Sedm kulí jako v Kirkúku. Čtvrtá válka v Perském zálivu?

16. 10. 2017 / Karel Dolejší

V noci z neděle na pondělí vyslala proíránská vláda Iráku své nejlepší vojenské jednotky, Američany vycvičené a vyzbrojené, ale také Íránci organizované a podporované šíitské milice, do ropné oblasti kolem sporného města Kirkúk. Podle zpráv na sociálních sítích již v průmyslové části města vypukly boje, když posily přisunuté včera kurdskými úřady zahájily palbu na postupující irácké speciální jednotky. 
Jestliže v Iráku existují nesporně kurdské oblasti, město Kirkúk k nim určitě nepatří. Ve městě žijí společně Kurdové, Arabové, Turkmeni (hlásící se k Turecku), menšiny tvoří Asyřané, Arméni i Židé. V polovině minulého století představovali Kurdové necelou polovinu obyvatel, Husajnova arabizační kampaň a protiarabské represálie kurdských úřadů v  posledních letech však s poměry značně "zamávaly". Ekonomický význam Kirkúku pro Irák je klíčový - Kirkúcké ropné pole produkuje zhruba milion barelů ropy denně a zajišťuje přibližně polovinu iráckého ropného exportu. Od července 2014 pole kontrolují kurdské úřady - a právě v tom je problém. 

Po nedávném referendu o nezávislosti vypsaném a uspořádaném kurdskou regionální samosprávou (KRG) zůstalo vypuknutí dalšího iráckého ozbrojeného konfliktu jen otázkou času. Zároveň boje znamenají debakl americké politiky v regionu, a to ani ne tak politiky Trumpovy, jako Obamovy. 

Bývalý viceprezident Joe Biden ještě v roce 2006 navrhl řešit narůstající vnitroirácké problémy federalizací země. Tento rozumný a realistický návrh však nikdy v Obamově administrativě nezískal podporu. Naopak, Obama na všech frontách ustupoval Íránu kvůli vysněné jaderné dohodě. Írán však má dominantní vliv na iráckou šíitskou většinu a úřady v Bagdádu. Namísto snahy starostlivě balancovat vliv a zájmy jednotlivých náboženských a národnostních entit v zemi nastoupila takřka bezvýhradná podpora bagdádské vlády. Tato vláda je primárním příjemcem americké vojenské pomoci, včetně té, která byla během bojů s IS určena Kurdům. Když před několika lety arabské monarchie Perského zálivu projevily zájem přímo pomoci Kurdům v boji s IS zbraněmi, Washington projekt s ohledem na Teherán opět překazil. A dnes míří na Kirkúk vojáci irácké 9. obrněné divize převážně v obrněných vozidlech, jejichž dodávky stály americké daňové poplatníky miliardy dolarů. Jedou v amerických tancích na Kirkúk - bojovat ani ne tak za arabský nacionalismus, jako za šíitskou ideologii a íránské zájmy. 

Otázkou však je, zda by ekonomická katastrofa jménem Kurdistán mohla vůbec dlouhodobě samostatně fungovat. V současnosti, i když KRG Kirkúk kontroluje (a s ním polovinu iráckého ropného exportu), trpí všeobecným nedostatkem peněz, korupcí a nepotismem. Kurdské jednotky například rozprodávaly německou vojenskou pomoc určenou k boji s islamisty.  Pokud by KRG o Kirkúk přišla, ztratí hlavní a v podstatě jediný významný zdroj příjmů - protože ostatní odvětví kurdské ekonomiky bez petrodolarů fungovat nemohou. Země bez přístupu k moři je navíc životně závislá na tureckém ropovodu Baku - Tbilisi - Ceyhan, nicméně vztahy s Tureckem se kvůli referendu dostaly na bod mrazu. Jediný projekt alternativní přepravní trasy by vyžadoval koridor ke Středozemnímu moři přes severní Sýrii, který by ovšem musela vybojovat syrská odnož kurdské PKK. Turecká intervence v Idlíbu má kromě jiného za cíl takové eventualitě za každou cenu zabránit

