Kdo byl tento muž? Více než jen panovník spojený  se zvoláním „Tak nám zabili Ferdinanda!“ z Haškova Švejka. Muž silné povahy, vysoké inteligence a schopnosti výběru spolupracovníků, podporovatel Slovanů, nepřítel války, jehož ideálem byl triumvirát tří císařů Rakouska-Uherska, Německa, Ruska. Plánoval federalizaci Rakouska-Uherska, aby byly zrovnoprávněny všechny národnosti monarchie. Z osobních důvodů neměl rád Maďary3.  Byl také milující manžel  a otec, sňatek se svojí ženou Žofii, šlechtičnou  ze starobylého českého roku Chotků, si prosadil přes jeho  morganatickou podstatu a úšklebky Vídně. Děti narozené z toho šťastného manželství (Sophie 1901-1990, Maxmilian 1902-1962, Ernst 1904-1954) československý stát připravil o majetek a rodinné sídlo zámek Konopiště. Protože v žilách jejich matky nekolovala královská krev, nesměly být Habsburky. Po I. světové válce však byly vyhnány z Konopiště a jejich majetek byl bez náhrady zabaven, protože byly děti svého otce.4 5

František Ferdinand byl mnohovrstevnou osobností. Vášnivý, až patologický lovec. Vynikající střelec, jeho přesná muška byla příslovečná.  Z loveckých záznamů, jež se kompletně dochovaly, vyplývá, že bylo složeno 272 511 kusů divoké zvěře všeho druhu. K rostlinám a stromům měl kladný vztah, na svých statcích v Čechách arcivévoda osobně určoval, kde má stát jaký strom či keř, kde bude který záhon a co na něm má růst. Jeho  růžovou zahradu na zámku Konopiště obdivoval 12. a 13. června 1914 i německý císař Vilém II.   

Morganatický sňatek s hraběnkou Žofií Chotkovou, který Františku Ferdinandovi  císař František Josef nakonec povolil, byl největším štěstím a dosažením cíle v jeho osobním životě, ovšem také skutkem, který prohloubil propast mezi ním a císařem, již se už nikdy nepodařilo zcela překlenout.6  František Ferdinand d´Este se pro ženu, kterou miloval, přehlížeje  všechny stavovské překážky a ústrky ze strany Vídně,  rozhodl podepsat 28. červa 1900 v poledne (přesně tentýž den o čtrnáct let později, a téměř ve stejnou hodinu, se stal obětí atentátu v Sarajevu) renunciační akt, jímž se arcivévoda František Ferdinand vzdal nástupnických práv pro své potomstvo.

Existovaly nějaké plány na reformu monarchie přímo z řad jejích klíčových protagonistů? Ano, a to dokonce už z dob před válkou. Zabýval se jimi zejména následník trůnu František Ferdinand d’Este, který si byl vědom možnosti vypuknutí velkého válečného konfliktu v Evropě a prohlašoval: „Nikdy nepovedu válku proti Rusku. Obětuji všechno, aby k ní nedošlo, protože tato válka by skončila buď svržením Romanovců, nebo Habsburků – anebo možná i svržením obou dynastií.“ Arcivévoda proto už koncem 19. století vypracoval koncept federalizace říše, který počítal s rozdělením jednotlivých korunních zemí po vzoru Spojených států amerických. Respektováno přitom mělo být jejich národnostní složení. Říši tak měla tvořit řada přibližně stejně velkých samosprávných celků, přičemž Čechy měla být rozděleny na dvě části – českou a německou. Takováto federace mohla být podle arcivévodova názoru stabilnější, než dosavadní uspořádání říše do dvou částí. 

Zahraniční linie politiky Františka Ferdinanda zrcadlila jeho konzervativní světonázor.

