O Adamu Driverovi a filmu Megalopolis (2024)
4. 10. 2024 / Hannah Čulík-Baird
čas čtení
7 minut
Bylo léto roku 2021. Poprvé od začátku pandemie jsme s manželem cestovali a vraceli se do Bostonu, kde jsme v té době žili a kde jsem pracovala jako profesorka latiny a řečtiny. Na Loganově letišti jsme přistáli bez nehody, ale za námi se přihnala elektrická bouře. Dostali jsme pokyn, abychom počkali, až blesky skončí, protože bylo příliš nebezpečné vydávat zavazadla ke karuselu. Čekali jsme v rouškách v té horké, těžké místnosti. Pak můj telefon náhle explodoval aktivitou. DM na Twitteru asi od tuctu lidí. Co se to děje? Herec Adam Driver se objevil v reklamě na značkovou kolínskou, jak běhá po fialové pláži se žlutým koněm a pak se vrhá do modré vody. V posledních rozmazaných vteřinách videa se postavy člověka a zvířete spojily. Na okamžik vidíme Adama Drivera jako kentaura.
Asimilace Adama Drivera s mýtickým stvořením byla sice vizuálně matoucí, ale působila jaksi nevyhnutelně. Ale komunita na Twitteru správně předpokládala, že tohle musím vidět zejména já. Ačkoli jsem nyní už na Twitteru poněkud neaktivní, byla jsem po řadu let pravidelným účastníkem této mezitím zestárlé platformy sociálních médií, kde jsem trávila čas diskusemi o starověkém Řecku a Římu v rámci široké a živé online komunity a sdílela části svého vlastního výzkumu a výuky.
Stala jsem se také nenapravitelným fanouškem Adama Drivera, což se na Twitteru nedalo skrýt.
Ostatně propletení umělecké tvorby Adama Drivera s internetovými komentáři je samo o sobě zajímavým fenoménem, počínaje memifikací jeho proměny ve filmu Manželský příběh (2019) a konče paparazzi fotkami herce (nuceně?) krmeného Lady Gaga na natáčení filmu House of Gucci (2021).
Příležitostně docházelo i ke crossoverovým angažmá Adama Drivera a klasicizující látky. Kromě krátkého vystoupení v roli kentaura Adam Driver například v roli sexuálního zločince Jacquese le Grise ve filmu Poslední souboj (2021) recituje latinské poučky z díla Andrease Capellana De Amore.
(Tato znepokojivá koláž poměrně účinně zdůrazňuje často přítomnou hrozbu násilí v latinské „milostné“ literatuře a zároveň upozorňuje na nebezpečí nekritického souhlasu s vlastním sexappealem herce. Upřímně se obávám, že se Reylos bude při sledování tohoto filmu bát.)
Ale jen máloco mě mohlo připravit na zprávu, že Adam Driver bude hrát ve filmu Francise Forda Coppoly Megalopolis (2024), v moderním převyprávění antické události, spiknutí katilinářů (63 př. n. l.), pro něž byl jedním z primárních pramenů Marcus Tullius Cicero (106-43 př. n. l.), který byl předmětem výzkumu mé akademické kariéry.
O Ciceronovi jsem napsala jednu knihu a další, jejíž spoluautorem je Mathias Hanses, připravuji. Ve skutečnosti jsem pracovala na novém článku o Ciceronových Katilinářích, když Coppola na Instagramu oznámil hlavní tvůrčí vlivy na film (řada civilizačních textů, včetně Cicerona). Samotného Catilina měl hrát Adam Driver. Upřímně řečeno, připadalo mi to všechno jako horečnatý sen, který jsem si sáma vytvořila.
A sledování Coppolova filmu Megalopolis (2024), jak se ukázalo, také působí jako horečnatý sen. Nadšenci budou schopni rozeznat některé historické odkazy: Catilinovo zjevné cizoložství s Vestálskou pannou, údajná vražda Catilinovy manželky Clodie a skandál Bona Dea. Stejně jako obecná dramatis personae: (Julius Caesar byl také jedním z historických aktérů, ale je na něj pouze odkazováno ve jménech postav: „Caesar“ Catiline; ‚Julia‘ Cicero. Myslím, že opakované vzývání jména „Caesar“ v tomto filmu je vlastně jedním z důvodů, proč je pro široké publikum tak matoucí, i když je pravda, že historický Catiline předjímal Caesarovy reformy). V průběhu filmu se objevují citace a narážky na Sapfó, Catulla, Cicerona a Ovidia.
