Ruská energetická politika jako zbraň a indolence českých politiků

24. 11. 2020

čas čtení 19 minut
Motto:
Je docela výmluvné, že všichni čeští poslanci zastupující Česko ve Sněmovně a v Evropském parlamentu, co si do CV píší, jak plynně mluví a čtou rusky (Vojtěchem Filipem počínaje a Sašou Vondrou konče), tak jim dělá problém zpracovat rusky psaná média do té míry, že najednou neví nic o tom, že by Rosatom byl napojený na ruský stát a ruskou armádu.(Albín Sybera)


Děkuju za váš text na Britských listech o Rosatomu, (též ZDE) píše nám jeden čtenář a spolupracovník, jehož totožnost nyní z dobrých důvodů utajíme. Pokračuje:

Osobně mám za to, že za devótní rozhovor na Seznamu Kubátová od Rusů ani nic nedostala, k velkejm klukům z průmyslu se bohužel takhle chová sériově (čímž si zajišťuje exkluzitivu kontaktů - kdo by jí příště odmítl?).

Myslím, že v téhle souvislosti je příhodné při každé příležitosti připomínat, že Rosatom nejen že je kompletně státním podnikem přímo kontrolovaným ruskou vládou, ale že je dokonce exkluzivním výrobcem jaderných zbraní pro ruskou armádu - jaderných zbraní, které v tuto chvíli míří na naše spojence a pravděpodobně i na nás.

Nejde přitom a žádnou marginální přidruženou výrobu: z poslední výroční zprávy Rosatomu vyplývá, že v jejich zbrojní divizi pracuje 91 tisíc lidí, více než třetina všech zaměstnanců celé firmy (viz zde https://rosatom.ru/upload/iblock/0c1/0c106b40899f365fd8c2a6be935b092b.pdf, str. 180 - 181).

V příloze posílám shrnující anonymní briefing o tom, co je Rosatom zač a jakou hraje roli v geopolitických úvahách Kremlu, který ke mně doputoval. V něm uvedené informace jsem si zpětně rešeršoval a všechny sedí.

Viz níže:

 

Ruská energetická politika jako zbraň



Shrnutí

Ruská vláda používá obchod s energetickými surovinami a technologiemi jako integrální součást své geopolitické strategie. Jeho prostřednictvím posiluje svůj vliv v dotčených zemích, prohlubuje jejich závislost na Rusku, a v případě potřeby je dokáže změnou obchodních podmínek či krácením dodávek vydírat. V případě jaderné energetiky je tento aspekt přinejmenším stejně významný, jako v případě zemního plynu. Uzavřením smlouvy o stavbě nových ruských jaderných reaktorů v ČR by vláda umožnila výrazné posílení ruského vlivu v zemi. Podobný projekt je navíc spojen s rizikem nejen bezpečnostním, ale i ekonomickým.


Metody ovlivňování

  • V Rusku neexistuje nic jako čistě ekonomický přístup k zahraničnímu obchodu s energetickými surovinami a technologiemi. Případný zisk je důležitým, ale nikoliv jediným (v některých případech ani hlavním) aspektem uzavírání předmětných obchodních smluv. V této souvislosti můžeme rozlišit šest základních mechanismů ovlivňování, které se v praxi prolínají a doplňují:

    • posilování přítomnosti a vlivu v cílové zemi,

    • korupce a financování Kremlu nakloněných politických a ekonomických entit podílem na zisku probíhajících projektů (ať už otevřeným nebo skrytým)

    • zvýhodněné ceny a podmínky pro spřátelené režimy,

    • vytváření závislosti na dodávkách paliva a servisních službách,

    • využití vyvolané závislosti k vytváření diplomatického nátlaku a vydírání v otázkách, které s energetikou nesouvisejí,

    • ohrožení energetické bezpečnosti cílové země pozastavením služeb.

  • Všechny výše popsané způsoby Ruská federace (RF) v tomto tisíciletí v praxi používala (viz níže).