Jádrem jeho koncepce bylo udržení přátelských vztahů s Německem a Ruskem.7 Nechtěl válku89, Německo a vídeňští generálové si ji naopak přáli. Vůči Itálii, jižnímu spojenci Rakouska, cítil hluboce zakořeněné antipatie. Ani Francii, v níž viděl líheň liberalismu, svobodného zednářství a socialismu, neměl František Ferdinand v lásce. S anglickým králem udržoval dobré vazby a vysoce oceňoval roli Velké Británie na světové politické scéně. Ze států jihovýchodní Evropy měl následník rakouského trůnu nejsrdečnější vztah k Rumunsku. S rumunským králem Carolem ho pojilo přátelství, kromě toho se vždy zasazoval o práva Rumunů žijících v Sedmihradsku. Stejně srdečný, přátelský vztah měl i k císaři Vilémovi II., byť ten musel projít nejprve ostražitým vývojem, neboť z počátku chladný a distancovaný František Ferdinand nechoval sympatie k pruskému „Maloněmecku“. Byl si vědom toho, že po prohrané válce v roce 1866 velkou část svého mocenského postavení byli Habsburkové nuceni postoupit právě Prusům. Na druhou stranu věděl, že Rakousko-Uhersko se svým mocným sousedem musí najít společnou řeč (byl to také císař Vilém II., který ho navštívil na Konopišti čtrnáct dní před atentátem).

Měl František Ferdinand tušení? Arcivévoda věděl o nebezpečí smrtelného spiknutí. Už v počátku roku 1914 to sdělil svému synovci, budoucímu císaři Karlu I. a jeho ženě Zitě: „Musím vás informovat o jedné věci. .. Já budu zakrátko zavražděn!“ Když mu zjevně otřesený Karel protiřečil, osopil se na ně: „Neoponujte mi! Já to vím zcela jistě. Během několika málo měsíců budu zavražděn!“  Arcivévoda se postaral. Mimo písemných plánů, myšlenek a představ pro Karla, nechal v Arstettenu zbudovat svoji rodinnou hrobku. Nepřátel měl mnoho, od extrémně nacionalistických až po anarchistické skupiny přicházely velmi vážné hrozby. Samozřejmě věděla i policie o těchto hrozbách a zde si byl člověk vážnosti situace vědom11.

František Ferdinand do Bosny a Hercegoviny jet nechtěl, ale musel. Znal „horkou půdu“ tohoto Rakouskem-Uherskem v roce 1908 anektovaného území Bosny a Hercegoviny, k tomu se ještě manévry XV. A XVI. armádního sboru, na které jel s pověřením císaře jako vrchní velitel vší branné moci, konaly pro Srbsko ve sváteční den Vidovan (den sv. Víta) 28. června. Tento ten Srbové utrpěli  porážku v bitvě proti Turkům na Kosově poli (1389) a přišli tak o národní samostatnost a nezávislost. Od té doby byl 28. červen pro každého Srba dnem národního smutku...  V této situaci byla již účast samotného následníka trůnu bezpečnostním rizikem. Sám průběh atentátu, za nedělního slunného červnového dne, kdy spokojený arcivévoda po úspěšných manévrech, měl absolvovat již jen přijetí na radnici města Sarajeva, odpolední oběd a pak nastoupit se svojí ženou cestu domů za dětmi, byl sledem příhod, které se snad ani nedají nazvat náhodami. Několikrát se dalo atentátu předejít, přesto účastnící celého děje mu šli urputně vstříc.

