Návrat bipolarity

22. 1. 2020

čas čtení 9 minut
Víra v automatický triumf liberálního světového řádu ponechala Západ nepřipravený pro dlouhý a tíživý civilizační boj. A také ho aktivně poškodila, napsal Andrew A. Michta.


Máme za sebou třicet let od konce studené války, takřka dvacet let od teroristických útoků z 11. září, dvanáct let od ruské invaze do Gruzie a šest let od ruského obsazení Krymu. Během tohoto časového období jsme byli svědky významných změn v celkovém rozložení moci v Evropě, Eurasii, indo-pacifické oblasti i na globální úrovni - změn, které se projevily americké národně bezpečnsotní strategii z roku 2017 a strategii národní obrany z roku 2018. Spojené státy a jejich spojenci v NATO nyní směřují k éře "velmocenského soupeření" s Ruskem a Čínou, které jsou identifikovány coby hlavní mocnosti usilující o revizi a nahrazení existujícího globálního rozdělení moci, v němž dominují Spojené státy.

Nová bipolarita se rychle vynořuje z politického vraku dekád po studené válce a pravděpodobně se ukáže být trvalejší a bezvýchodnější než její předchůdkyně. Svěřujeme ke světu dvou všeobjímajících systémů, kde ideologická a kulturní polarizace mezi Západem a Východem povede ke konfrontaci ještě důkladněji než rapidně se měnící ekonomická a vojenská rovnováha. Tato rodící se systémová bipolarita se může ukázat vytrvalejší než předchůdkyně, protože její ideologické podbudování bude zakotveno v základním civilizačním rozdílu. Bezprostředně působící faktory jsou v jádru ideologické, dvě vzájemně se vylučující vize toho, jak organizovat společnost: Na jedné straně stále rozdělenější liberální demokracie a na druhé stále konsolidovanější čínská značka komerčního komunismu, obojí vyrůstající z historicky nekompatibilních kultur.

Jak si Washington (a do určité míry Evropa) uvědomují hrozbu představovanou Čínou a Ruskem, rozporava a velmocenském soupeření se stále do velké míry točí kolem ekonomiky a tvrdých vojenských a bezpečnostních témat. To co v globálním přeskupení sil chybí je jasná artikulace cílů - co vidíme v tomto kontextu jako výsledek a jakou vizi pokládají na stůj naši protivníci. Na rozdíl od studené války většina nedávných analýz zachází s ideologickým a kulturním podbudováním stávajícího kola mezistátního soupeření jako s něčím, co je utlumeno, pokud to zcela nechybí. Je to jakobychom zejména v případě Číny byli neochotni artikulovat základní parametry, proti nimž stojíme. To je ještě více zarážející s ohledem na sílící konsensus, podle nějž čínská hrozba Spojených státům je na spadnutí. Jak nedávno poznamenal jeden kolega, zatímco akce Ruska v globálním systému lze přirovnat k náhlé bouři, výzva představovaná Čínou se více podobá změně klimatu, do té míry, do jaké Peking má potenciál změnit samotné základy mezinárodního systému.

To jak vidíme sami sebe není totéž, jak nás vidí naši protivníci. A možná ještě důležitější je fakt, že to jak vidíme je, není totéž, jak se vidí oni sami. Pokud jde o Rusko a Čínu, vycházeli jsme ze základního nepochopení: Že ekonomická modernizace povede k větší poptávce po politické participaci toho druhu, kterou považujeme za dobře známou; a že to nakonec povede k tomu typu univerzální globální kultury, která ve svých naprostých základech bude přinejmenším rozeznatelně "kvazizápadní". Klíčová teorie, na níž stojí tento světonázor, jednoduše tvrdí, že instituce nakonec vítězí nad kulturou. Odvážná liberální tvrzení z doby konce studené války - že historie byla poražena ekonomikou a institucemi a že kultura se adaptuje - do jisté míry připomíná ideologickou jistotu marxistických revolucionářů z počátku 20. století, kteří věřili, že odhalili vnitřní mechanismus lidského pokroku.

Ve válkách v Afghánistánu a na Blízkém východě byl cíl "budování státu" - který zahrnoval položení institucionálních základů pro reprezentativní demokratickou vládu - považován za samozřejmě žádoucí strategický cílový stav. To že se tyto projekty zhroutily bylo mezi hloubavějšími analytiky uznáno, ale i oni málokdy zpochybnili samotný cíl. V širší perspektivě naše nehody při budování státu byly nákladné, ale nakonec cenově dostupné přehmaty a odvedení pozornosti. Avšak naše jistota ohledně nevyhnutelného triumfu liberalismu nás v našem jednání s Čínou a do jisté míry i s Ruskem stála dost. Od konce studené války Číňané profitovali z dekád neomezeného přístupu k americkým technologiím a výzkumu, zatímco Rusko využilo amerického zaujetí bojem proti terorismu, aby obnovilo sféru privilegovaných zájmů na své periferii. Až donedávna nikdo obojí ze strategického hlediska nezpochybnil, protože přece správně chápeme směřování dějin.

