Jak Babiš pohřbil Havlovy sny

24. 7. 2019 / Tomáš Korda

čas čtení 8 minut

V představách prvního českého prezidenta Václava Havla by politice měly vládnout osobnosti. Nejzazší pointou pohledu na současného premiéra je, že Václavu Havlovi vyplňuje jeho nejtajnější politické sny. Že je Andrej Babiš osobnost plochá a jednorozměrná, tedy bezcharakterní (viz dokument Matrix AB), nemění nic na tom, že jde o osobnost, která se vyznačuje nesvázaností politickými idejemi. Nakolik Babiš upřímně demonstrujícím na Letné ani nerozumí, že pošlapává „nějaké“ ideje liberalismu, natolik stvrzuje, že je skutečnou a ničím nesvázanou osobností. Chtěli jsme osobnosti, máme je tady. Aneb jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Les, do kterého své myšlenky, představy či sny voláme, obvykle nazýváme světem. Protože ale světu chvilku trvá, než přání prosebníků vyslyší, mluvíme o dějinách světa.

 

Poslední věta je ale špatně řečená. Správnější by totiž bylo říci, že lidem chvilku trvá, než si uvědomí, že svět jejich prosby již dávno vyslyšel. Něž o „jakýchsi“ abstraktních dějinách světa bychom proto měli mluvit o lidských dějinách či dějinách lidstva.

Dokonce ani prezident Miloš Zeman neodolal a stal se osobností. Maje politický cit zavčas rezignoval na obnovu idejí sociální demokracie. Obnovovat tyto ideje v postkomunistické situaci znamená nebrat ohled na tuto situaci. Znamená to nalhávat si, že dvacáté století komunismu nevyrvalo z kořenů všechny nižší politické ideje, které ideji komunismu předcházely. Nemožnost obnovy starších politických idejí si Václav Havel musel uvědomovat, jinak by nemluvil o potřebě osobností v politice a o potřebě ideje lidských práv, tj. ideje po konci všech dřívějších idejí.

Když Miloše Zemana pokládáme za politickou osobnost v Havlově smyslu, totéž musí jít říci i o Václavu Klasovi. Když si nepřiškrtíme obrazotvornost, vyjmenujeme pohodlně celou řadu dalších jmen, mezi nimiž jméno Okamury nebude jistě chybět. Když se vydáme za hranice Republiky, zjistíme, že naše země není exotickým srdcem Evropy, ale normou. Každá evropská země dnes chrlí osobnosti. Obvykle je označujeme jako nacionalistické populisty. Avšak takové označení člověku odpírá slast vidět před sebou na vlastní oči, jak se uskutečňuje disidentský sen Václava Havla o nadvládě osobností v postkomunismu.

Vzpomínám si na rozhovor s profesorem Miroslavem Petříčkem, který Martin Veselovský zakončil otázkou, jestli problém není v tom, že naši politice chybí osobnosti. Obávám se, že rozhodně nechybí. Spíše jich je až přespříliš.

„Jak je tohle možný, vždyť si Václav Havel pod politickými osobnostmi představoval někoho zcela jiného než Babiše, Zemana, Klause nebo Okamuru.“ Tato vzpurnost se dá čekat, protože nechce vstoupit do temnoty, kde ani Havel není nevinný a kde svět lidem splnil i ta nejtajnější přání. Jen je nevyplňuje tupě otrocky jako zlatá rybka, ale vždy pokřiveně či přímo převráceně. Proto člověku tak dlouho trvá, než uvidí Havla v Babišovi či Zemanovi, než si ke své nelibostí uvědomí, že svět jeho přání již uskutečnil, byť převráceně. Díky této převrácenosti má svět moc člověka vzdělávat, vést ho k zamyšlení a přivádět ho k pocitu viny, ale to by člověk musel chtít se nechat vzdělat a ve světě se poznávat.

Marx si například pod komunismem představoval totálně liberální a svobodnou společnost. Jakkoli se taková společnost zdá na první dobrou být pouhým neuskutečnitelným ideálem, nesmíme dát na první dobrou a naopak bychom měli všechny své duchovní kapacity vynaložit k odhalení totálně svobodné společnosti ve stalinismu, kde všechno bylo možné, kde vládla naprostá nahodilost, kde neurčitost a ne-nutnost byla na denním pořádku a kde chaos likvidoval poslední zbytky (kapitalistických) zvyklostí a regulací.

