Vidíme se jako oběti

9. 2. 2017

Chtěl bych Vám poděkovat za otevření diskuse o příčinách nenávisti v české společnosti. Narazil jsem na jedné diskusi na zajímavý pohled na téma, se kterým se dá ve většině bodů souhlasit. ZDE , jde o komentář Kristýny Zemanové, který by možná stál za překlad). Zmínil bych ještě jeden aspekt, který autorka zmiňuje pouze částečně. A tím je odlišnost našeho vývoje od západní Evropy, píše čtenář, který se nepodepsal, ale jeho argumentace nám připadá zajímavá:

Zatímco západoevropské společnosti se v poválečném období vyrovnávaly s vinou za kolonialismus či nacismus a sociální hnutí v šedesátých letech tematizovala otázky občanských práv, míru, životního prostředí, postavení žen, rasismu a vztahu ke Třetímu světu (časem i imigrace), u nás byla tématem šedesátých let reforma politiky a ekonomiky tehdejšího režimu. V západní Evropě se tak tématem veřejných debat a politických bojů staly tyto otázky, u veřejnosti se v těchto záležitostech rozvinula větší vnímavost a citlivost (např. vůči rasismu) a politická reprezentace je v různé míře vzala za své. S trochou zjednodušení lze říci, že základní politický konflikt probíhal na ose konzervativní pravice/Nová levice, neboť tradiční stará levice s některými konzervativními postoji byla na ústupu.

Česká společnost stála stranou tohoto vývoje, společenskými diskusemi hýbala jiná témata. Ačkoli se k nám po roce 1989 šířily ideje ze západní Evropy, chybělo tu podhoubí sociálních hnutí i desetiletí veřejných debat na témata Nové levice, takže většina lidí neměla příliš příležitost rozvinout si vnímavost v těchto otázkách, navíc mnohé ideje ze Západu byly vnímány jako cosi cizího bez relevance pro naši situaci (pro ideje neoliberalismu to neplatilo) a okrajové výstřelky bývají snadno karikovány jako projevy politické korektnosti. Podstatná část levice si zachovala některé společensky konzervativní postoje, takže politické štěpení má odlišnou podobu než v západní Evropě a chybí zde politická síla, která by témata Nové levice jednotně prosazovala (současně by ovšem taková síla neměla přehlížet témata staré levice).

Kromě chybějících sociálních hnutí a desetiletí veřejných debat a předchozí izolace hrála roli i tradice restriktivní imigrační a azylové politiky, díky čemuž až do doby uprchlické krize imigrace a kulturní jinakost nebyla politicky významným tématem (a tedy předmětem velkých debat, na druhou stranu díky tomu zde dříve nevznikla pravicově populistická protiimigrační strana západoevropského typu).

U řady lidí se i díky tomu při poukazování na potenciální rizika imigrace směšuje věcná stránka s xenofobií a rasismem více než v západoevropských zemích, čehož mohou pravicoví populisté využívat k prosazování své agendy.

Na druhou stranu část zastánců přijímání uprchlíků má sklon házet všechny odpůrce do jednoho pytle s rasisty a xenofoby, ačkoli jejich motivace může být často odlišná, případně xenofobně znějící výroky mohou být pouze projevem neobratného vyjadřování lidí, kteří nejdou zvyklí, ani školení v nuancovaném vyjadřování postojů.

Současně ale platí, že spousta odpůrců imigrace a přijímání uprchlíků odmítá všechny své kritiky jako naivní idealistické sluníčkáře (případně coby neomarxisty, aniž by měli reálné povědomí o vývoji neomarxismu), aniž by odlišovali oprávněnou kritiku rasistických a xenofobních tendencí od nekritického idealismu (právě tak jako vznikají negativní stereotypy uprchlíků coby „druhých“, mohou tak vznikat i idealistické pozitivní stereotypy o uprchlících coby „druhých“, ty negativní ale u nás výrazně převažují).

Přidejme k tomu faktory, jako ekonomická nejistota, obecná krize tradičních politických stran a liberální demokracie, fungování sociálních médií, fenomén fake news, nepříliš vysoká důvěra v instituce atd. ... a máme zde situaci, jakou tady máme.

Ještě jedna poznámka: zatímco západoevropské země se vyrovnávají se svou historickou vinou, my máme sklon nahlížet na svou historii z role oběti velmocí – nejprve Rakouska-Uherska, pak Německa (po zradě Velké Británie a Francie), pak SSSR (v osmašedesátém za spolupráce NDR, Polska, Maďarska, Bulharska) a v současnosti v očích řady lidí EU. Samozřejmě, že třeba v roce 1938/9 a 1968 jsme mnoho možností neměli, ale měli bychom se dnes v rámci možností více snažit o aktivní mezinárodní roli a podílet se na společné zodpovědnosti. Nakonec syrská krize nemálo souvisí s válkou v Iráku, kterou většina našich politiků podpořila (byť jsme v ní hráli okrajovou roli). S vnímáním sebe sama jako obětí a určitým fatalismem může souviset politická pasivita lidí v ČR.

0
Vytisknout
1648

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2017