Jak se "chytře" bez boje vzdát

25. 11. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Michael Kofman ZDE analyzuje ruskou strategii, která Kremlu již několik let umožňuje vítězit v geopolitickém soupeření nad Spojenými státy. Klíčem k úspěchu je přitom tvarování amerického rozhodovacího procesu podle teorie her plus vlivovými operacemi a psychologický přístup ke konfrontaci. Rusko demonstruje svou tradiční eskalační dominanci (ochotu zajít v konfliktu mnohem dále než Západ) a současně nabízí Bílému domu jednoduché politické cesty k nečinnosti. Pracuje tak systematicky na tom, aby USA vždy viděly vlastní zásah jako nerealistický, ať už tomu tak opravdu je, nebo nikoliv. Americká politická třída i veřejnost si postupně navykají na systematickou nečinnost svého zahraničněpolitického a bezpečnostního aparátu jako na "lepší" variantu nežli aktivní zásah, což tradičně bývávalo nemyslitelné.


Okřídleným Obamovým heslem, kdykoliv po něm poradci žádali aktivnější přístup k zahraniční a bezpečnostní politice, bylo "Don’t do stupid shit" ("Nedělejte hlouposti"). Výsledek "chytré" a "mazané" politiky sestávající z velkohubě moralizujících projevů a mizivé praktické aktivity za účelem dosažení deklarovaných cílů vidíme například v tomto: Írán ovládl Irák a získal agenta v klíčové pozici na ministerstvu zahraničí ZDE; Čína za Obamy naprosto beztrestně ukradla přísně utajované údaje amerických státních zaměstnanců a získala tak schopnost je systematicky vydírat, čímž z nich může v dalších letech nadělat své agenty ZDE; Rusko v souboji o vliv porazilo USA na Ukrajině v okamžiku, kdy vojenská a politická podpora Kyjeva naprosto neodpovídala vážnosti situace a významu Ukrajiny pro evropskou bezpečnost ZDE; Kreml zasáhl do amerických prezidentských voleb a pomohl v nich prosadit svého kandidáta ZDE; a válka v Sýrii, kvůli jejímuž ukončení se před několika týdny strhlo tak neuvěřitelné pozdvižení, byla pro USA rovněž prohrána ještě za Obamy, fakticky na samotném počátku - což v důsledku vedlo k celkovému kolapsu amerického postavení na Blízkém východě ZDE.

Kreml se velmi snaží, aby se Američané - podobně jako v případě KLDR - obávali "hrozného a iracionálního" chování Ruska mnohem více než ztráty mezinárodního vlivu vyplývající z vlastní nečinnosti. Jestliže se však dříve dařilo manipulovat do sebe zahleděného Obamu na základě jeho podceňování Moskvy a přesvědčení o údajně brilantním vlastním mozku, v případě zkompromitovaného primitiva Trumpa je situace pro Moskvu dokonce ještě mnohonásobně výhodnější.

Kofman přesvědčivě vyvrací běžnou floskuli, která tvrdí, že "Putin je skvělý taktik, ale mizerný stratég". Z takového stavu věcí by koneckonců vyplývalo, že při nerovném poměru zdrojů musí Západ v dlouhodobém výhledu nakonec nad Putinovým Ruskem zákonitě zvítězit, takže v zásadě neexistuje vážný důvod ke znepokojení. (Sun-c´: "Taktika bez strategie je jen lomoz před porážkou".) Protože však skutečná ruská strategie, jak ukazuje Kofman, je mimořádně dynamická, zatímco souběžně vlivové a informační operace plus aktivní opatření působí ve prospěch mimořádně nestrategických, rigidních a neúčinných reakcí Západu, shora naznačený povýšený postoj k ruským "taktickým" úspěchům naprosto není namístě.

Podle Kofmana USA za posledních dvou administrativ ani náhodou neuplatňují vůči Rusku nějakou "chytrou" strategii. Ve skutečnosti jde o pouhou "pštrosí strategii" ("ostrich strategy"). Nemají k dispozici Rusko, které by si přáli, takže si prostě přejí, aby se Putinovo Rusko "samo" zhroutilo a bylo nahrazeno starým kooperativním Ruskem Jelcinovy éry.

K ničemu takovému však s nejvyšší pravděpodobností nedojde. Putinův nástupce v Kremlu, i kdyby čelil opravdu vážným domácím krizím, může být ještě mnohem tvrdší a extremističtější. A opakovaná americká neochota stavět se rozhodně za své spojence (čímž rozhodně nemyslím transakční klienty typu syrské pobočky PKK...) mezitím postupně podkopává mezinárodní postavení Spojených států amerických.

0
Vytisknout
10502

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2019