Americká zahraniční politika je nejasná a nebezpečně proměnlivá

22. 11. 2019

Proces formování a implementace zahraniční politiky vyžaduje neměnnost vedení a praxe v Radě národní bezpečnosti, která dostala čtvrtého lídra za tři roky, píše John McLaughlin.

Politika prezidenta Trumpa vůči Íránu, Afghánistánu a Číně - abych jmenoval jen některé - je ve zmatku.

Americká zahraniční politika se změnila v matoucí a nebezpečnou skvrnu kvůli špatnému řízení, přeskakování mezi jednotlivými cíli, politickému zmatku ve Washingtonu a demoralizovanému ministerstvu zahraničí trpícímu nedostatkem personálu. Téma za tématem je nemožné objevit soudržnou strategii nebo dosažitelný cíl. Není to jen znepokojivé a tragické pro USA, ale také škodlivé pro svět, protože to co dělají USA - ať už to uspěje či selže - ovlivňuje všechny ostatní.

Abychom byli spravedliví, vždy existuje jistá část americké zahraniční politiky, která je v problémech nebo nedosahuje svých cílů - i v těch nejlepších dobách. To co je dnes unikátní je, že takřka všichni se zdají být ochromení, nedaří se jim nebo se nesoustředí. Nedokážu si vybavit srovnatelnou sadu okolností za více jak 40 let profesionálního působení v oblasti národní bezpečnosti.

Trump vloni odstoupil od jaderné dohody vyjednané v roce 2015 s Íránem bývalým prezidentem Barackem Obamou a tvrdil, že byla příliš mírná a přeje si přísnější. Americké sankce Írán stále více bolí, ale ten odmítl desítky požadavků předložených ministrem zahraničí Pompeem. Nakonec se Trump ocitl ve "hře na kuře", v níž Teherán postupně ruší své dodržování dohody a říká, že zvýší schopnost obohacování uranu v Natanzi a obnoví práce na podzemním obohacovacím zařízení ve Fordó. To jsou kroky, které lze zvrátit, ale bez americké strategie nezahrnující nic než sankce se bude Írán dál pohybovat směrem k jaderné zbrani.

V Severní Koreji údajné sblížení Trumpa s Kom Čong-unem nikam nedospělo. Korejci opět testují rakety krátkého doletu a minulý týden odmítli americké návrhy na prosincové obnovení rozhovorů. Tento týden Washington a Soul opět zrušily vojenské cvičení ve snaze přivést sever zpět ke stolu. Poslední známka toho, že severu se nelze snadno zavděčit, přišla v pondělí, když představitel ministerstva zahraničí požadoval více amerických ústupků a prohlásil, že už neposkytne Trumpovi schůzky, aby se jimi "chvástal".

Před rokem v Sýrii jeden z nejlepších amerických diplomatů, velvyslanec Jim Jeffrey, představil tři cíle: Porazit IS, dosáhnout politického řešení a dostat Írán ze země. Trump to nicméně nepřetržitě podkopává závratně nahodilou politikou, která se pohybuje mezi prohlášeními, že USA opouštějí Sýrii, a tvrzením, že zde ponechají méně početné jednotky k zajištění menších syrských ropných zdrojů (Saúdská Arábie má stokrát více). Mezitím ruské síly okupují bývalou americkou základnu, místní americký vojenský personál sdělil NBC, že tím co se děje je "zahanben a znechucen" a Moskva se stala nejdůležitějším mocenským prostředníkem na Blízkém východě. Sýrie byla tragédií už před Trumpem, ale jeho chybování situaci zhoršilo a snížilo americký vliv.

Hned vedle dlouho Trumpem slibovaný izraelsko-palestinský mírový plán ještě nebyl plně představen - hlavní vyjednávač Jared Kuschner představil jen ekonomické návrhy - ale zřejmě bude hned z mnoha důvodů od počátku odsouzen k neúspěchu. Mezi jiným: Palestinský hněv kvůli Trumpovu rozhodnutí přesunout velvyslanectví do Jeruzaléma a neochotu ostatních Arabů podpořit návrh bez vyjasnění otázky palestinské státnosti, nemluvě ani o oznámení Bílého domu, že již nepovažuje izraelské osady na okupovaných územích za porušení mezinárodního práva. Kupodivu i vysoký blízkovýchodní představitel ministerstva zahraničí před dvěma týdny sdělil Kongresu, že neví, co plán obsahuje.

O kus dále v Afghánistánu rok tvrdé práce Trumpova vyjednavače Zalmaye Khalilzada byl podkopán Trumpovým záříjovým pozváním Talibánu do Camp Davidu a následným tvítem, který jednání označil za "mrtvá". Ještě není jasné, zda výměna zajatců může vést k obnově jednání, nebo zda vyjednavači budou pokračovat či musejí začít odznova.

Ještě jinde si jaderná Indie a Pákistán leží ve vlasech kvůli spornému Kašmíru, ale USA přišly o roli váženého zprostředkovatele a Indie letos v létě výslovně odmítla jakoukoliv roli pro Trumpa. Ve Venezuele armáda dosud nepřestala podporovat režim Nicoláse Madura, navzdory tvrdým americkým sankcím a popularitě opozičního lídra Juana Guaidóa. Pokud jde o Čínu, Trump oprávněně kritizoval obchodní praktiky, ale uvízl v celní válce, která americké spotřebitele od května stála 37 miliard dolarů. A samozřejmě politika vůči Ukrajině a Rusku je naprostý chaos, protože je zapojena do sporu o impeachment ve Washingtonu.

Nejmilosrdnější interpretací je, že jde o důsledek záměrného ukončení tradiční americké praxe a odstavení zahraničněpolitického "establishmentu" v zájmu legitimní alternativy. Nejlepším kandidátem je Trumpovo heslo "America First", ale toto plavidlo zůstává až dosud prázdné.

Jistě, profesionálové v celé administrativě tvrdě pracují na dosažení výsledků v americkém zájmu, ale chybějí jim dva kriticky důležité prvky: Vedení a proces. Protože každý přijímá příkazy z Bílého domu, nemůže existovat konzistentní směřování k cílům, když prezident jedná na základě měnících se impulsů.

Takže i když přání administrativy jsou často dost jasná - neškodný Írán, nejaderná Severní Korea, mír na Blízkém východě, Čína dodržující pravidla - co chybí je jasný plán, jak se k nim dostat.

Závěr? Úspěšná zahraniční politika je výsledkem opravdu tvrdé práce, nikoliv kouzelná studánka plnící všechna přání.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
1881

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2019