Čili pokud nějaký antikomunista překvapivě správně a spekulativně vidí ve stalinismu uskutečnění Marxova snu o komunismu, proč, musíme se ptát, najednou není schopen v Babišovi vidět uskutečnění Havlova snu o politice osobností nesvázaných stranickými aparáty, ani stranickými idejemi. Kde je strana, ve které by nyní ještě vládly ideje před osobnostmi? Chybí. Havlův sen se stal skutečností. A jako každý uskutečněný sen proto noční můrou.

V tomto kontextu je poněkud schizofrenní jít demonstrovat proti Babišovi a plakátem Havla v ruce. Prosím o prominutí, ale je to, jako když byste v době nejtužšího ukrajinského hladomoru či během Velkého teroru šli demonstrovat a drželi v ruce transparent s Marxem. Nebo abychom dali ještě jiný příklad, představte si jít demonstrovat proti neoliberální deregulaci trhů s transparentem Michaela Foucaulta. Ve slavné předmluvě ke knize Anti-Oidipus (od Deleuze a Guattariho, 1971) mluvil Foucault o etické výzvě, kterou je překonání fašismu, avšak nemínil tím jen fašismus historický (Mussolini, Hitler), ale především fašismus působící v nás samých tady a teď. Protože tou nejvyšší fašizoidní paternalistickou instancí je stát, který kromě všeho jiného reguluje také trh, vyplývá z defašizace společnosti deregulace trhů od státu. Pokud hnutí ze šedesátých let chtělo osvobodit společnost od fašizoidního paternalismu, pak na ekonomické rovině z tohoto chtění vznikl neoliberál. I v tomto případě se sen stal skutečností.

Z tohoto důvodu nepokládám vůbec za plodné vázat nynější hnědnutí společnosti na neoliberální kapitalismus, který právě vzešel z defašizace společnosti.

Jaká to ale podlost, která člověka svádí k tomu, že si ulétává na zlovolných souvislostech, ať už jde o souvislosti mezi neoliberalismem a Foucaultem, mezi Marxem a stalinismem, nebo Havlem a Babišem? U takového člověka samozřejmě nelze vyloučit duševní nevyrovnanost jako příčinu, která ho tlačí k takovým zákeřnostem. Musíme se ale ptát, zda taková duševní nevyrovnanost nakonec není jen zrcadlovým odrazem duševní nevyrovnanosti samotného světa, ve kterém je člověk nucen žít. Ve světě, který doslova ztratil rozum, se člověk musí snažit, seč mu síly stačí, svět znovu produchovnit a vrátit mu tak rozum. Právě nespojité souvislosti mezi Havlem a Babišem, mezi myšlením reprezentovaným Havlem a realitou reprezentovanou Babišem, mezi duchovnem a skutečností tuto skutečnost znovu produchovňují a odhalují rozumnost působící ve světě.

Při hledání těchto souvislostí nakonec nejde o žádný intelektualismus, ale spíše o holou potřebu (duševně) přežít v tomto světě. Ve stále méně a méně rozumném běhu tohoto světa nezbývá než se snažit učinit svět opět duchovním a odhalovat, že svět rozum neztratil, protože svět i nadále do posledního puntíku naplňuje a uskutečňuje představy, které se lidem honí hlavou.

Než spolu s prezidentem Zemanem mínit, jak Havlovy utopické sny zničil Viktor Kožený, nebo mínit s demonstrujícími, že Havlovy sny pošlapává teprve premiér Babiš, než se pouštět do boje za uskutečnění Havlových vizí, bylo by raději příhodnější tuto duševní neuspokojenost s panujícím stavem věcí podvrátit otázkou, zda právě Babiš Havlovy sny náhodou neuskutečňuje. Nesněme sny, které svět již splnil. Jít demonstrovat proti Babišovi? Jistěže ano, ale ve jménu čeho, aby člověk nebyl směšný odkazováním na Havla a vzýváním kriticky uvědomělé občanské společnosti? Není právě představa, která vyzdvihuje společnost na úkor státu, představa, která vyzdvihuje národ na úkor státu, představa, která vyzdvihuje demokracii na úkor státu, přesně tím, co blokuje naši politickou obrazotvornost a znemožňuje řešit problémy, kterým čelíme?

0
Vytisknout
12929

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2019