O dědičných hříších

22. 11. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
V úterý 19. listopadu ve večerních hodinách během přednášky o jaterních chorobách na soukromé klinice Schloßpark v Berlíně ubodal sedmapadesátiletý pachatel šéflékaře a internistu Fritze von Weizsäckera, syna bývalého spolkového prezidenta Richarda von Weizsäckera. Jak vyplývá z dosavadních zjištění, pachatel vinil oběť z toho, že její otec v šedesátých letech minulého století patřil do vedení chemického podniku Boehringer Ingelheim, který měl údajně spolupracovat s Američany na výrobě tzv. defoliantů ZDE.


Weizsäcker starší, který zemřel v roce 2015, působil ve vedení zmíněného koncernu v letech 1962-1966. Americký program nasazení látky Agent Orange ve Vietnamu probíhal v letech 1961-1971. Dejme tomu, že s ohledem na zdravotní následky u obětí bychom nemuseli respektovat obvyklou promlčecí lhůtu vážných zločinů, tj. padesát let - totiž v případě Richarda von Weizsäckera, kdyby ještě žil. V tom případě by mu ovšem bylo třeba nade vší pochybnost prokázat, že věděl, co chemička, kterou spravoval, způsobuje. Jakou konstrukci však potřebujete k tomu, abyste za neprokázané otcovy zločiny po padesáti letech trestali syna?

Na první pohled se s děsivou vraždou můžete vypořádat relativně snadno. Pachatel je těžce psychicky nemocný a po činu byl ihned hospitalizován. Jak vážně tedy brát motiv, který uvedl? Proč poslouchat člověka, o jehož příčetnosti existují velmi vážné pochyby?

Ve skutečnosti se však se "starozákonním" chápáním viny dopadající ještě na vzdálené potomstvo setkáváme stále znovu, takže když skladník Gregor S. zvedl nůž proti Fritzi von Weizsäckerovi, mohl se cítit zaštítěn mnoha precedenty.

Nebyl to jen nacismus, který rutinně připisoval potomstvu "špatného rasového původu" dědičnou vinu. Obdobně znal komunistický systém dědičnou vinu "špatného třídního původu", kvůli níž např. systematicky bránil ve studiu humanitních oborů na vysokých školách dětem "špatných" předků ještě i ve třetí generaci. S tím byl naprosto konzistentní třeba i přístup západoněmecké ultralevicové teroristické organizace Frakce Rudé armády (RAF) k rodinným příslušníkům osob, na něž kvůli jejich "vině" za kapitalismus podnikala atentáty. Gregor S. se v tomto kontextu "nemá za co stydět".

S pokusy připisovat určitým terčům ve veřejném prostoru "dědičnou" vinu se však setkáváme dodnes - například v textu, který obvinil aktivistku Gretu Thunbergovou ze záliby jejího prapředka v eugenice ZDE.

Další případ, a nutno říci daleko závažnější, ovšem představuje notorické připisování kolektivní dědičné viny celému Západu, což je oblíbený sport některých levicových aktivistů. Podle nich obyvatelé Západu nesou dodnes odpovědnost za zločiny kolonizátorů a otrokářů páchané od konce 15. století a nesmějí proto kritizovat žádnou jinou kulturu než pouze svou vlastní.

Ústup od liberálního individualismu a nový důraz na kolektivní identity nepochybně přinese celou řadu pokusů oprášit také kolektivní a dědičné pojetí viny a využít je coby hromosvod tekutého hněvu. Ne každý, kdo podobné pokusy podnikne, bude přitom zjevný psychiatrický pacient jako Gregor S., který v úterý v Berlíně zabil Fritze von Weizsäckera. S tím se budou nakonec muset smířit i lidé, kteří momentálně ještě jásají nad "koncem neoliberálního konsensu".

0
Vytisknout
9998

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2019