Kreml očekával, že se Erdogan v novém funkčním období sblíží s Ruskem. Místo toho Turecko navazuje dialog se Západem

26. 6. 2024

Proč se rusko-turecké rozpory, navzdory všem problémům, nevyvinou v totální krizi?

Věčně bouřlivé vztahy mezi Moskvou a Ankarou opět balancují na pokraji nové krize, o čemž svědčí nedávné útoky Vladimira Putina o Turecku a osobně prezidentu Recepu Tayyipu Erdoganovi. V červnu Putin na okraj SPIEF vyčetl Ankaře vojenskou pomoc Kyjevu a byl pobouřen skutečností, že turecké úřady stále více spolupracují se západními finančními institucemi, od nichž dostávají investice a půjčky.

Úředníci v Ankaře tuto kritiku ignorují, ale na neoficiální úrovni probíhá debata o tom, co přimělo ruského vůdce přitvrdit svou rétoriku vůči jednomu ze svých nejbližších partnerů, až po výzvy k opuštění dodávek zemního plynu a pšenice z Ruska v reakci na to. Přidáme-li k tomu Putinovu neustále odkládanou návštěvu, omezení bilaterálního obchodu a sbližování Ankary se Spojenými státy v oblasti dodávek zbraní, pak se ochlazení vztahů mezi Ruskem a Tureckem stává jasnějším, což se může ukázat jako mnohem hlubší a delší než předchozí ostře sledované, ale krátké neshody.

Kde se stala chyba

Před prezidentskými a parlamentními volbami v Turecku v květnu 2023 Kreml jednoznačně vsadil na Erdogana i na jeho Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Moskva poskytla Ankaře 20 miliard dolarů na výstavbu jaderné elektrárny Akkuyu a také odklad plateb za zemní plyn dodaný v roce 2022 (rovněž o 20 miliard dolarů).

Ruské vedení očividně doufalo, že po svém znovuzvolení podnikne Erdogan reciproční přátelské kroky. Ankara však na pozadí obtížné hospodářské situace v zemi jasně nabrala kurz ke sblížení se Spojenými státy a EU. Erdogan začal častěji vyzývat Brusel, aby obnovil jednání o vstupu do Evropské unie. Na konci ledna také Ankara přestala blokovat žádost Švédska o vstup do NATO, načež Spojené státy stáhly své námitky k dodávkám modernizovaných stíhaček F-16 – v únoru dal americký Kongres zelenou jejich vývozu do Turecka.

Ankara tak nakonec upustila od myšlenky získat stíhačky Su-35 a Su-57 z Moskvy jako alternativu k F-16, ačkoli turečtí představitelé v posledních letech o možnosti takové možnosti opakovaně hovořili. Turecko a Spojené státy navíc zintenzivnily jednání o návratu Ankary k programu stíhaček F-35 za předpokladu, že turecká strana upustí od ruských protiletadlových raketových systémů S-400.

Od Erdoganovy návštěvy ve Washingtonu se očekávaly nové průlomové dohody. Původně byla plánována na 9. května, ale z nejasných důvodů byla na poslední chvíli odložena na neurčito. Turecké ministerstvo zahraničí použilo zjednodušenou formulaci, že "dialog na vysoké úrovni" v rámci příprav na návštěvu bude pokračovat.

Rozhovory o cestě tureckého prezidenta do Spojených států přicházely souběžně se zprávami o Putinově blížícím se příjezdu do Turecka. Návštěva byla původně plánována na únor, poté na období po prezidentských volbách v Ruské federaci (15.-17. března) nebo komunálních volbách v Turecku (31. března). Stále však není jasno. A problém samozřejmě nespočívá jen v tom, jak obtížné je skloubit rozvrhy obou lídrů.

Ukrajina předmětem sváru

Asi největším dráždidlem pro Kreml zůstává postoj Ankary k válce na Ukrajině. "Budeme i nadále usilovat o dosažení spravedlivého a trvalého řešení konfliktu na základě nezávislosti, suverenity a územní celistvosti Ukrajiny," uvedlo turecké ministerstvo zahraničí v prohlášení u příležitosti druhého výročí zahájení totální ruské invaze.

Kremlu se to pravděpodobně nelíbí, ale prohlášení Turecka o jeho závazku k územní celistvosti Ukrajiny nikdy nevyvolala reakci (tak je tomu od anexe Krymu v roce 2014). Dodávky zbraní Kyjevu však nezůstávají bez bedlivé pozornosti Moskvy.

Začátkem února vyšlo najevo, že turecká obranná společnost Baykar zahájila výstavbu závodu v Kyjevské oblasti, kde se budou vyrábět drony TB2 nebo TB3. Společnost bude zaměstnávat asi 500 lidí.

Ruští představitelé se k této otázce zatím vyjadřují velmi opatrně. Putinova ostrá slova na okraj SPIEF však ukazují skutečnou míru podráždění politikou Ankary. Při komunikaci s šéfy předních zpravodajských agentur ruský vůdce poznamenal: "Turecko v některých oblastech spolupracuje s Ukrajinou" a v důsledku toho jsou plynovody, kterými je plyn dodáván do Ankary, napadeny tureckými drony. "Já tady nic nevymýšlím, nic nevymýšlím, tak to je. Jen prosím informujte našeho přítele prezidenta Erdogana o tom, co se děje," řekl Putin podrážděně šéfredaktorovi turecké agentury Anadolu.

