Ještě než vám odpovím, tak přeji Dobrý den nejen vám, ale i všem čtenářům Britských listů.

Daniela Magálová - maloval maloval ji devadesátiletý mistr malíř Antonín Vojtek  z Břeclavi

A teď k otázce. Pocházím ze slovensko-moravského pomezí, z malebného městečka Stará Turá, kde všichni  zdejší obyvatelé žili lidovou hudbou a já nebyla výjimkou. U nás i v okolí se pořádaly různé lidové hudební festivaly a účast na těchto akcích byla pro mne vždy svátkem. Když jsem ve svých třinácti letech slyšela v místním kulturním domě živě hrát a zpívat legendární Moravanku Jana Slabáka, plně jsem této hudbě propadla. Líbilo se mi to nádherné propojení, kdy nosnou melodií lidové písně oživovaly rytmické prvky velkých swingových orchestrů. Toto spojení nakonec vyústilo v to, že se mistr Jan Slabák stal tvůrcem nového hudebního stylu, který  Moravanku učinil královnou dechovek. Musím ale říci, že vždy jsem obdivovala lidi, kteří byli manuálně zruční a něco dokázali vlastní pílí, šikovností, úžasnou představivostí vytvořit. Takový byl například i můj děda Martin Magál, kterého jsem zbožňovala. Byl moudrý, velice sečtělý člověk, manuálně zručný a byl mým velkým vzorem. Vyráběl z přírodních materiálů a z bužírky různé předměty, které pak jako podomní prodejce prodával. Babička z maminčiny strany milovala ruční pletení, pak přešla na strojové pletení. Kolik jsme měly se sestrou Jankou upletených šatiček, taštiček, kabátků... :-) Naše rodina je velice temperamentní a vždy se u nás hodně zpívalo. Všechny rodinné oslavy probíhaly ve velmi veselém a příjemném duchu. U nás zpívali a tančili všichni členové.

Takže vlastně všichni a vše, co vás obklopovalo ve vás probudilo lásku k tradicím, ale kdy jste ji proměnila  ve sběratelskou vášeň?

Jako školou povinná jsem sbírala známky. A taky jsem s nimi měla i několik alb. Po nich jsem sbírala kuličky...sestra Janka sbírala odznaky a ubrousky. Pak přišly na řadu knížky a hudební desky. Díky nimž jsme se také naučily spousty krásných moderních písniček. Mezitím jsem jednu dobu propadla např. malování krajinek...to bylo asi v sedmé třídě ZŠ.

Ano, je. Pokračovala jsem v ní, a to tak, že jsem sbírala a zapisovala si i různé lidové písničky. Chodila jsem tenkrát po vesnicích a zapisovala si, co mi lidí zanotovali. To bylo nádherné období. Dnes už by se člověk nevydal jenom tak po vesnicích, protože vymizela svoboda a důvěra. Přišla nedůvěra a hlavně strach. Strach něco říct, strach se něco zeptat, strach něco nabídnout. Je to jiná doba a každá přináší to své. Ovšem přátelé, kde skončily ty mé notové sešitky,...ví jenom Bůh...

Pak jste ale začala sbírat lidové kroje. Kdy jste oblékla svůj úplně první? 

Svůj první kroj jsem oblékla na základní škole. Byl to Lubinský kroj. Tady musím říci, že jsem vždy obdivovala krásu a malebnost našich krojů. Účastnila jsem se i různých soutěží, na nichž jsem v tomto kroji vystupovala.

Když si tento národní šat oblečete, cítíte se neuvěřitelně. Ta krásná energie, která jde z těch krojů, je nepopsatelná. Myslím si, že každý, kdo na sebe dá jakýkoliv kroj, se cítí krásně. Jako děvče jsem i v civilu nosila vyšívané halenky do školy. Tenkrát to hodně letělo a jsem ráda, že se tento trend opět vrací. Ano. Retro je tady.

Doma mám několik krojů. Lidové kroje jsou neodlučitelnou součástí naší kultury a krajiny. Pro každý region Slovenska je typický jiný kroj. A tak je to i na Moravě. Z etnografického hlediska jsou lidové oděvy vhodným  materiálem pro zobrazení rozmanitosti regionů a sociálních vrstev obyvatelstva. Odlišoval se oděv pracovní, sváteční, obřadový i na jiné příležitosti.

