Nelítáme „v tom všem“ všichni společně? (Ovšem zbytečně? A umíme to jinak?)

21. 1. 2020 / Miloš Dokulil

 

Než se dostanu k aktuální inspiraci, která mě navodila, vím, že každý máme „svou hlavu“. Takže všem nechutná stejně maso, anebo „nemaso“. Nebo každý zrovna nemusí toužit po vojenském munduru, žena či „nežena“. A politicky někdo je napravo, anebo nalevo (dokonce někdy úplně na kraji; anebo blíže mlhavému středu, aniž by byl nutně v tom vytčeném středu nějak vstřícně kompromisnější).


Ne že by někdy nebylo možné vsadit na nepřehlédnutelný společný zájem; třeba když jde o odměnu za práci nebo daň za hotový produkt z přidané hodnoty („DPH“). A jinak se snoubí – opět zase v odlišném spřažení – třeba zájmy sportovní nebo kulturní; ať vzhledem k věku, vzdělání, nebo tradicím národa či rodu. (Nebudu to „rozkecávat“ abstraktně. Ale snad už jsme trochu „v tom“.)

Takže? Nu ano, je ještě brzo na to říkat, že „včera neděle byla“. A není okamžitě nutné sdělovat, koho že to měl dnes (19. ledna, v neděli) redaktor Václav Moravec pozvaného na první hodinu svých populárních „otázek“. (A že zřejmě počítal předem s tím, že ti tři se vzájemně neshodnou; i když aspoň dva – kéž by – občas potom neměli daleko od stanovisek samotného pana redaktora, a i když nikoli nutně „ze stejného úhlu“ pohledu, ať již horizontálně, či vertikálně. Aby tu bylo aspoň trochu „nějaké pozitivně vnímatelné poselství“ pro diváky jako zároveň synchronní posluchače jako svědky toho, pohledy na realitu bývají často složitější než ta realita sama. Již pro ta rozdílně kvalifikovaná východiska.)

Už prezentací otázek lze navodit arénu, v níž se může odehrát souboj; alespoň tehdy, když diskutéři těm otázkám neutečou. Přijmou-li výzvu, nemusí se shodnout na její interpretaci. Měli jsme a máme rozmanité církve, politické strany, zájmová sdružení a hnutí. Takže svou identitu si můžeme vzájemně slepit tvrdošíjností, s níž oprostíme základní ideje svého uskupení od doprovodných odboček či detailů v hlavním ideovém zaměření. To stačí suverénně zamávat pár hesly. Moc konkrétně přitom odkazovat na nějaká tvrzení určitých osob bývá zralé spíš na začátek dalšího kola polemiky než na základní kámen spřízněného vyústění toho, co má blízko k společnému závěru. (A raději už něco „nadhoďme“!)

Řekněme třeba „Irák“. Samozřejmě muslimský stát. Navenek šíitsko-sunnitský; v poměru věřících 2 : 1. Většinou s arabským obyvatelstvem; na severu žijí v relativní autonomii Kurdové. (Kurdů je celkem možná 30 až 35 milionů; a nemají dosud svůj vlastní stát, žijíce na území od Turecka po Írán. V Sýrii bojovali proti tzv. Islámskému státu, jehož stoupenci se rovněž tam usídlili.) Irák je stát s významnými zásobami a vývozem ropy. Ještě poměrně nedávno byla tato země několikrát válečným bojištěm. V Iráku posléze vojensky připravovala přímou změnu poměrů koalice vedená Spojenými státy. Írán měl a má zřejmě ambice na jaderné zbraně (a nedávno přestala dohoda kolem toho fungovat). A teď, řádově před pár dny, přišel v Iráku o život generál Sulejmání, šéf íránských Revolučních gard, a to řízenými střelami USA, jež mají mj. své vojáky rovněž v Iráku (jako možný „patron“ irácké vlády). Teď nebudeme rozvádět dál ani historii této oblasti, ani možné navenek stávající spojenectví Iráku s USA; tím méně víceletý válečný konflikt mezi Íránem a Irákem (1980-88; tu válku vyvolal Irák). Pokud nutně nevíme, co a jak na veřejnosti činil Kássem Sulejmání a čím vším se mohl dostat na listinu válečných zločinců, měli bychom asi dřív zjišťovat, zda USA obvinily tohoto čelného funkcionáře Íránu právem, a do jaké míry. Čelný Íránec byl zabit na území Iráku; pak by se dalo mluvit rovněž o tom, že ten čin byl v rozporu s mezinárodním právem. Jenže v Íránu zřejmě se okamžitě mluvilo o úkladné vraždě, kterou je třeba „potrestat“ (nebo „odčinit“?). Přitom nutně nevíme, jak ostře se jevila reakce iráckých orgánů, když k incidentu došlo právě na iráckém území. Jakoukoliv případnou změnu kvalifikace tohoto aktu podniknutého ze strany USA bychom měli spojit s adekvátní znalostí postojů všech tří stran a nejen podle obecně formulované litery mezinárodního práva (i když s přihlédnutím rovněž k němu, i když ne vždy bývá dost respektováno; jsou tu přece taky morální zřetele, včetně těch, které budou schopny vnímat ozvěny života jak významné zabité oběti, tak možných jeho obětí, pokud to bude v žádoucích kontextech kvalifikovat ideologicky nezaujatá – ale zároveň autoritativní – veřejnost jako realitě skutečně odpovídající a následně střízlivě vyhodnocené).