První granát, hozený  Nedeljkem Čabrinovičem, dopadl na staženou střechu auta, František Ferdinand ho duchapřítomně jedním pohybem ruky odrazil ven na silnici. Přesto se pokračovalo v jízdě až na radnici. Opět cituji Friedricha Weissensteinera: „Následník trůnu nechal vůz po atentátu krátce zastavit a přikázal svému pobočníkovi, hraběti Harrachovi, aby zjistil, co se stalo. ....Po krátké přestávce pokračoval vůz v jízdě k radnici. U radnice je arcivévoda slavnostně vítán starostou, který jel ve voze před ním a vůbec si nevšiml, že k něčemu došlo. Když začal předčítat svůj předem připravený projev, František Ferdinand ho nevrle přerušil: „Na co jsou mi Vaše řeči?“, vyjel na překvapeného muslima. „Člověk přijede do tohoto města na návštěvu a je přivítán bombami. Tak, teď můžete pokračovat.“ ...Jak dostat následníka trůnu bezpečně z města? Nikdo neví, co dělat, ale pak přijde major generálního štábu s návrhem, který zní velmi rozumně. Ať vojáci vyklidí ulice, kudy bude arcivévoda s chotí projíždět. To je sice dobrý nápad, jenže většina jednotek se stále ještě nachází v lokalitě, kde probíhaly manévry. Než dorazí do města, uplyne řada hodin. Potiorek proto odmítá vydat příslušný rozkaz, a ani František Ferdinand není dost trpělivý na to, aby několik hodin seděl na radnici a čekal, až bude akce ukončena. Na druhou stranu však nechce vystavovat manželku žádnému nebezpečí.  Morsey: „Arcivévoda si mě vzal stranou a přikázal mi, abych s vévodkyní a osobním strážcem odjel v autě poručíka Greina spolu s ním do Ilidže nebo Konaku. Vzal jsem tedy plášť paní vévodkyně, vyšel do prvního patra a požádal ji, aby odjela se mnou, že si to tak přeje arcivévoda. Přátelským, ale velmi rozhodným způsobem mi odvětila: „Dokud dnes arcivévoda zůstane na očích veřejnosti, neopustím jej.“ Tiše jsem se uklonil. Byla to poslední slova, která jsem od ní slyšel. Rozhodnutí vévodkyně jsem tlumočil arcivévodovi.“

František Ferdinand dává příkaz, že se před obědem v Konaku, sídle zemského velitele,  podívají do zemského muzea a navštíví zraněného podplukovníka Merizziho (z prvního atentátu, pozn. autora), který byl odvezen do špitálu místní vojenské posádky. Kolona automobilů se starostou v čele však nepojede ulicí Františka Josefa, nýbrž po Appelově nábřeží. Plukovník Carl Bardolff, přednosta arcivévodovy vojenské kanceláře, dává pokyn dr. Gerdemu, aby zařídil vše potřebné.  Kolona se vydala do pohybu ve stejném složení, jako přijela k radnici. Hrabě Harrach stojí na levém  stupínku arcivévodova vozu, aby jej chránil vlastním tělem. Pravá strana však není chráněna nikým. U Latinského mostu zabočily první dva vozy doprava na ulici Františka Josefa, vedoucí do centra. Dodnes není jasné, zda k tomu došlo úmyslně, nedopatřením nebo proto, že řidiči nebyli o nově stanovené trase informováni. ...Slovy hraběte Harracha, korunního svědka tragické události, se vše odehrálo takto.: „ Jeli jsme už k Latinskému mostu a tam jsme zabočili směrem k ulici Františka Josefa. 

V tu chvíli přikázal zemský velitel Potiorek řidiči, aby vycouval  a pokračoval rovněž po Appelquai. Během této procedury  pochopitelně zůstal vůz na dobu dvou až tří vteřin stát, a v tu chvíli zazněl z pravé strany, ze zástupu lidí, výstřel a o chviličku později druhý, z bezprostřední blízkosti. Zatímco auto začalo prudce couvat, z úst Jeho císařské Výsosti vytryskl slabý proud krve dopadl na mou tvář. Vytáhl jsem kapesník, abych z arcivévodových úst setřel krev, a v ten okamžik jsem zaslechl vévodkyni, jak říká: „Proboha, co se Ti stalo?“Její tělo se svezlo po sedadle a ona položila tvář na kolena svého chotě. Netušil jsem, že je zasažená, a domníval jsem se, že leknutím omdlela. Potom jsem slyšel, jak arcivévoda říká: „Žofinko, Žofinko, neumírej mi, zůstaň tu pro moje děti. „Aby mu hlava nepadala dopředu, držel jsem vévodu za límec kabátu a zeptal se ho: „Trpí Vaše císařská Výsost hodně?“ Odpověděl zřetelně: „To nic není. „ Trochu zkřivil obličej a – zatímco pomalu ztrácel vědomí – šestkrát nebo sedmkrát tiše opakoval: „To nic není.“ Potom začal chroptět, nejdřív slabě, pak silněji. Když vůz zastavil před Konakem, chroptění ustalo. Odnesli jsme dvě bezvládná těla po schodech do budovy, kde lékaři konstatovali smrt. To se stalo v jedenáct hodin.“