Buďte si však jisti, že nic z toho nedosahuje vypravěčské koherence. Lidé z našeho promítání odcházeli během prvních 15 minut. Jeden muž, který zůstal až do konce, usnul obličejem dolů přes tři sedadla v kině. (Mimochodem - na tento film chodí velmi málo lidí. Jeho natočení stálo 140 milionů dolarů a za úvodní víkend vydělal 4 miliony dolarů. Coppola kvůli tomu prodal své vinařství!).
Je to nesoudržné, a ano, horečnaté, křiklavé, nevkusné a jaksi jak přehnaně napsané, tak i nedotažené, stejně jako přehnaně zahrané. Často je to dost nepříjemné na sledování. Rámcování New Yorku jako pozdně republikánského Říma je neumělé a nekriticky přejímá známou bělošskou nadřazenost v argumentu translatio imperii (tj. „Amerika je nový Řím“).
Giancarlo Esposito v roli Cicerona a Nathalie Emmanuelová jako jeho dcera („Julia“ Cicero) jsou osvěžující volbou, ale nakonec vzhledem k převážně bílému obsazení představují to, co Lisa Loweová nazvala „simulakrem inkluzivity“. (Laurence Fishburne je trestuhodně nevyužitý!)
Myslím, že existují možná dvě scény, které projdou Bechdel-Wallaceovým testem, ale zobrazení žen v celém filmu jako chamtivých a přesexovaných (což má dokumentovat zkaženost a dekadenci republikánského „pádu“ Říma?), případně poslušných mužského génia, je ubohé.
Aubrey Plaza v roli „Wow Platinum“ (tak se jmenuje?) mě naplnila hlubokým zoufalstvím. Ve filmu se sice objevují úvahy o lidové politice, které reflektují antické i moderní problémy, ale tyto tenze jsou uzavřeny hrubě a naivně. A to jsem se ještě nedostala k tomu, že Adam Driver jako Catiline, geniální architekt a sociální reformátor (?), má moc zastavit čas! Nedělám si legraci! Ale ve skutečnosti se to objevuje mnohem méně, než byste čekali.
Že by Coppolův film Megalopolis byl zamýšlen jako satira? Některé scény jsou tak bláznivé, že by to jistě mohla být jen parodie. Film však bere Adama Drivera/Catilina vážně jako reformátora - jako bílého muže, geniálního auteura, který může být pastýřem osvícené budoucnosti. A Coppola v tom všem zjevně vidí obraz sebe sama.
Ve scéně mezi Ciceronem a Catilinem říká „Franklyn“ Cicero něco jako: „Víte, já se vlastně jmenuji František...!“ A tento výrok se pro mě nakonec dostává k jádru věci. Největší nepohodlí pociťuji při představě, že Řím je skutečně zrcadlem moderní společnosti - tvrzené souvislosti jsou ty, které mi nyní připadají falešné a odcizené.
Výzva k tomu, abychom se viděli v Ciceronovi (nebo dokonce v Catilinovi), byla dlouho dominantním způsobem klasického diskurzu. Avšak právě v době, kdy klasická věda začíná vystupovat z módu hraní rolí antických postav a vstupuje do kritické diskurzivní pozice, která rozeznává dynamiku moci, dostáváme od režisérského velikána opus magnum, který je nejen nesoudržný, ale ve své podstatě i zásadně redukcionistický.
Coppolovo ztvárnění Říma se sice zabývá antickými prameny, ale spíše se věnuje novému ztvárnění známých tropů. Dalo by se to chápat jako sebeanotující satira. Ale naprosto přímočarý závěr, v němž nás Adam Driver zavede do utopické budoucnosti, naznačuje něco jiného.
1968
Diskuse