  • Pro Českou republiku je v současnosti zvlášť důležitá první uvedená metoda. Investice do infrastrukturních projektů jsou typické pro posílení gravitačních sil mezi Ruskem a cílovou zemí s úmyslem v další fázi intenzivněji ovlivňovat její politiku napřímo. V rámci stavby jaderné elektrárny by v České republice působily stovky až tisíce pracovníků ruského státního podniku Rosatom, kteří by v tuzemském prostředí navazovali pracovní a osobní kontakty, včetně kontaktu s lidmi a informacemi, které jsou klíčové pro ochranu strategických zájmů státu v oblasti energetiky i bezpečnosti. S ohledem na zvláštní charakter Rosatomu (viz níže) je takovou možnost třeba vnímat s krajními obavami.

  • Za zmínku stojí i následující aspekt: v případě uzavření smlouvy o stavbě nebo dokonce i financování projektu nových jaderných reaktorů by se stalo důležitým zájmem České republiky, aby nebyly jakkoliv posilovány ekonomické sankce proti Rusku. Jejich rozšíření na Rosatom nebo ruské banky by totiž mohlo vést k ohrožení či úplné likvidaci projektu, a to i ve fázi jeho pokročilé přípravy a výstavby. Podobnou zkušenost (včetně s ní spojeného lobbyingu části tuzemského průmyslu za zrušení sankcí) jsme učinili již v případě íránské JE Bušéhr. Popsaný postup by vedl k vytvoření podstatného rozporu mezi užšími zájmy ČR a širšími zájmy severoatlantického společenství.


Zvláštní charakter Rosatomu - vyrábí a provozuje jaderné reaktory i atomové zbraně

  • Společnost Rosatom není běžnou obchodní společností. Jde o neziskový státní podnik zřízený zákonem, který vertikálně i horizontálně integruje ruský civilní i vojenský jaderný sektor. Provozuje všechny ruské jaderné elektrárny a flotilu jaderných ledoborců. Pokrývá celý palivový cyklus od těžby uranu až po likvidaci vyhořelého paliva. Současně je výrobcem ruských jaderných zbraní a jaderné munice a odpovídá za související vědu a výzkum.

  • Rosatom je financován ze státního rozpočtu. Do státního rozpočtu naopak odevzdává svoje případné zisky.

  • Společnost nepodléhá prakticky žádné veřejné kontrole. Ředitel Rosatomu a členové jeho dozorčí rady jsou přímo jmenování prezidentem RF.

  • Mezi potenciálními dodavateli nových reaktorů pro ČR tak Rosatom tvoří výjimku - zatímco jeho konkurenti jsou obchodními společnostmi, jejichž hlavním účelem je dosahování zisku na základě tržních principů (a jejich případné zneužití jejich vládami tak bývá omezené ekonomickými parametry konkrétních projektů), Rosatom si může, pokud dostane takové zadání od ruské vlády, dovolit vstupovat i do obchodních vztahů, které pro něj budou ekonomicky ztrátové, ale umožní efektivní prosazování ruských zájmů v cílové zemi prostředky popsanými výše.

  • Hlavním problémem však není právní forma Rosatomu ani charakter jeho aktivit, ale fakt, že naplňuje cíle zahraniční politiky RF, které jsou v přímém rozporu se zájmy České republiky a jejích spojenců. Zatímco u možného dodavatele reaktorů ze spojenecké či neutrální země by výše popsaná koluze představovala spíše jen ekonomické a reputační riziko, v případě Rosatomu jde především o zásadní riziko bezpečnostní.

  • Rosatom má aktuálně zasmluvněnou stavbu jaderných bloků ve dvou členských zemích NATO (Maďarsku a Turecku) a jedné další členské zemi EU (Finsku). Zatímco první dvě země se začínají výrazně odchylovat od standardní liberální demokracie směrem k autoritářskému státu blízkému současnému politickému systému fungujícímu v RF (probíhající “orbánizace”, resp. “islamizace” obou zemí), Finsko má naopak dlouholetou tradici omezené zahraniční suverenity podmíněnou výsledkem druhé světové války a sovětským vlivem (“finlandizace”). Ani jeden z uvedených příkladů není pro ČR následováníhodný.

