Vzpomínka na poválečný masakr v Tušti

26. 5. 2020 / Kateřina Duchoňová

čas čtení 3 minuty
 
24.5. se konal u památníku v jihočeské Tušti pietní akt u příležitosti výročí zavraždění 14 místních občanů. Účastnili se ho pamětníci, pozůstalí, představitelé regionální správy, ale také tvůrci nového filmu Krajina ve stínu, který se právě tušťskými událostmi inspiruje a měl by mít premiéru 10.září 2020. 

Živelné vyhánění německých obyvatel v oblasti prováděla partyzánská skupina vedená plukovníkem Vladimírem Hobzou. Podle svědectví pamětníků, ale i dobových dokumentů docházelo na Němci osídleném území jižních Čech i k řadě násilností a excesů ze strany partyzánů.

Oblast Vitorazska je specifická tím, že až do roku 1920 patřila Rakousku, a přestože na ní žili lidé české i německé národnosti, tak byl pro ně důležitý spíše lokální patriotismus a životní podmínky v kraji, který byl vždy neúrodný a chudý.

Tímto se především zdůvodňuje,  proč v r. 1938 rádi využili možnost opětovného připojení k Rakousku, které pro ně symbolizovalo zlepšení nuzného života. Bohužel to ale v té době znamenalo i příslušnost k nacistickému Německu. A to nakonec po skončení války vedlo kromě trestání provinilých i k vraždění nevinných lidí.

V Tušti bylo na základě smyšlených nebo malicherných důvodů (např.neshody v rodině) lidovým soudem vedeným Václavem Maxou k smrti odsouzeno a na místní mrchoviště odvlečeno 14 občanů, mezi nimi i 2 ženy.

Byli nuceni si sami vykopat jámu do které byli pohřbeni, někteří do ní potom padali ještě zaživa. U nikoho z nich nebyla prokázána kolaborace s gestapem, u naprosté většiny bylo hlavním důvodem právě to, že se před válkou přihlásili k německé národnosti.

Dalším iniciátorem masakru byl vedle Maxy František Říha. Oba se na Vitorazsko přistěhovali až v roce 1920.

Partyzáni dále pod velením plukovníka Hobzy 24.května 1945 odsoudili k trestu smrti v nedalekém Rapšachu dalších 26 lidí, které se díky hrdinství místního rodáka kapitána Josefa Bartla nakonec podařilo zachránit.

Během prvního divokého odsunu místních obyvatel z Vitorazska koncem května 1945 v oblasti dále docházelo k násilnostem a rabování, části rodin se podařilo vrátit zpět do Československa, ale v roce 1953 byli opět nuceně přesídleni, tentokrát do vnitrozemí republiky. A to včetně starých či nemocných lidí.

Tak se v oblasti zpřetrhaly staleté vazby Čechů a Němců, pro které dlouho nebyla jejich národnost důležitá a často ji ani přesně neznali, jak dosvědčují i sčítání lidu z konce 19. a prvních desetiletí 20.století, kdy se z Němců stávali Češi a zase naopak.

Velmi podrobně se válečnými i poválečnými událostmi zabýval historik Ján Mlynárik ve své knize Tragédie Vitorazska – Poprava v Tušti.

Syn jedné z obětí masakru pan Ferdinand Korbel již od počátku 90.let marně usiloval o soud s pachateli, kteří v té době byli stále naživu.

Tragédie se již považovala za promlčenou. Navíc po exhumaci ostatků místní úřady bránily důstojnému pohřbení na území Vitorazska.

Nakonec byly oběti k poslednímu odpočinku uloženy až na hřbitově v rakouském Gmündu.

Jak zaznělo na pietě, neměli bychom už nikdy dopustit podobné uplatňování kolektivní viny.





0
Vytisknout
12594

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2020