Proč levice pořád prohrává

20. 1. 2020

Boris Johnson dosáhl významného vítězství, když porazil Labour v jejích starých základnách. Ale jeho dilematem je, jak upevnit alianci s dělnickou třídou, zatímco kulturní establishment zůstává oddán hodnotám progresivismu, napsal John Gray.

Ačkoliv jeho původ sahá mnoho let nazpět, rozhodující vítězství Borise Johnsona ve všeobecných volbách bylo umožněno neochotou většiny politické třídy poučit se z lekcí brexitového referenda v roce 2016. Labouristé utrpěli kataklyzmatickou porážku. Liberální demokraté byli zredukováni na dezorientovaNý zbytek, zatímco skupina Independent Group for Change se vypařila spolu s fantomem nové středové strany. Severoirská DUP byla marginalizována a Brexit Party prakticky zlikvidována. Spojená Konzervativní strana, která byla vytvořena v řádu měsíců, po rozdělení ohledně Evropy, jež trvalo generace, je omračující věc. Moc, kterou Johnson disponuje v Dolní sněmovně, nemá precedent po dekády a neexistuje k ní vážná opozice.

Avšak kromě vlády jsou britské instituce nástroji progresivistické mentality, která je nepřátelská k většině toho, co má premiér v úmyslu dosáhnout. To znamená otazník nad tím, zda bude schopen zajistit spojení politické moci s kulturní legitimitou, které Antonio Gramsci, jeden z nejvlivnějších politických myslitelů 20. století, nazval hegemonií.

Pro obě křídla britského progresivismu - liberální centrismus a corbinistické levičáctví - přinesly volby hluboký šok. Je to skoro jako by na současné scéně existovalo něco, co nedokážou pochopit. Považují se sami za vtělení postupující modernity. Avšak vzorec, který si představovali, že v historii existuje, se neobjevil. Každá tendence k postupnému vylepšení ustoupila kaleidoskopickému plynutí. Místo aby hodnoty směřovaly k nějaké racionální harmonii, jsou plurální a zápasí spolu. Politický monoteismus - víra, že jen jeden politický systém může být správný pro celé lidstvo - ustoupil pluralismu, před nímž není úniku. Pokrok přestal být předem narýsovaným obloukem historie a místo toho se stal výhrou, kterou pro tuto chvíli získáte jen kvůli vrtkavosti bohů.

Modernita 21. století se změnila v něco, co spíše připomíná Johnsonem milovaný klasický antický svět - ačkoliv plynutí, které jsme zdědili, by mělo mírnit jakékoliv sebevědomé predikce ohledně konzervativní hegemonie. Johnsonova nezranitelná pozice ve vládě maskuje dominanci progresivistických myšlenek ve většině britského života. Dokonce ani Labour, zdánlivě nevratně poškozená, nemůže být odepisována.

Vyučování humanitním a sociálním vědám bylo z velké části po generace ovlivňováno progresivistickým myšlením, ačkoliv dříve byly tolerovány i jiné perspektivy. Metamorfóza univerzit v centra cenzury a indoktrinace je nedávnější záležitostí a s rozšiřováním vysokoškolského vzdělání se stala politicky významnou. Předimenzováním univerzitního systému Blair vytvořil voličskou základnu, která umožnila corbynistům vytlačit New Labour. Zatímco v Orwellových časech byl progresivismus především kultem intelektuálů, změnil se dnes v nemyslivou víru milionů graduovaných.

Když se voliči labouristů obrátili k Johnsonovi, byli nepochybně vedeni morálním odporem stejně jako materiálními zájmy. Jak ukázaly průzkumy, odmítli Labour proto, že se stala stranou, která pomlouvala vše, co milovali. Mnozí zmiňovali Corbynovu podporu pro režimy a hnutí, které jsou násilně nepřátelské vůči Západu. Někteří uvedli antisemitismus jako jedno z zel, kvůli jejichž porážce šli rodiče a prarodiče do války. Pro voliče z dělnické třídy se Labour postavila proti patriotismu a morální slušnosti. Pro corbynisty mohou být tyto hodnoty pouze výrazem falešného vědomí. Dilematem Labour je, zda bude dál prosazovat progresívní ortodoxii, nebo se pokusí obnovit kontakt se svými tradičními voliči.

Možná cesta vpřed byla prezentována ve frakci Blue Labour Marice Glasmana. Pokud se strana chce vyhnout devastující porážce, musí opustit svůj protizápadní postoj a nepřátelství vůči národnímu státu a zacházet s brexitem jako s příležitostí místo jako s katastrofou, kterou je třeba zvládnout. (Musí se také zbavit antisemitismu ve svých řadách, místo aby se za něj omlouvala.)

Jádrem progresivistického kultu je přesvědčení, že hodnoty, které až dodnes vedly lidskou civilizaci, zejména na Západě, je třeba zahodit. Požaduje se nový typ společnosti, kterou navrhnou progresivisté. Pro tento úkol jsou vybaveni útržky falešného marxismu a hyperliberalismu, z nějž si sestavili světonázor. Věří, že většina lidí by se podřídila jejich vizi a následovala je. Místo toho jsou ignorováni, zatímco jejich světonázor se roztekl na smetišti. Uchovávají si své postavení v britských institucích, ale jejich sebeobraz coby lídrů společnosti byl těžce otřesen. Lze jen očekávat, že se mnozí upnou ke konspiračním teoriím nebo se jinak vyšinou. To, čemu současní progresivisté nedokážou porozumět, jsou nakonec oni sami.

Boris Johnson se dostal k moci v okamžiku velké nejistoty. Progresivistické teorie, které tvrdily, že předpovídají budoucnost, se ukázaly stejně spolehlivé jako římští auguři. Gramsciho přesvědčení, že dělnická třída tvoří dějiny, se ukázalo být pravdivé, přinejmenším v Británii, ale ne tím způsobem, jak si to on a jeho žáci představovali. Někde v nebesích se bohové smějí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4425

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2020