Ale tato ideologie byla více než jen strategicky škodlivá. Poskytovala sadu přijatelných sebeklamů, které nás poškodily mnohem hlouběji. "Globalizace" představovala úpravný způsob, jak odvysvětlit ústupky vůči Pekingu v oblasti transferu technologií a vědění za účelem účetní rozvahy. Krátkodobé vydělávání peněz získalo patinu ctnosti, protože se mělo za to, že pohání systémovou modernizaci. Korporátní chamtivost se směla maskovat coby úctyhodná ideologie. Nyní sklízíme plody tohoto sebeklamu. Deindustrializace Ameriky s počínajícím rozkladem tradičních společenských svazků je pouze nejzřejmějším a politicky nápadným příkladem. Na rozdíl od nikoliv nevýznamných nákladů vyvolaných nepovedeným budováním státu, tyto náklady nelze jednoduše odepsat. Jako společnost jsme byli významně oslabeni.

Jednota Západu je vystavena tlaku a riziku rozkladu nejen kvůli soupeřícím ekonomickým zájmům, pokud jde o Čínu a Rusko - ať už se to týká technologií, výroby nebo energetiky - ale také proto, že naše elity se stále více zbavují ideologického přesvědčení, že západní dědictví a naši budoucnost je třeba bránit, zvlášť nyní, když je víra našich protivníků přímo napadá. Současnému kolu velmocenského soupeření chybí základní "Proč?" překračující nejzřejmější ekonomické a vojenské úvahy. O generaci dříve bychom neměli s odpovědí na tuto otázku problém.

Jistě, některé trhliny v západním konsensu jsou výsledkem stále odlišnějších názorů na to, co naši protivníci reprezentují: Spojené státy pohlížejí na Čínu a Rusko bezpečnostní optikou, zatímco Evropa vidí v Číně především ekonomické příležitosti a v Rusku utlumenou a zvladatelnou hrozbu. Sladění těchto dvou názorů představuje pro transatlantické společenství krátkodobou výzvu. Ale tento úkol bledne ve srovnání s imperativem obnovit širší závazek vůči sdílenému kulturnímu dědictví a hodnotám, které z něj vzešly.

To co dává Číně a Rusku jejich výdrž v soupeření se Západem je jejich vlastní historická sebedůvěra - něco, co Evropě chybí už po dekády a co Spojené státy začaly ztrácet na začátku století, částečně kvůli selhávajícím intervencím v Iráku a Afghánistánu, a částečně kvůli úderu zasazenému globální finanční krizí. Putinovo Rusko považuje své revizionistické sebeprosazení jakožto velmoci v Eurasii za v zásadě kompenzační - jde o mstivé impérium "oloupené" Západem o své místo na slunci. Čínský ideologický zápal je projevem tamního nacionalismu jakožto fundamentálního korektivu zaměřeného na úpravu historické trajektorie.

Nárok čínských komunistů na to stát se "spasitelem lidu" je zvlášť poučný. Nabízí Číně cestu k národnímu vykoupení, které se ostýchavé západní elity odvažují nemít za zábavné. Západní víra, že přeshraniční konektivita umožněná digitálním věkem homogenizuje a univerzalizuje nejen ekonomiky, ale také nejhlubší předpoklady ohledně toho, co představuje národní pýchu, národní kulturu a národní zájem, se ukazuje jako prázdná. Mezitím izolovaný kulturní nárok komunistům dobře slouží.

Jak se začíná usazovat prach z globalistické éry, odolnost západních společností není ničím daným. Naleznou Spojené státy a Evropa dostatek společné půdy a zbytkové sebedůvěry, aby se opět společně postavily ruskému velmocenskému revizionismu a sebejistému čínskému ekonomickému, vojenskému a kulturnímu imperialismu, na obranu hodnot, o nichž tvrdíme, že jsou nám společné? Fundamentální změna v následujících letech bude muset odsunout stranou relativizovaný institucionalismus doby po studené válce a ukotvit naše politické volby v jasně identifikované sadě kulturních hodnot, která Západ odlišuje od jeho protivníků.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
8316

Diskuse

Obsah vydání | 27. 1. 2020