Já mám kroje ze svého regionu - Trenčín: 1) Kubra, 2) Němšová, 3) Soblahov, 4) Trenčianská Teplá - toto je ručně vyšívaný kroj. Všechny mám šité na míru a kroje č. 1, 2, 3 mi šila a vyšívala nadaná módní návrhářka p. Vierka Černová z Trenčína, která šije a vyšívá pro celé soubory. Prostřednictvím moderních  programů pro vyšívací stroje, které ji zabezpečuje manžel Petr, umí ušít a vyšít jakýkoliv kroj z různých oblastí. Paní Vierka je sběratelkou starých krojů, podle kterých její manžel dává dohromady vzory našich předků a ty pak aplikují v moderních tónech do svých modelů. Tím, že je Vierka módní návrhářkou, tak mi šije a vyšívá i tzv. stylizované kroje a různé módní kousky s lidovou tématikou- šaty, halenky, kalhoty, kabátky... No prostě je to nádhera. Je mi ctí, že můžu být její modelkou.

Slovenský kroj se skládá: točka (spodnice), rukávce, garaša (šaty), zástěra, kabátek, v zimě krátký kožíšek. Pokrývka hlavy - věneček, čelenka, čipkovaný čepec, a čižmy, v létě kabátky - plátěné boty.

Moravské kroje mám z oblasti Podluží. Konkrétně Lanžhotské. Mám jednoduchý pracovní s červenou sukní a kordulkou, také i sváteční...

Moravský kroj se skládá: několik hodně naškrobených spodníc 4-6, vyšívané rukávce, kordula s mašlema, nebo lajblík, fěrtoch - zástěra, sukně barevné, čižmy, přehoz, nebo kožíšek. Dospělé ženy nosí místo rukávců a lajblíků tzv. kacabaje - kabátek. Svobodné děvčice nosí na hlavě rožky a vdané ženy šátek. Každá žena a děvče má vždy několik rukávců, několik sukní, několik zástěr, několik kacabajek a vždy všechno krásně koresponduje se vším. 

Mé moravské kroje mi šily tetičky z Lanžhota. Paní Maruška Kořínková mi vyšívala všechny mé rukávce, zástěry....  paní Maruška Švirgová mi malovala mašle - to byla velice známá Lanžhotská malérečka. Tetičky z Lanžhota mi škrobí spodničky, je to náročná a namáhavá práce, ale kdyby jste viděli ty ženičky s jakou radostí to dělají. Všechny dávají do své práce kus sebe a svého srdce...možná proto my nositelky se v nich cítíme tak krásně a v tak neuvěřitelné pohodě. 

Sama za sebe vám mohu říct, že když vejdu do své šatny, kde mám jenom kroje, a jejich doplňky, dýchne na mne krásná, čistá energie. A když někdy nemám ,,svůj den" a vejdu do této místnosti, vždy pookřeju a cítím se blaženě. Myslím, že toto by mi potvrdil každý nositel, či nositelka našich nádherných krojů. Jsem ráda a jsem hrdá na to, že  můžu toto naše kulturní bohatství reprezentovat po celém světě. A především jsem ráda, že jsou tady pokračovatelé našich lidových tradic, kteří udržují tato řemesla a toto naše bohatství pro další generace.

Všechny tradiční i stylizované kroje miluji úplně stejně.  

Mimo to, si vás získaly i evergreeny, které jste v loňském roce vydala již na svém čtvrtém albu, na němž jste  nazpívala i několik duetů z tvorby Yvetty Simonové & Milana Chladila, Waldemara Matušky či Josefa Zímy. Měla jste možnost setkat se třeba s paní Simonovou nebo panem Zímou i osobně?

Evergreeny: Toto je období mého mládí, tyto písničky jsem milovala. Jsem moc ráda, že jsem si je mohla nazpívat na tomto mém CD: Ozvěny evergreenů. Již jako devatenáctiletá jsem se seznámila s panem Josefem Zímou, také jsme si společně mnohokrát zazpívali na různých koncertech, jestli to bylo s Moravankou, nebo i sólově. Také si Pepík se mnou zazpíval na mém cimbálovém CD - Ozvěny tradic č. 2. S cimbálovkou zpíval poprvé a pak mi sdělil, že i naposled, zhostil se písničky úžasně. Nazpívali jsme si společný duet - V Zarazicách krajní dům a byla radost s ním po boku natáčet. 