Samozřejmě že Írán tím, co je teď symbolizováno tou prolitou krví v Iráku, měl a má v rukou potenciálně i aktuálně roli tohle odčinit. První tah byl „střízlivý“, se střelami dopadnuvšími sice na území Iráku s objekty vojensky obsazenými vojáky z USA, ale pro USA bez obětí na životech. — Nespekulujme nutně teď nad tím, že u Teheránu došlo ve středu, 8. ledna 2020, ke katastrofě ukrajinského letadla typu Boeing, tj. „výroby USA“, mající 176 obětí na životech; přičemž íránské orgány teprve s odstupem tří dnů přiznaly ze své strany, že šlo o omyl. Odklad toho přiznání měl zajisté více důvodů, když USA a Írán teď mají vzájemně otevřené účty; na to taky opravdu nezapomínejme. Jakýsi zvláštní „stín“ se mohla a stále může vrhat nejedna domněnka, pokud Írán čekal tak dlouho se svou zprávou, když okolnosti této katastrofy měl ve vlastním „hledáčku“. Finanční „kompenzace“ pozůstalým jim jejich blízké osobnosti nenahradí! Je přitom zcela mimo rámec jen jakoby bipolárně vyhlížejícího případu, když většinu obětí pádu toho sestřeleného letadla tvořili Íránci, jichž zemřelo 82; a potom počtem na druhém místě bylo 63 Kanaďanů. Též zvažme, že íránské branné síly určené na obranu vlastních lidí jsou viníky smrti řady lidí na vlastní straně. Oběti byly ještě z pěti dalších států. Ne zrovna povzbudivá bilance pro zahraničí jak mimo Blízký Východ, tak v jeho rámci. Zpětně přímo taky pro Írán a autoritu jeho branných sil.

Ne že by zatím obě strany (Írán a USA) šetřily vyhlídkami na další „údery“. V obdobných situacích vždycky docela dlouho trvá, než se najde aspoň výchozí „uklidnění“ (s žádoucími kompenzacemi za ty případné škody a ztráty na obou stranách). A hned se neptejme, jakým právem mají či možná „musí být“ zahraniční vojáci dočasně na území jistých států a nejen na Blízkém Východě. A jak to, že stále je na programu některých skupin lidí terorismus (často mimo vlastní zemi; také některých extrémně založených Evropanů na tom Východě, že?). Skoro žádná odpověď tu nebude náznakem ve výhledu na poměrně rychlé a aspoň provizorní „uklidnění poměrů“.         

Rovněž silné emoce brání střízlivému vyhodnocení všeho, co předtím k tomu vyostření situace vedlo. A jsou-li stále USA „hegemonem“ tohoto světa, jimž vážně míní konkurovat Čína (přičemž Rusko se chce nějak na této politicko-hospodářské „hře“ rovněž podílet), stěží lze doufat, že se na Blízkém Východě poměry brzy urovnají (když prezident USA má navíc před sebou řadu problémů doma a íránské domácí politické klima je nemálo událostmi posledních týdnů rozjitřeno). Je „homo sapiens“ skutečně dost „moudrý“ na to, aby lidstvo žilo v míru?

 

 

 

 

0
Vytisknout
2660

Diskuse

Obsah vydání | 23. 1. 2020