Max Weber diagnostikoval svoji dobu - i tu naši

26. 7. 2019

Počátkem roku 1919 Německu hrozilo, že se stane selhávajícím státem. Totální válka se změnila v občanskou, jež postavila revolucionáře proti reakcionářům, internacionalisty proti nacionalistům a civilisty proti vojákům, napsal Robert Zaretsky.

Nejkrvavější arénu představoval Mnichov. Během pár měsíců městu vládli bavorský král, socialistický premiér a sovětská republika. První byl sesazen, druhý zavražděn a příznivci třetího pobiti. "Vše je žalostné a všechno je krvavé," napsal si univerzitní profesor Victor Kleperer do svého deníku, "a vždycky se chcete smát a plakat současně".

Tyto události rámovaly velmi očekávanou přednášku "Politika jako povolání" Klempererova kolegy Maxe Webera. O sto let později stále ještě existuje jen málo lepších textů, které poskytují vodítko ke stále žalostnějším a násilnějším událostem, k nimž nyní dochází v naší době. Zejména Weberovo pojetí charismatického politika, stejně jako jeho rozlišení mezi etikou přesvědčení a etikou důsledků, má dnes možná ještě větší význam než v jeho vlastních časech.

V roce 1918 byl Weber sám ve válce na několika frontách. Versailleská smlouva, která ukončila 1. světovou válku, zahrnovala kontroverzní "klauzuli o válečné vině" prohlašující Německo za původce konfliktu. Ačkoliv Weber uznával, že se jeho vláda dopustila mnoha omylů, varoval Spojence, že ustanovení zaměňuje odpovědnost za vinu a bude nakonec fungovat destruktivně. Vina je aplikována na nezměnitelnou budoucnost, poznamenal, ale odpovědnost zahrnuje povinnosti vůči nepředurčené budoucnosti. Tím, že na Německo naložili vinu za to, co se už stalo, se Spojenci zbavili odpovědnosti za to, co teprve přijde.

Weber zaujal toto stanovisko, i když se vysmíval pangermánským nacionalistům, kteří z porážky své země obviňovali imaginární nepřátele - na předních místech seznamu figurovali Židé - místo "hordy šílenců, kteří nám vládnou". Weber alergický na propletenec nacionalismu a antisemitismu v německém akademickém prostředí odsuzoval státní kvóty pro židovské profesory a odmítal systém, který "preferoval nejméně inteligentního ´Árijce´ před nejschopnějším Židem".

Ve své přelomové studii Ekonomie a společnost Weber zavedl moderní pojem charismatu. Je to podle něj zásadní prvek úspěšného politického vládnutí (Herrschaft). Máme sklon myslet si, že někdo charisma buď má, nebo ho nemá. Ve skutečnosti je charisma momentální, nicméně závažná kvalita. Jde současně o objektivní rys, jímž disponuje určitý typ lídra, a subjektivní stav závisející na pohledu druhých.

Charismatická osoba disponuje "kreativní revoluční silou dějin" a v tomto smyslu nemá příliš daleko k "nadčlověku" jednoho z Weberových největších učitelů, Friedricha Nietzscheho. Charismatičtí lídři dokážou překročit zmatené a kolidující ideologické a intelektuální síly své epochy. Dokážou zvládnout dobové politické vášně a polarity. Jenže jak tyto vášně mizejí, ustupují i charismatičtí lídři.

V roce 1917 Weber přednesl ke studentské organizaci přednášku nazvanou "Věda jako povolání". Vyvolala velké pozdvižení a mezitím se stala klasikou. Weber klade otázku, co to znamená být povolán k vědě - přičemž "Wissenschaft", výraz pro vědu v originální němčině, také znamená učenost nebo učení. Ale jaké porozumění takové učení nakonec přináší? Všechny nabízené odpovědi, od antického Řecka až po evropské osvícenství, byly rozdrceny na prach pod tlakem vědecké metody. Postup vědy a technologie vedl k tomu, co Weber nazval "odkouzlení světa": Objevením a využitím přírodních zákonů jsme přírodu zbavili její záhadnosti a majestátu, vnitřních významů, které v ní naši předkové nacházeli.

Když však dojde na velké otázky, akademici nemohou nabídnout velké odpovědi.

Co dělat? Podle Webera vědec či akademik je poslední osoba kvalifikovaná odpovědět na tuto otázku. Věda nám samozřejmě může říci, co bude výsledkem kombinace různých prvků, nebo komparativní analýzy různých textů. Ale nemůže nám odpovědět, proč je cokoliv z toho dobré znát.

Během dvou let tu však byl Weber prorok - buď že si sám v této roli věřil, nebo že v něj věřili. Příležitost vznikla pozváním liberálního Sdružení svobodných studentů, aby se věnoval otázce politiky jako povolání.

I když ten chladný lednový večer vstoupil do sálu, aby proslovil přednášku "Politik als Beruf" (Politika jako povolání), přinesl si sebou své pochybnosti. "Tato přednáška, kterou pronáším na vaši žádost, vás nezbytně v mnoha ohledech zklame." Varoval, že nemá v úmyslu zabývat se naléhavými denními záležitostmi. Místo toho bude jeho přístup přísně formální a analytický. Avšak formální analýza a vášnivá intenzita nebyly pro Webera o nic méně neslučitelné než vážná věda a politické angažmá. Obojí spíše představovalo komplementární stránky skutečnosti.

Pro politika je touha po moci normální, tvrdil Weber. Avšak abnormální se stává, když "úsilí o získání moci přestane být objektivní a stane se čistě osobní intoxikací".

Odtud naléhavost otázky, kterou Weber publiku položil: "Jakým člověkem musíte být, pokud vám má být dovoleno položit ruku na kormidlo dějin?" Pro takové lidi existují dvě fatální chyby: Subjektivita a nezodpovědnost. Demagog hnaný touhou přitáhnout pozornost kombinuje obojí. Tento typ lídra zaujatého dojmem, který vyvolává, nemůže brát vážně "odpovědnost za následky svých akcí".

Weberův profil takových politických aktérů je výstižný i pro dnešek, stejně jako v jeho době. Ještě mnohem relevantnější je nicméně jeho portrét těch, kdo místo toho usilují o moc z etických důvodů. Hovoří o dvou typech: Inspirovaném "etikou absolutních cílů" a těch, kdo se drží "etiky důsledků". Prvními Weber myslí ty, kdo se nestarají a neptají po důsledcích sledování svého přesvědčení. Cíl přebije vše ostatní. Nakonec ospravedlní oběť sebe sama i druhých, pokud "plamen čistých úmyslů není znečištěn".

Na druhé straně etika důsledků vždy trvá na tom, že je tu i druhá stránka. Ti kdo se řídí touto etikou jsou si vědomi toho, co Weber označuje jako "průměrné lidské nedostatky" - jmenovitě, že všichni chybujeme, mýlíme se a jsme lidští, příliš lidští. Proto je třeba vždy myslet na důsledky.

Stupidita a nízkost jsou v dnešní světové politice stejně bujné jako ve Weberových časech. A bezpochyby existují a vždy budou existovat muži a ženy dost zbabělí nebo bezradní na to, aby se stali spoluviníky charismatických postav, které se vezou na vlně rasové či náboženské nenávisti. Weber radil nepropadat beznaději, třeba i tváří v tvář takovým fúriím. I když se zastával sílícího odkouzlení přírodního světa, jeho život a dílo jsou baštou proti stejnému osudu světa politiky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3825

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2019