Právě Pepík (Josef) mě seznámil se svou kolegyní paní Yvettou Simonovou, se kterou často zpívá na koncertech. Paní Simonová je krásná, noblesní dáma, která pořád krásně zpívá, přesně tak i pan Zíma (herec, zpěvák). U obou umělců se zastavil čas....a to je dobře. :-). Z obou je cítit krásná noblesa chování a to nejen před oponou, ale i za ní. To obrovské kouzlo kolegiality a vzájemného respektu, které z nich vyzařuje, bohužel to u mnoha současných umělců postrádám.

Pravděpodobně je to dáno tou dobou, v níž  žijeme a z niž se  jakákoliv slušnost a vzájemná úcta vytrácí,  ale pojďme raději k písničkám. Zpíváte lidové písně, country, operu a operní party, ale co  třeba šansony?

Zpívám různé styly, protože mne baví je propojovat.  Šansony .... ty mám ráda už od dětství. Taková Mireille Mathieu, skvělá šansoniérka, která dává do svých písní duši. Můj kamarád Vojtěch Irša mi napsal celé CD šansonových věcí. Neuvěřitelným způsobem se dokázal vcítit do mých pocitů. Budu ráda, když tyto písně uvidí světlo a osloví svými příběhy posluchače. Bude to taková má zpověď. Velice se těším na tuto spolupráci...

Přes třicet let jste vystupovala s fenomenální Moravankou Jana Slabáka, nestýská se vám někdy po těchto  koncertech?

S Moravankou jsem prožila 36 let svého života. Za tu dobu se kapela stala mou druhou rodinou. Po 50- ti letech ukončila svou kariéru. To víte, že mi chybí, to chybí určitě všem...ale domluvili jsme se, že se jednou ročně setkáme a u dobrého jídla si povykládáme. Zatím nám to takto funguje.

Ano. Koncerty mám buď sólové, nebo si mě zvou jako hosta do pořadu různé kapely, nebo kolegové, nebo jsem  zvána na různé besedy, je to alespoň pro mne krásně pestré. Moderují v televizi, nebo na koncertech, mám  to štěstí, že můžu dělat to, co mne baví a naplňuje. A když vidím na koncertech, že lidi jsou rádi v mé přítomnosti, že zpívají se mnou ...pak se spolu po vystoupení bavíme...co víc bych si mohla přát... :-)

Ale přece jen, kdyby  se vám do rukou dostal kouzelný prsten, co byste si přála změnit k lepšímu, ať již ve světě,  ve společnosti, mezi lidmi, národy či v oblasti lidových tradic?

Co bych si přála? Já bych nám všem přála především MÍR, protože je všude tolik nenávisti... Přála bych všem, aby se opět naučili radovat ze života, z maličkostí, aby se vrátila láska k lidem, do jejich srdcí, aby si opět začali vážit jeden druhého, aby si začali vzájemně pomáhat, naslouchat jeden druhému, aby  nebojovali vzájemně o moc... ale to všechno je bohužel ovlivněno sociálním zázemím a nařízeními vlády té které země.

A když přihlédnu k lidovým tradicím a zvykům, tak jsou nedílnou součástí naší identity, proto si je važme a snažme se je uchovat pro další generace. V tom by měl jít příkladem především náš stát a pomáhat tak v jejich zachovávání a udržování. Měly by se podporovat a vést k tomu i mladší generace tak, jak je tomu ve světě. 

Podporovat různé akce tohoto charakteru finančním bonusem a mladé lidi podporovat k různým takovýmto mimoškolním aktivitám. Protože pokud lidé ztratí vzájemnou úctu a vzájemný respekt, přestávají si vážit tradičních hodnot, v době kdy média namísto vzdělávací funkce oslavují konzum a podprůměrnost, je tedy logické, že se nám ztrácí i význam symbolů národní identity a hrdosti. Tím se mažou i všechna kulturní specifika. 

A co s tím dělat? Do médií musí přijít silné osobnosti, které jim vrátí zpět vzdělávací funkci a jasně pojmenují historické a tradiční hodnoty a nastolí cestu návratu k nim. Obávám se, že bez tohoto se zatím svět potácí ve slepé uličce.

Vytisknout