzvedává úlohu muslimských organizací, jež pomáhaly „úspěšně vyřešit problém“ s ubytováním a výživou vězňů tím, že je popravili nebo ihned po dopadení usmrtili.

Když čteme tato otřesná vyjádření amerických představitelů, nemůžeme se ubránit dojmu, že by se obdobné hrůzy daly nalézt i v nacistických archivech mapujících holocaust.

Historikové, novináři a dokumentaristé již před časem konstatovali, že Johnsonův kabinet Suhartovi a jeho generálům během vyhlazovacích akcí poskytl seznam 5000 komunistických kádrů určených k likvidaci, dodával finanční prostředky, zbraně, vojenské vybavení a vysílačky, aby vraždění mohlo hladce probíhat. Za zmínku též stojí ostudná role západních sdělovacích prostředků, jež eliminaci komunistické „hrozby“ v jihovýchodní Asii zcela otevřeně glorifikovaly. 

Generál Suharto zůstal u moci 32 let, přičemž s vojenskou, finanční a diplomatickou podporou Washingtonu znásilnil Východní Timor, Západní Papuu a Aceh, kde jeho vojsko povraždilo statisíce osob. Jeden z největších masových vrahů 2. poloviny 20. století zemřel klidnou smrtí v pohodlí svého domova, aniž by stanul před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Měl zkrátka štěstí na mocné ochránce.                   

Zatímco některé významné západní sdělovací prostředky o těchto skutečnostech, jež na tragické události v Indonésii vrhají nové světlo, informovaly, tuzemská média v tomto ohledu opět spektakulárně selhala. Český tisk místo toho obsesivně griluje francouzskou historičku Muriel Blaive kvůli tomu, že polistopadovým vykladačům jediné pravdy zbořila pracně budovanou představu o inherentně zločinném komunismu, věnuje se neúnavnému počítání mrtvých, které mají na svědomí komunistické režimy, aniž by se stejnou vervou analyzoval zločiny našich oficiálních spojenců.

Nemůžeme se pak ani v nejmenším divit, že se spousta lidí vrhá do náruče Kremlu a dychtivě hltá informace s ním spřízněných manipulativních webů. A nemůžeme kroutit hlavou ani nad tím, že frustrovaní konzumenti fake news dnes posílají do parlamentních lavic „antisystémové“ okamurovce, kteří si z konspiračních bludů udělali atraktivní image.       

 

USA
0
Vytisknout
2727

Diskuse

Obsah vydání | 24. 10. 2017