Jedinečná výstava Jiřího Davida

17. 1. 2020

čas čtení 3 minuty
(Fotografie z výstavy v tomto článku Patrik Šimon)

"Jsem tady" je název nové a naprosto jedinečné výstavy Jiřího Davida v DOXu, kterou lze číst ve smyslu základní odpovědi na otázku odkud jsme a kam jdeme, píše Patrik Šimon.

Je to autorova citlivá, ale i lakonická odpověď na relativní roli člověka v universu světa a subtilní sonda do fascinující mystiky Davidova mystéria, jehož nelze v žádném z jeho uměleckých výkonů uchopit jednoznačně, protože se proměňuje a ovládá mistrovství japonských samurajů. Umí totiž neupadnout do zajetí.

Radost z čisté malby chápaná v rozměru jakéhosi nového impresionismu je jen jednou z mnoha faset výkladů rafinovaného cyklu, na němž se v citlivé instalaci kurátorsky podílel Viktor Pivovarov.



Hned v úvodu nás autor uvádí do krajiny, možná rajské, svým nesmělým krokem, který může být úkrokem zpět, neboť ho lze vnímat nejen jako vstup, ale i jako vyhnání z ráje. V jasné sebestylizaci lze toto dílo směle přiřadit do plejády autoportrétů zezadu od Vermeera po Caspara Davida Friedricha. Jenže autorova opičí srst nám darwinovsky připomene i existenci Kupkových zápasících lidoopů Antropoides.

A to už jsme opět u leitmotivu výstavy - kdo jsem a kam kráčím? Kam se opovažuji vstoupit či naopak odkud bych měl raději odejít.

Existenciální obsah výstavy podtrhuje inverzní přítomnost dalšího "autoportrétu," jako flashback, jako experiment, který známe z Davidova fotografického cyklu "Skrytých podob," kdysi úspěšně vystavený v Rudolfinu. I tam docházelo k persifláži. I tam se odhalovalo skrýváním. Jenže tělesná přítomnost malíře setrvává v hustých stéblech trávy, abstraktních sériích šířkových formátů, které odkazují k Leknínům Clauda Moneta.

Mohli bychom si říci a dost. Jenže umělec jde dál. Až za horizont sebe samotného. V rurální všeobjímající náruči přírody si vychutnává harmonii světla a barev, chová se fauvisticky, lehce se pohybuje jako šelma v travinách, v obrazech Na břehu rozehraje lehkou poctu Matissovi, jinde vystihuje ženské akty ve světle i protisvětle se všemi zkušenostmi modernismu v kontradikci s fotografickým derivátem.

Akty se vnořují do krajin a naopak. Je chvějivý tam kde má být a poetický bez patosu, neboť je "mnoho druhů nahoty a jen jedno pohlazení."

Nejlepší výstavy jsou ty, které vás nutí se k nim vracet. Tahle patří mezi ně, je extatická, vymyká se pravidlům. David zničil v divákovi jakoukoli možnost pochybností o tom, že tu je ponecháno cokoli náhodě, neboť v neuchopitelnosti našeho bytí žádné náhody neexistují.

Jak v eseji v katalogu píše Viktor Pivovarov: "A jelikož David byl k duchu doby vždy mimořádně citlivý, je tu naděje, že i jeho osobní revoluce je příznakem širších změn v umění."

Zdroj ZDE

0
Vytisknout
8309

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2020