  • Rosatom v minulosti čelil vážným finančním skandálům. V letech 2009 až 2012 firma propustila 68 vrcholových a 208 středních manažerů kvůli jejich obvinění z korupce. V roce 2011 byl propuštěn a následně zatčen zástupce ředitele Rosatomu Jevgenij Jevstratov kvůli zpronevěře více než 60 milionů Kč určených na vědu a výzkum a recyklaci jaderného odpadu. Od roku 2010 je vyšetřován generální ředitel dceřiné společnosti Rosatomu, RosRAO, a jeho podřízení, kvůli několikanásobně předražené zakázce na kontejnery na jaderný odpad v ceně přes 250 milionů Kč.


Možné metody financování a provozování a jejich rizika

  • Tradiční dodavatelský model: Rosatom pouze dodává projekt a technologii, financování projektu i následný provoz reaktorů si zajišťuje sám investor (v našem případě ČEZ), Příklad: Finsko. Hlavní riziko – prodražování stavby formou vícenákladů a prodlužování výstavby.

  • Model Paks: Rosatom dodává projekt a technologii a zajišťuje financování projektu, investor zajišťuje pouze provoz dokončených reaktorů. Příklad: Paks. Hlavní riziko: stejné jako v předchozím případě, nadto výrazné posílení netržních (vlivových) aspektů – smlouva v tomto režimu není výsledkem otevřené obchodní soutěže, ale mezivládní dohody. Vyšší rizko, že projekt bude zmařen posílením ekonomických sankcí vůči RF.

  • Model Build-Own-Operate: V tomto modelu, který Rosatom preferuje, zajišťuje nejen kompletní stavbu a její financování, ale i následný provoz včetně likvidace vyhořelého paliva. Jde vlastně o stavbu ruské jaderné elektrárny na území cílové země. Příklad: Akkuyu. Hlavní riziko: cílová země má minimální vliv na rozhodování o fungování strategické energetické infrastruktury na vlastním území.


Příklady z praxe

  • Paks, Maďarsko

Jedná se o jedinou maďarskou jadernou elektrárnu produkující již nyní přibližně 40 % veškeré elektřiny vyráběné v Maďarsku. Ke čtyřem sovětským reaktorům VVER 440/V213 postaveným během 80. let budou prostřednictvím ruského vládního úvěru (80 % potřebných financí) přidány dva VVER 1200 od Rosatomu, s plánovaným spuštěním ve 2. polovině příští dekády. Tím se současná produkce elektřiny v zařízení téměř zpětinásobí (staré reaktory zůstanou v provozu i v další dekádě) a zdroj začne jednoznačně dominovat celé maďarské energetické soustavě.

Stavba nových reaktorů v Paksi státní ruskou společností Rosatom je kontroverzní z celé řady důvodů. Ruský vládní úvěr „proteče“ přes finanční ústav Vněšekonombank, který je terčem sankcí EU kvůli ruské invazi na Ukrajinu. Ekonomické vyhlídky projektu Paks II jsou podle expertů velmi pochybné, protože zahrnují potenciálně ilegální státní pomoc; projekt navíc velmi pravděpodobně povede k výraznému zvýšení cen elektřiny pro odběratele, aby vláda vůbec dokázala splatit ruský úvěr. A konečně ve chvíli, kdy Evropská komise určila za priority na trhu s energiemi transparentnost, otevřenost a férovou konkurenci, maďarský projekt nic z toho nesplňuje – i samotné roční náklady vynakládané ze státního rozpočtu jsou předmětem státního tajemství. 6. prosince 2017 parlament vyjmul projekt Paks II z pravomoci standardního jaderného dohledu a převedl jeho úkoly přímo na Orbánovu vládu. Ruku v ruce s omezováním veřejné i expertní kontroly nad projektem půjde významný vhled Rosatomu do maďarského bezpečnostního systému, který je nevyhnutelným vedlejším produktem každé takovéto investice.

  • Akkuyu, Turecko

Na jaře 2018 byla v průběhu státní návštěvy Vladimíra Putina v Turecku zahájena stavba první turecké jaderné elektrárny Akkayu v Turecku. Jde o projekt v režimu BOO (Build – Own – Operate), který fakticky znamená, že Rosatom na tureckém území elektrárnu nejen postaví, ale budou ji i vlastnit a provozovat, a vyrobenou elektřinu bude prodávat místním odběratelům. Zajímavé je, že zahájení stavby elektrárny se časově překrývá s dohodou o dodávkách ruského protileteckého systému S-400 (smlouva uzavřena v prosinci 2017). Oba procesy jsou příkladem posupného sbližování Turecka s Ruskem a jeho vzdalování dosavadním západním partnerům, kdy stavba elektrárny mohla posloužit jako předstupeň k navázání spolupráce i v oblasti vojenských dodávek.

