Vrhám stín

23. 1. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 3 minuty

Ten okamžik. Přicházím k maringotce svého dětství v nachu podvečera přecházejícího v šerošeď noci. Od narození doslova srostlá se mnou, páteří i duší, dýchám s ní na cestách životem, proměňuju ji, občas se vezu, občas táhnu. Poprvé. Poprvé to vnímám. Je tam závoj a za ním... Byl tam nepochybně vždy, ale bez povšimnutí, bez ochoty či vůle vidět. Najednou ke mně vlaje v cárech a říká si o dotek, o krok do neznáma. Chce se podělit o tajemství.

Zírám na něj a hluboko uvnitř mého já roste touha, roste však i obava z toho, co najdu. Pulzuje a odpovědí je mu rytmický zvuk tamtamu vycházející z pod membrány mého vědomí. To, co je za závojem, hraje jakousi podivuhodnou symfonii. Orchestr skrytý někde hluboko pod povrchem mého známého já. Cosi hraje uvnitř, já to jsem, nediriguju však. Ten orchestr zní jako pravěká džungle ve vesmíru budoucnosti. Nikdy nezažil a přitom tak důvěrně, niterně znám...

Moc pralesa mě nechává procitnout. Překvapeně zamrkám. Zjišťuji, že moje ruka proniká závojem. Za závojem ztrácí svou přirozenou tělovou barvu a stává se stínem. Stále váhám, zda vstoupit. Touha a strach spolu vedou boj. Touha vítězí a mně se otevírá temný prostor místnosti. Jediným zdrojem světla jsou průsvity odcházejícího dne. Cosi se mihne, zřetelně vidím špičaté uši stvoření. Přerostlý hlodavec s lidskou tváří. 

Uvědomuju si to. Jsem i nejsem zde. Uvnitř se opět toulám pralesem. Zároveň pomalu vstupuji do hloubky místnosti. Poutá mě neodbytně dráždivý pulz. Postupuju dál, aniž bych věděl, co mě čeká. Narůstá ve mě stále silněji pocit, že vím, co najdu. Drobná ztráta rovnováhy oznamuje, že jsme v pohybu. Maringotka kodrcá vstříc noci.

Stojí tam. Stojí tam postava v kápi, drobně vrávorá. Zdá se, že hledí přímo na mě. Ještěrčí mozek se rozhoduje mezi útěkem a bojem. Zdá se však, že ani jednoho není třeba. Postava v kápi se mnou hraje jakousi podivnou hru. Napodobuje jakýkoliv pohyb, jenž udělám, stojí však na místě v temném příšeří v rohu místnosti. Čím více se blížím, tím povědomější se mi jeví. Bezpečně vím, že se setkáváme poprvé, ať už je pod kápí kdokoliv. Přesto je prostor prosycen důvěrností.

Konečně stojíme sobě nadosah. Oba pulzujeme rytmem džungle, náš dech proudí v naprosto stejném rytmu. Ruka postavy se pomalu přibližuje ke kápi. Strach a vzrušení mi společně zavírají oči. Znovu otevírám, svět se v pohybu pootáčí a… já držím kápi v ruce a dívám se sám sobě do očí.

Průvodní text autora k instalaci Artpark Veroniky Drahotové, jež doprovází výstavu vlámského malíře Michaëla Borremanse.

0
Vytisknout
9080

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2020