Toto podráždění se hromadilo už dlouho. Orientační byly například výsledky návštěvy ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského v Istanbulu v červenci loňského roku. Demonstrativní vydání pěti velitelů Azovu do Kyjeva a veřejná podpora tureckého vůdce myšlence vstupu Kyjeva do NATO by mohly být vnímány jako sonda do Putinových červených čar, oslabených Prigožinovou vzpourou. A ukázalo se, že v Rusku s tím nemohou nic dělat - kromě toho, že jsou trochu rozhořčeni na ne úplně nejvyšší úrovni.

Turecko také prokázalo své zvláštní postavení na ukrajinském mírovém summitu, který se konal 15. a 16. června ve Švýcarsku. A nejen to, turecký ministr zahraničí Hakan Fidan se zúčastnil akce, kterou Kreml neoznačil za nic jiného než "absurdní shromáždění". Ankara tak byla mezi signatáři závěrečné deklarace summitu – na rozdíl například od Indie, Jihoafrické republiky nebo Spojených arabských emirátů.

Na tomto pozadí Putin zjevně nepovažuje za možné, aby jel do Turecka na oficiální návštěvu. Pokud Erdogan nepojede do Ruska sám (jako to udělal v září 2023), maximum, které je Kreml připraven udělat, je schůzka na neutrálním území. Například v Astaně na okraji summitu Šanghajské organizace pro spolupráci, který je naplánován na 3. až 4. července.

Od politiky k ekonomice

Pokud se zásadní schůzka uskuteční, budou muset oba lídři diskutovat o něčem víc než jen o Ukrajině. Druhým tématem, na které Putin upozornil na stejném setkání v rámci SPIEF, je stále aktivnější spolupráce tureckých úřadů se západními finančními institucemi.

Od 1. ledna turecké banky přestaly provádět převody peněz z Ruska kvůli hrozbě amerických sankcí. Stalo se tak poté, co americký prezident Joe Biden vydal dekret, podle kterého by zahraniční banky mohly ztratit přístup k americkému finančnímu systému, pokud budou obchodovat s ruským vojensko-průmyslovým komplexem. Navzdory pravidelným ujištěním z Ankary a Moskvy, že problém je vyřešen, zatím nedošlo k žádným změnám.

V důsledku toho objem rusko-tureckého obchodu neustále klesá. V únoru tak turecký vývoz do Ruska klesl o 33 % ve srovnání se stejným měsícem roku 2023 a v dubnu Čína předstihla Ruskou federaci jako klíčový dodavatel zboží a služeb na turecký trh.

Mimochodem, v loňském roce se ruský vývoz do Turecka snížil z 58,8 miliardy dolarů na 45,5 miliardy dolarů (o 23 %), ačkoli turecký vývoz do Ruska vzrostl z 9,3 miliardy dolarů na 10,9 miliardy dolarů (o 17 %).

Je zřejmé, že Moskva očekává od Ankary více v otázce vybudování plynového uzlu - megaprojektu, který je potřebný k přesměrování vývozu ruského plynu kvůli ztrátě přímého přístupu na většinu evropského trhu. Turecké úřady neúnavně ujišťují, že plány budou brzy realizovány, ale zatím zůstávají jen na papíře.

Nejen Erdogan

Společné rozsáhlé projekty, jako je výstavba jaderné elektrárny Akkuyu, zatím nedovolují, aby množící se rusko-turecké rozpory přerostly v totální krizi. Napětí je také omezeno skutečností, že podpora Turecka na mezinárodní scéně a přítomnost společných přístupů k mnoha aktuálním otázkám, jako je válka v pásmu Gazy, jsou pro Kreml nesmírně důležité.

Nedávno Moskva vřele přivítala přání Ankary vstoupit do BRICS. A účast tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana na schůzce ministrů zahraničí zemí účastnících se tohoto sdružení v Nižním Novgorodu se stala pro Kreml dalším argumentem ve sporu o to, zda je Rusko izolované. Pro Ankaru to byla další příležitost poukázat na svou jedinečnou roli v rámci NATO.

Moskva mezitím vyvodila závěry z toho, co považuje za Erdoğanovu nedostatečnou vděčnost za podporu při jeho znovuzvolení, a z úspěchu turecké opozice v březnových komunálních volbách. 31. března utrpěla Strana spravedlnosti a rozvoje první porážku po 22 letech, což ukázalo, že pozice současného tureckého vedení již není tak silná jako dříve. Za čtyři roky, po výsledcích všeobecných voleb, může Recep Tayyip Erdogan a jeho strana docela dobře ztratit moc.

Kreml se zatím na Erdoganovy oponenty dívá opatrně a není připraven na aktivní sbližování s tureckou opozicí. Dvě zprávy o plánech opoziční Republikánské lidové strany (CHP), která zvítězila na komunální úrovni, mezitím ukazují, že se situace mění. Nejprve vůdce CHP Özgür Ozel oznámil brzkou návštěvu Moskvy za účelem konzultací s vedením Ruské federace. Za druhé, RNP se připravuje na otevření svého zastoupení v ruském hlavním městě. Strana tvrdí, že mezi ruskou elitou existuje velký zájem o dialog s Özelem a dalšími prominentními osobnostmi strany, jako je Ekrem Imamoglu, který byl 31. března znovu zvolen starostou Istanbulu.

Za bývalého předsedy CHP Kemala Kılıçdaroğlua si to bylo těžké představit – ještě před rokem naopak obvinil Rusko ze zasahování do tureckých voleb. Dochází k určitým posunům v postoji Moskvy ve vztahu k turecké opozici. V polovině května se s Ozelem setkal ruský velvyslanec v Ankaře Alexej Jerchov. Je tedy příliš brzy na to, abychom pohřbívali rusko-turecké vztahy, ale zvláštní osobní partnerství mezi Putinem a Erdoganem rozhodně funguje hůře.

Zdroj v ruštině: ZDE