  • Hanhikivi, Finsko

Stavbu elektrárny zajišťuje konsorcium, ve kterém Rosatom vlastní 34 procent. Podle podmínek stanovených finským parlamentem měly mít firmy z EU v konsorciu minimálně 60 %. Vedle finských a ruských subjektů se v konsorciu měla s podílem 9 % účastnit i i“chorvatská” firma Migrit Energia Solarna. V roce 2015 však vyšlo najevo, že uvedená firma je jen prázdnou schránkou vlastněná ruskou státní bankou Sberbank. Tato skutečnost vedla k porušení zmíněných podmínek stanovených finským parlamentem, což málem vedlo ke krachu prijektu. Nakonec však došlo k dohodě poté, co pozici MES nahradil jiný investor.

Ukrajinská plynová krize

Široce známé nasazení „energetické zbraně“ reprezentuje ruský spor s Ukrajinou po Majdanu. Poté co v Kyjevě převládla proevropská orientace, Moskva prudce omezila dodávky zemního plynu a již v dubnu 2014 zvedla jeho cenu o 80 %. Zpráva pro Kyjev je samozřejmě jasná: „Neplníte politické zadání Kremlu, využijeme své dominance na vašem energetickém trhu. Nedostanete dost plynu a i za ten zbylý si řádně připlatíte.“

  • Bělorusko

Rusko formou mimořádně nízkých cen ropy a plynu dotuje spřátelený režim v Bělorusku. Cena, za kterou je plyn prodáván, je druhá nejnižší v regionu (hned po vnitrostátní ceně plynu v Rusku samém). V roce 2014 byla cena plynu dodávaného Ruskem Bělorusku o 55 % nižší, než cena plynu dodávaného Polsku.

  • Nordstream

Ruské úsilí zbavit Ukrajinu statusu tranzitní země úzce souvisí se zvyšováním podílu na německém plynovém trhu prostřednictvím plynovodů Nord Stream a Nord Stream 2 vedených po dně Baltu. V projektech jsou prostřednictvím rozvinutých obchodních kontaktů v okolí bývalého kancléře Gerharda Schrödera zapojeni především politici vládní středolevicové SPD, jejíž členská základna i příjmy jinak rychle upadají. Kromě postupného vytváření strukturálních podmínek pro nátlak na Německo (potenciální dominance na trhu s plynem plus cenová diskriminace) tedy vzniká i síť „Putinversteherů“ v nejvyšších patrech německé politiky, pevně spojená s ruskými hospodářskými zájmy. Je nezávislá na tradiční síti tajně placených vlivových agentů („ilegálů“) a může působit s mnohem větší operační volností než například proruská extrémistická strana AfD.


Energetická politika v oficiálních dokumentech RF a v realitě

  • Rusko nejpozději od krymské krize a zahájení války na Východní Ukrajině naplňuje doktrínu permanentního hybridního konfliktu se zeměmi, které čelí zájmům a cílům jeho zahraniční politiky. Prominentní postavení mají v tomto ohledu členské státy EU a NATO.

  • V souvisejících veřejně dostupných strategických dokumentech (tedy obranné strategii RF, energetické koncepci a koncepci zahraniční politiky) bychom však zmínku o hybridních konfliktech hledali marně. Patrně nejotevřenějším (byť značně nekonkrétním) zdrojem informací o skutečné současné ruské doktríně tak zůstává známý článek náčelníka generálního štábu Valerie Gerasimova ve Vojensko-průmyslovém kurýru z roku 2013.

  • V pracích ruských akademiků se však setkáváme s implicitním předpokladem, že energetická politika je jedním z nástrojů zahraniční politiky státu.


