Osvětim: Nesmíme projevovat nezájem! Konečné poselství od bran pekla

28. 1. 2020

 

A tak mluvili o vraždění, jehož byli svědky, o organizovaném úsilí vyhladit židovský národ, o úsilí, které naplnilo zemi krví a udusilo vzduch lidským popelem.

Stále ještě vyjadřovali hněv, který musel být vyjádřen - hněv vůči světu, který dovolil, aby se to dělo. "Kde byli všichni?" "Kde byl svět, který viděl všechno, a přesto neudělal nic, aby zachránil ty tisíce lidí?"

Avšak byl to Marian Turski, 92, který promluvil za tolik ze svých kolegů, kteří přežiíli, a který vydal konečné varování lidské rase, jíž bude brzo chybět svědectví z první ruky o tom, jak hluboko dokáže lidstvo klesnout. Vysvětlil, že "Osvětim nespadl z nebe", ale byl cílem, k němuž se dospělo po tisících menších kroků, každý z nichž připravil určitou menšinu o její důstojnost a lidskost. Po Šoa, Turski řekl, "Jedenáctým přikázáním je: Nebudeš projevovat nezájem."

To nebyla fráze. "Nesmíte projevovat nezájem, když je nějaká menšina diskriminována," řekl a dal najevo, že v tomto pokárání míní východní Evropu. Znělo to jako kritika Viktora Orbána z Maďarska, který seděl v druhé řadě, stejně jako jeho vlastní vlády v Polsku, stejně jako Trumpových Spojených států. "Podmínkou demokracie je ochrana práv menšin," řekl Turski. O tom ať naprosto není pochyb.

Podobný, sotva skrytý význam bylo i jeho varování před nezájmem ohledně toho, "když vidíte, jak se s minulostí manipuluje pro současné politické cíle" - což byla bezpochyby kritika vůči polské vládě, která kriminalizuje obviňování Polska z podílu na nacistických zločinech, spáchaných na jeho půdě.

Avšak byl to strach, že morální síla Osvětimi nyní slábne, který motivoval tolik přítomných k tomu, aby se vrátili na místo, které stále ještě děsí jejich sny. Vědí, že poválečný světový pořádek, vytvořený ve stínu Osvětimi - architektura mezinárodních institucí a údajně všeobecných lidských práv - je ohrožen, je vědomým a úmyslným terčem útoků populistických nacionalistických vlád v Evropě i jinde. Jednodušeji řečeno, obávají se, že tabu fanatismu a předsudkům - které byly po roce 1945 považovány za nepřijatelně toxické - se rozplývá. Adam Wagner, lidskoprávní právník, to označil za "umírání světla". Kdysi varovný stín Osvětimi se zkracuje a slábne.

Renee Salt, devadesátiletá Londýňanka, sdílí strach mnoha přeživších, že jakmile zemřou, živoucí paměť se stane mrtvou historií, síla Šoa vybledne, lidé zapomenou na jeho agonii a jeho poučení. Přeživší se obávají, že i když pokus o vyhlazení židů byl jedním z nejzdokumentovanějších zločinů v lidské historii, ztratí svou sílu, až už nebudou existovat živé, dýchající lidské bytosti, schopné říci: "Já jsem tam byla."