Obamovou chybou ovšem nebylo, že "bral v úvahu íránské zájmy" - tyto zájmy v regionu jednoduše nelze obejít. Problémem se stal fakt, že se bývalá americká administrativa prostě smířila s militantním a expanzivním programem íránské nadvlády v regionu, místo aby usilovala o vyvážení moci a vlivu různých regionálních aktérů. Po Sýrii, kde spolu bojují američtí spojenci z kurdské PKK/YPG a sunnitskoarabské jednotky ještě vloni (nedostatečně) podporované CIA, se teď do sebe pro změnu pustily další dvě frakce lokálních amerických spojenců v Iráku. Kurdská se nehledě na naprosto nepříznivé materiální faktory sama považuje za silnější, jednotky loajální bagdádské vládě zase mají za sebou vítězství v Mosulu, absorbovaly obrovskou americkou vojenskou pomoc - a miliční šíitský element s mozky vymytými radikálními kazateli není rozhodně o nic méně fanatický než těžce nacionalističtí pešmergové.  

Není vyloučeno, že v taktické rovině bude kurdská obrana Kirkúku přinejmenším zpočátku probíhat úspěšně - bez ohledu na to, nakolik (ne)věrohodné se ukážou být zvěsti o tajné izraelské vojenské pomoci. Kurdistánu s uzavřenými hranicemi, bez nových příjmů a bez možností doplňovat zničenou výzbroj, by však v pravidelné válce brzy došly zdroje. Opotřebovací válku, ale třeba i jen vytrvalou blokádu, by jen těžko mohl ustát. A nenechme se mýlit, bagdádská vláda je dostatečně motivována na to, aby vydržela i dlouhý konflikt. 

Jestliže ani jedna ze sil v tomto konfliktu zúčastněných nikdy nedokázala překonat úpornou obranu bojovníků IS v městském prostředí bez masivního nasazení letectva, je nabíledni, kdo zde drží v ruce trumf v podobě leteckých jednotek vyzbrojených ruskými bitevníky Su-25 a českými lehkými bitevníky L-159. Je to Bagdád. Další taktickou výhodu, kterou může využít, přináší vybavení pro boj v noci. 

Příznivcům černobílého mýtu o "novém kurdském Izraeli tvořícím pilíř obrany toho starého před íránskou expanzí" nelze asi vysvětlit strategické důsledky faktu, že poté co v posledních letech v iráckém Kurdistánu masivně investovala především Ankara, dnes představuje hlavní zdroj peněz pro KRG íránský spojenec - Moskva. Ovšem že zájmy spojenců zdaleka ne vždy bývají zcela totožné...

Američané Kurdům vždy až do omrzení opakovali, že musejí v každém případě zůstat součástí jednotného Iráku. Zároveň však pro Obamovu administrativu byly vždy námluvy s Teheránem mnohem důležitější než jakákoliv snaha uspořádat poměry v Iráku tak, aby se tam Kurdům mohlo opravdu dobře žít. A takové úsilí by vyžadovalo soustavnější tlak na bagdádské úřady, který by znamenal i riziko diplomatického konfliktu s jejich sponzory ze sousední země. Nestalo se. Írán nepřestal vítězit - v Iráku stejně jako v Sýrii. 

První válka v Perském zálivu proběhla v letech 1980 - 1988 mezi Irákem a Íránem. Druhá v letech 1990 - 1991 převážně na území Kuvajtu mezi Irákem a mezinárodní koalicí. Třetí v letech 2003 - 2017 opět v Iráku začala jako nelegitimní invaze "koalice ochotných". 

Boj o Kirkúk směřující k likvidaci dosavadního amerického regionálního spojence íránskými proxies v Bagdádu by znamenal další fázi letitého regionálního konfliktu. Jde o kvalitativně novou úroveň, o válku prosazující hegemonistické aspirace Teheránu v regionu proti zájmům všech ostatních státních aktérů - ale současně také reagující na tendenci k rozbití celého regionálního uspořádání založeného až dosud na Sykes - Picotově dohodě (smlouvě mezi Británií a Francií uzavřené se souhlasem Ruska) z roku 1917. 

Válka s iráckými Kurdy naoko vedená v zájmu regionálního statu quo nakonec může Íráncům vylepšit reputaci prakticky u všech regionálních aktérů, s výjimkou Izraelců. 

0
Vytisknout
4211

Diskuse

Obsah vydání | 18. 10. 2017