Geopolitika jako rám ruské energetické politiky

  • Putinova disertace „Стратегическое планирование воспроизводства минерально-сырьевой базы региона в условиях формирования рыночных отношений : Санкт-Петербург и Ленингр. обл.“ (1997), ačkoliv se týká primárně trhu energetických surovin, začíná kapitolou věnovanou geopolitice. A geopolitika je (především zásluhou mnohaletého působení Alexandra Dugina v akademii generálního štábu) také základním rámcem plánování ruské vojenské politiky.

  • Geopolitika bývala tradičně analýzou geografických vlivů na mocenské vztahy v mezinárodních vztazích (Encyclopaedia Britannica).

  • Rusko ve faktické „neoficiální“ státní ideologii samo sebe ztotožňuje s geopolitickým pojmem „Heartland“ (centrální geografická oblast světa ovládající všechny ostatní). Tento pojem zavedl britský geopolitik Halford John Mackinder, který koncepci podrobně rozpracoval v článku "The Geographical Pivot of History" (1904). Podle Mackindera je Heartland jádrem „Světového ostrova“ (World-Island; tj. blok Evropy, Asie a Afriky). Mackinder tehdy vymezil Heartland v zásadě jako „Ruské impérium minus Kamčatka“.

  • Ve spise „Democratic Ideals and Reality“ z roku 1919 se pak nachází Mackinderova formulace donekonečna opakovaná ruskými geopolitiky: „Kdo vládne Východní Evropě, ovládá Heartland; kdo vládne Heartlandu, ovládá Světový ostrov; kdo vládne Světovému ostrovu, ovládá svět.“ - V tomto smyslu je pro Rusy geopolitika teorií ruské světovlády, v níž zásadní role připadá ovládnutí Východní Evropy.

  • Extrémní ruský zájem o geopolitiku, která po 2. světové válce dlouho stála spíše na okraji zájmu teoretiků mezinárodních vztahů, lze mj. vysvětlit jako prostředek, díky němuž lze i technologicky, ekonomicky a sociálně zaostávající, demograficky upadající impérium, ovšem disponující na bezkonkurenčně rozlehlém území ohromnými surovinovými zdroji, považovat za „faktický střed světa“. Z tohoto hlediska plní geopolitika podobnou roli pilíře ruských imperiálních ambicí, jako pravoslavná mytologie Třetího Říma.

  • Přinejmenším od poloviny první dekády 21. století se ruská vojenská doktrína zaměřuje na zapojení celého vládního aparátu a veškerých domén mocenského soupeření do válečného úsilí. Zmíněný přístup stojí v přímém protikladu k západnímu, jenž usiluje zejména o získání technologických výhod v konkrétních doménách (např. schopnost přesného konvenčního úderu z odstupu). Zároveň způsobuje na straně západních komentátorů konfúzi, pokud není chápáno, že Rusko pojímá válečné úsilí mnohem šířeji, než jak je vymezují tradiční západní koncepce.

  • Ekonomická dimenze energetické spolupráce s Ruskem tedy zachycuje pouze jeden z mnoha rozměrů celé záležitosti. Ačkoliv také západní firmy mohou někdy „nabalovat“ na ekonomické projekty sekundární agendu, zaprvé tak činí jako soukromé subjekty, nikoliv jako státní instituce; za druhé chybí koordinovaný plán vedení války proti Západu ve všech existujících doménách, jaký nalézáme u Putinovy administrativy usilující přinejmenším o ovládnutí celého postsovětského prostoru a dále o rozdělení a rozbití mezinárodních konkurentů, jaké představují Evropská unie či Severoatlantická aliance. Již ze sovětských dob je dobře známo, že i „nevinná“ kulturní, vědecká a sportovní výměna byla ruskou stranou široce zneužívána k vedení zpravodajské války.

  • V současnosti principiálně neexistuje zřejmě žádné „nevinné“ téma, kde by spolupráce s Ruskem nebyla propletena s imperiálními ambicemi této revizionistické mocnosti. Energetiku nevyjímaje.

  • Tvrdý nátlak na prosazení ruské dostavby Dukovan a pokud možno i Temelína je třeba vnímat v kontextu snah znovu ovládnout prostor Střední a Východní Evropy.

0
Vytisknout
6910

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2020