Planetární meze a odolnost:

20. 1. 2020 / Miroslav Prokeš

 

Je tu zřejmá souvislost zrychlujícího se růstu takových fyzikálních a chemických veličin (jako je obsah skleníkových plynů CO₂, N₂O a CH₄ v atmosféře, ubývání ozónu, průměrná teplota na povrchu severní polokoule, četnost velkých povodní, počet vyčerpaných rybářských lovišť, přírůstek dusíku v pobřežních oblastech, rozloha zastavěné půdy, ubývání deštných pralesů a vymírání druhů) s exponenciálním růstem řady ekonomických či demografických charakteristik (jako je velikost populace, zvláště městské, hrubý domácí produkt globálně, objem zahraniční investic, počet říčních přehrad, čerpání vod, spotřeba hnojiv, spotřeba papíru, počet motorových vozidel, počet občerstvení McDonald’s, mezinárodní cestovní ruch atd. atd.).

Tento exponenciální růst ekonomiky je ovšem neoddělitelně svázán s dluhovým kapitalismem. Banky vždy požadují splatit půjčku s úrokem, aby dosáhly zisku. Tlačí tím na růst HDP. (Je to podobné jízdě na bicyklu po rovině: jakmile byste přestali šlapat, spadnete.) Růst HDP rok od roku vede k exponenciální křivce, která roste nade všechny meze. A to nejen ve virtuálních penězích, ale v reálné ekonomice. Tento nekonečný a neohraničený exponenciální růst nelze realizovat v konečném a ohraničeném systému, jakým je planeta Země. Když pěstujete kolonii bakterií na živné půdě v laboratorní misce, utěšeně se rozrůstá geometrickou řadou (tj. exponenciálně). Pak ovšem narazí na hranice misky, živiny dojdou a celá kolonie velmi rychle vymře. To by se v krajním případě mohlo stát i lidem – už teď pozorujeme milióny lidí, kteří utíkají z oblastí, které byly zničeny dlouhotrvajícími suchy či opakujícími se katastrofálními povodněmi.

Vyplývá z toho, že máme problém, pokud pokrok (státu, lidstva) měříme pomocí HDP jako jediným nebo hlavním ukazatelem. Národní bohatství bychom měli měřit komplexem indikátorů sociálně-ekonomického blaha (ISEW), do něhož se integrují ukazatele z oblasti zdraví, životního prostředí, vzdělávání, zaměstnanosti, dopravy, sociálních služeb a mnoha dalších. Lidstvo se ocitlo na rozcestí: buď můžeme pokračovat v politice „obvyklého byznysu“, tj. zisk na prvním místě. Jak jsme toho svědky, stále menší skupina lidí si přisvojí stále větší podíl vytvořeného zisku. Budou mít dostatek zdrojů na to, aby si v případě globální katastrofy zajistili přežití, ale také absolutní moc nad zbytkem zdecimované populace. Kapitalismus tak přejde do nějakého (vyššího stupně) feudalismu.

Existuje alternativa? Průmyslová revoluce 4.0 může vést ke Společnosti 4.0. Digitalizace a robotizace zbaví většinu lidstva všech rutinních prací. Velká část pracovní síly bude osvobozena od boje o místa na zmenšujícím se pracovním trhu. Lidé budou mít mnohem více volného času na tvůrčí, sebevzdělávací či pečovatelské aktivity (za něž se na trhu neplatí). Musí ovšem dostávat nějaký základní příjem. Tak by se dala společnost transformovat, aby nadále fungovala na základě spolupráce a nikoli konkurence nebo konfrontace jako dosud – takový model je mnohem efektivnější, odpadnou kontraproduktivní náklady na války a jiné formy boje o zdroje. Ty může mnohem účinněji distribuovat umělá inteligence.

Profesor ekonomie Paul Harnett z Univerzity Manchester spočítal potřebu financí pro globální základní příjem. Pro zajištění základních životních potřeb ve Třetím světě stačí částka 10 dolarů na osobu a měsíc. To dělá pouze 1,2 % HDP rozvinutých zemí. Máme na to bez ohrožení vlastní životní úrovně? Zaprvé je nutno zavést globální ekologickou daň – např. zdaněním emisí skleníkových plynů. A to se obecně ani neví, že emise vznikající vojenskými akcemi nejsou vůbec započítávány (státy je vůbec nesledují), tím pádem ani do dobrovolných závazků jejich snižování podle Pařížské dohody. Také se málo ví, že mezinárodní letecká a námořní nákladní i osobní doprava je osvobozena od veškerých daní (DPH i spotřebních). Přitom jejich zdanění by ani nevedlo ke zdražení zboží, jen by to zvýšilo šance místních výrobců, protože by se nevyplatilo vozit zbytečně produkty (třebas vodu v plastových lahvích) sem a tam po světě.

