Změna programu vyhrazena

20. 10. 2017 / Václav Dušek

 

Volební fraška za dveřmi, nu, všichni v ní hrajeme, přátelé. Před oponou za oponou, budoucnost růžová nakukuje, kupředu voliči, neváhejte – pryč s užvaněnými pazdráty a nesnesitelnými slípkami. V krasohledu krása nesmírná, podvědomí pošimrá, škarohlídi odstupte! Blížíme se vlídné matičce pravdě a tetičce lásce, oj, kolik rudého vřesu a tmavého kapradí vůkol, ještě že nežiješ vážený Josefe Václave Sládku, že nežiješ naši barevnou zlo pohádku.

Obrazovky, zrcadla nebezpečné omezenosti, jak tvrdí kritici bezduchosti. Zábavné zpravodajství přináší poznání, že drzost, křiklounství, podpásovky, rétorika pacientů z léčebny má úspěch i sledovanost – koláč je bez rozinek, ovšem smích bývá zaručen, o sledovanosti netřeba pochybovat. Mrtvý blbec, dobrý blbec. Uštěkané domovnice překřikují hosta ve studiu a nenechají mu vydechnout, ony s patentem na rozum a celo pravdy vítězí u řízených šéfů komisemi soudnosti; holobrdi se natřásají zplihlá pírka– hle, polkli jsme cestou do studia velké balení moudrosti; řeknete si, safriš, proč nejsou redaktoři ve vládních strukturách, na zahraničních ambasádách, ne, neobstojí tvrzení, že tak hloupá země, kam ozdobu žurnalistiky umístit, nebyla ještě nalezena.

 


V Rakousku volili a volili a zvolili si mladého neohraného, neznaveného, neprotřelého, politika – bude z něho premiér. Ve studiu osoba vedla rozhovor s jakýmsi politologickým, či polo politickým expertem, který se rozšafně vyjadřoval k image zvoleného, došlo i na oblíkání – tedy, račte prominout, ale debata s titulovaným poděsem musí nutně vést k zamyšlení, k čemu si platíme veřejný kanál. S politickým zpravodajstvím na věčné časy a nikdy jinak -  přehlídka pukajících lebek může být přebita snad už jen reklamním kláním, kde veřejnoprávní kanál ukusuje nemalý příspěvek na úkor soukromých televizí, miliarda sem, miliarda tam, není – liž pravda?

 

Sociální polštář naklepáváme, ale uvnitř chybí peří. Loudilové o neomezenou moc, nehoňte si trička s mizivou domácí nezaměstnaností. Kolik lidí pracuje v zahraničí, že nevíte. S tím se ani nechlubte. Venku krom běženců jsou přijímaný i námezdné pracovní síly – nesmějte se ukrajinským podvedeným lidem, že se nechají najímat mnohdy za podmínek otrockých k práci, aby vypomohli těm doma, v krajině zkoušené mrzkými oligarchy, politickými neuměteli; a nechte si narážek, že nechceme poskytnout pomoc druhým potřebným. Běžný občan, valach do spřežení. Smyšlené kruciální problémy na pořadu dní budoucích, hurá! 

 

Pan prezident zlobí, nechce nás poslouchat, uličník. Chybí mu svatozář -  ještě že nemá ty pravomoci, že, to by byly pro čtveráky bezesné noci. Jinotaje nepoužívá, prásk drsné slovo a neslušné slovo, rovnou na komoru kavárenským povalečům. Komedianti tančí, Titanic v nedohlednu. Vlastenecké city vyprchaly. Prezidentská Standarda rozstříhána, legrace k popukání, kousek má údajně v šupleti i topkařské tele z Teplic, radniční dárek krom mladosti ničeho nedokázal, ale starostenský moloděc je mu nakloněn, neboť politické estrády nejsou k zahození, našlápnuto má osoba na Hrad, ale manželka nechce být první dámou – díky vám, bytosti, že ochráníte úřad před prvním průměrným čistokrevným klaunem. Nehynoucí sláva mu: lázeňské město s architekturou pohnutou i vyhnutou bude mu pomníkem k popukání.

 

Na obrazovkách vídáme s neomezenou pravidelností kuchaře i kuchařinky. Národ nezlobí, zatím vaří, dobře se nám daří; nezaměstnanost v trvalém poklesu, kam se hrabe okolní svět. Nu, recepty v tisíci vydáních, v nákladu milionů, mohou zaplavit nenasytný knižní trh. Dnes dokáže skoro každý televizní maniak uklohnit chutnou baštu. Změnit se v kulaťoučkého nipferda Slávečka v pavilonu ZOO pro tlustokožce, žádný problém.

 

Televize musí myslet na miliony diváků u obrazovky – takže vězte, že literární polevy, vypreparované románové předlohy, hravé básnické sbírky už jaksi netáhnou. Seriálové objevy kriminalistické, drsné jako brusný papír, říznuté polo americkými policajty a nafintěnými kráskami sboru chránícího a pomáhajícího – paráda, lehneš si na záda a necháš si zdát o nezadatelném právu k získání bezpečí.  Sladkobolně zdravotnické kusy ušly od Nemocnice na kraji města mílové kroky k nevídanému úspěchu, kdepak nemluvná Ina a mladá lékařka s pohledem postřelené srny. Ještě se udrží ve špici vrchní sestra rozhledu matného; krev, skalpel, gáza, neomylní primáři, domácké starosti, ulítlý personál, drzí pacienti, vyškolení záchranáři -  Pepica a Pepula se dohadují u kávy, piva, vína, limonády a obloženého talíře, jakým směrem se pohnou jejich oblíbení hrdinové, čas od času šustícím papírem. O seriálovou tvorbu nemějme obavy a nedbejme na kritické ohavy. Seriál nás bude provázet cestou k poznání, že vše jest možné, i to zdánlivě nemožné. Se seriály na věčné časy a nikdy jinak!

 

Nejlepší několikahodinový seriál ze schůze o lithiu mnohé voličstvu naznačil. Kam se hrabe film Vrtěti psem, který připomenul jeden ze tří králů sociálního ráje – hoši nebyli ve formě a jejich chráněnec Havlíček, ne Borovský, propírali postoje, zástoje, rozbroje – a hulvatismus kvetl, pošpiněné rozumy, falešné vývody, voliči nezapomeň. Vrtěti Čivavou překvapilo, naloženo dostali všici, včetně humoristy Míry, který osočen křesťanským demokratem za špásování s komunisty vypadal ublíženě. Otázka zní: kde vzít čisté hochy a děvčata, aby nám do lavice neusedli opět nevěrohodní tlachalové?! Návod, koho určitě nevolit předložila ČT důkladně. Nu vida, když se chce, všechno jde…

 

Vesele k urnám, přátelé, a šťastnou ruku.

 

 

0
Vytisknout
3468

Diskuse

Obsah vydání | 23. 10. 2017