Radostná budoucnost

28. 5. 2020 / David Marenčák

čas čtení 5 minut

Administrace, správcovství IT, bezpečnost práce, požární bezpečnost, podniková ekologie, zdravotní prevence. Ale třeba také politika.

Když lidé v (nejen) těchto oborech dělají svoji práci dobře, sotvakdo to ocení. Všechno funguje, profylaxe není na první pohled patrná a cokoli v ní umoříte, na fasádu se nedostane. Měsíční nárůst obratu to nepodpoří, ani jiné výkonnostní ukazatele. Jen to spotřebovává nejrůznější zdroje. A vždy se najde chytrák, který na tom bude chtít ušetřit, protože to nepřináší viditelné výsledky. Jen ty na první pohled neviditelné.

 

Přijít pozdě, když už se něco stalo a nějak s tím naložit, obvykle přináší vděk, pocty, uznání. Ale zabránit katastrofě, která tedy nenastane? Pche, vyhozené peníze, stejně by se nic nestalo! Děláme to tak už dvacet let a ještě se nikdy nic špatného nestalo. Ale vždy se “nikdy nic nestalo” - než se něco stane. 

Bojovat s živly, zachraňovat životy? Ó, jaké hrdinství. Utrácet za hasicí přístroje, nepálit táboráky v přeschlém lese, nosit roušky, chvíli nekupovat poslední výstřelky módy? Škarohlídství, hysterie! Totalita, komunismus!

A přesně v této fázi se nacházíme v ČR s (nejen) covidovou pandemií.

S první (a zřejmě s nikoli poslední) vlnou jsme se vypořádali bez hrůzných čísel a scén jako v Británii, USA nebo Itálii. Přesto se v národě Jana Žižky probouzí armáda generálů po bitvě, která čacky odhazuje roušky jen pár dní před téměř úplným rozvázáním jejich šňůrek, konspiruje, že koronavirus je fikce, protože přece nikdo osobně nepotkal nikoho nemocného, nadále blouzní o „jen chřipečce“ a chrlí kupecké počty domnělých i skutečných ekonomických ztrát.

Obdobně tak tvrdé jádro z řad skalních hlupáků a popíječů fosilní propagandy „klimaskepticismu“ jásá s každou přeháňkou coby „důkazem“, že drastické, letos už šestileté období sucha není důsledkem globálních změn klimatu, ale zlolajným hoaxem ekoteroristů.

A tak dnes, více než kdy jindy, se ukazuje pravdivost citátu „Skutečný problém lidstva je následující: máme paleolitické emoce, středověké instituce a božské technologie“.

Již bolestně dlouho tomu jest, co nejmoudřejší z nejmoudřejších dokola marně opakují: naše problémy nejsou problémy nedostatku, technologické ani technické. Naše problémy jsou bytostně ideologické, politické a organizační. Proto jakákoli technologie, kterou někteří lidé slibují zásadní řešení, nevyhnutelně nic nevyřeší, a každý, kdo tomu věří, si lže do kapsy. A připravuje tak o jeden odstín černější výhledy.

Problémy naší civilizace nejsou v žádném druhu materiálního nedostatku. Naše problémy nejsou technické, vědecké, technologické ani znalostní. Všechny problémy naší civilizace jsou ideologické a organizační.

Kolosální plýtvání a destrukce způsobují tisíc a jeden dílčí nedostatek, zbytečné nemoci, hlad a dlouhou řadů dalších důsledků bídy neboli chudoby. Produkujeme tolik jídla, že bychom hned teď nasytili deset miliard lidí, přesto ale při populaci sedmi miliard, skoro jedna miliarda hladoví.

Máme tolik strojů, že by stačilo pracovat 10-20 hodin týdně, přesto se stabilní a dobře placená práce stává pro čím dál větší počet lidí nedostižným snem a z doslova krvavě vybojovaných standardů dlouhodobě ukrajuje tisíc a jedna forma prekarizace. A takto by se dalo pokračovat dlouho. Jen abecední výčet průšvihů, šílených paradoxů, by vydal na hodně tlustou knihu. Jediné, v čem je naše doba zcela bezkonkurenčně efektivní, je ždímání pracovních sil.

Zatímco tradiční zbabělci disidentsky a hlasitě odhazují roušky, když už jim nehrozí žádný větší postih, v mnoha kancelářích se svítí pozdě do noci a místo ústenek se v nich šijí stimulační balíčky, injekce peněz pro kamarády, dotační programy pro nejbohatší, oprašují se šuplíkové nástroje k utahování šroubů a k šustění odhazovaných roušek se přidává neméně hlasité šustění mnutých rukou supů, hyen a jiných darebáků, které jediné jistojistě čeká… radostná budoucnost.

Rád bych se mýlil, ale ať už se v zákulisí kdekoli upeče cokoli, velmi pravděpodobně nic z toho nebude fungovat pro víc než hrstku již tak ostudně astronomicky bohatých kapitalistů. Ekonomika - ten nábožensky udržovaný stroj na destrukci se rozpadal vnitřními paradoxy dávno před koronavirem, celé dekády. Ač to začíná být zřejmé i některým nejnáruživějším hráčům hry na zapřenou, nespokojenost se týká jen dílčích věcí, jen tam, kde zrovna tlačí bota. Ale systém je stále svatý.

Kdy jindy, když ne teď, bude lepší čas přestat varovné hlasy označovat za pesimisty a místo nihilistické víry v TINA (neexistuje žádná alternativa) začít pěstovat skutečný optimismus, který říká, že lepší svět je možný?

3
Vytisknout
10216

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2020