A hlavní zdroj potřebných financí? Stačí se rozhlédnout, všude zuří nové kolo zbrojení. Masová i sociální média všude straší lidi „nepřáteli“ – někdo se bojí Rusů, jiný Američanů, další Číňanů či Němců, o „miliónech muslimských imigrantů“, kteří se k nám ve skutečnosti nehodlají hrnout, ani nemluvě. V jiných zemích světa je to podobné. Prý proto musí členské státy NATO zvýšit svoje „obranné“ (čti: válečné) výdaje nejméně na 2 % HDP (prezident Trump by rád viděl dokonce 4 %). To dělá nějakých 130 miliard Kč ročně.

O takovém požadavku se kupodivu vůbec nevede debata mezi politiky odleva doprava – všechny strany jsou zajedno, že si koupíme 215 bojových vozidel pěchoty (BVP) za 53 miliard Kč a k tomu 12 vrtulníků z USA za dalších 14 miliard. Dovede si snad někdo představit, jak a proti komu s nimi budeme bránit vlast (pokud znovu nevypukne druhá světová válka)? Žádného nepřítele naštěstí nevidět široko daleko a jeho armáda k nám nemá kudy napochodovat, naši sousedící spojenci ani neutrální Rakousko jí to určitě nedovolí, a to ani letecký výsadek. V 21. století by asi potenciální nepřítel volil elektronický útok (vypnutí elektráren vzdušným útokem jsme zaznamenali už před dvaceti lety v Jugoslávii). Proti tomu by BVP ani helikoptéry nepomohly ani zbla. Nejde tedy náhodou o peníze vyhozené kompletně „do kanálu“? Nebo by se ty zbraně hodily proti nějaké možné občanské revoltě u nás?

V Německu už se debatuje o tom, že by na armádu mělo stačit jedno procento HDP, aby spolková armáda nenabobtnala na dvojnásobek současného stavu – to by asi bylo zdrojem obav. Podle tohoto příkladu bychom mohli iniciovat mezinárodní jednání s cílem, aby se státy zavázaly, že svoje obranné výdaje (bez uvozovek) udrží dlouhodobě pod 1 %, např. na 0,8 % HDP. To by mělo obdobný význam, jako vynález stisknutí ruky u pravěkých lovců („Nedržím v ruce kámen, kterým bych ti mohl ublížit.”). Tedy je to dostatečné k obraně, ale ne k napadení sousedů. A kdyby státy plánovaná dvě procenta snížily na 0,8 % HDP, zbude přesně 1,2 % na globální příjem. Ten by pokryl základní potřeby lidstva.

Kromě toho je známo, že cca 99 % globální finanční zásoby je jen virtuální, peníze již nejsou kryty zlatem, zbožím ani prací. Poslední globální ekonomickou krizi v letech 2008 až 2012 řešily centrální banky tzv. kvantitativním uvolňováním, tedy generováním dalších peněz počítačovým systémem (ani už není třeba je tisknout). Takto generované peníze by mohla až k jednotlivým lidem redistribuovat umělá inteligence. Komerční zboží a služby budou tak jako tak produkovány automaticky, roboty či softwarem, případně domácími 3D tiskárnami, takže mohou být i takto distribuovány. Časem se tedy stanou peníze zbytečnými a budou moci být zrušeny. Už nebudou hlavním měřítkem úspěšnosti jedince ani státu.

Pokud si na rozcestí civilizace zvolíme takto naznačenou cestu, měli bychom zadat důležitý úkol ekonomům (kteří obvykle dávají špatné, ale dobře placené prognózy) a sociologům, aby zkalkulovali detaily, JAK tuto transformaci provést tak, aby umožnila přežití a přiměřený blahobyt celého lidstva.

(Autor je členem Mezinárodní rady Světového sociálního fóra za evropskou síť Pražské jaro 2.)