Neschopnost generála Potiorka zajistit bezpečnost arcivévodovi a jeho ženě, navíc fakt, že po atentátu nebyl ani odvolán či potrestán nahrává spekulacím, že Vídni nepřišel atentát na následníka trůnu úplně nevhod12.

Děti  arcivévody Františka Ferdinanda a  vévodkyně Žofie, jelikož byly silně věřící,  a také díky výchově rodičů, poslaly do Terezína Gavrilovi Principovi dopis, v němž mu odpouštějí.17

Ottokar Czernin: „Není nejmenších pochyb o tom, že ve způsobu s jakým František Ferdinand uvažoval, bylo něco tvrdého, a těm, kdo ho znali jen zběžně, se právě ona tvrdost zdála být nejvýraznějším rysem jeho charakteru. Velká neoblíbenost, jíž se těšil, byla nepochybně důsledkem právě tohoto povahového rysu. Vynikající vlastnosti, které arcivévoda rovněž měl, veřejnost neznala, a proto jej posuzovala často chybně.

Conrad von Hötzendorf: Nikdy jsme nebyl slepý vůči tomu, co ostatní arcivévodovi vyčítali jako chyby; kdo také žádné chyby nemá? Avšak arcivévoda František byl kníže vyznačující se velkými duchovním schopnostmi, bystrým vnímáním, přesným úsudkem, hlubokou znalostí lidí a vědomím zodpovědnosti, co se jeho budoucích vladařských povinností týkalo.“

Nejdojemnější svědectví je z pera plukovníka Alexandra Brosche von Aarenau, který několik let řídil arcivévodovu vojenskou kancelář. 1. července 1914 napsal generálu Moritzi von Auffenbergovi: „Jsem jako zraněné zvíře, které by nejraději zalezlo někam do kouta a tam pošlo. Už tři dny chodím do kanceláře oklikou, jen abych nikoho nepotkal, a dávám se tam, stejně jako doma, zapírat; jinak vůbec nevycházím, protože nemohu nikoho vidět… Jsem téměř šílený, každopádně však zcela otupělý a neschopný přemýšlet… Víru v nějaký božský světový řád jsem ztratil jednou pro vždy…“

Na zámku Artstetten v 16 hod. přivítá zámecká paní, kterou je prapravnučka Alix d'Harambure-Frayeová, a představí novou monografii o Františku Ferdinandovi prostřednictvím autora Dr. Hannesa Etzlstorfera, na programu je přednáška dvorního rady Dr. M. Christiana Ortnera „Válka nebo mír“  k arcivévodově velmocenské politice. Bude položen věnec delegací spolku bývalých 4. dragounů. Hudební doprovod původní Dvorní německou mistrovskou kapelou a od 19. hod. zámecký koncert Krojované kapely Artstetten. Obě akce jsou přístupné veřejnosti.

Franz Ferdinand se stal generálem jezdectva v roce 1899, admirálem v roce 1902 a byl císařem jmenován v roce 1913 „generálním inspektorem celé branné moci“. Doma byl odpůrcem maďarské vyšší třídy a dualismu, přítelem Rumunů, Slováků a Chorvatů (plán trialismu Vídeň-Budapešť-Agram (česky Záhřeb) nebo rozdělení monarchie podle jazykových hranic, přinášející kompromis se Slovany, vytvářející nacionálně autonomní „Spojené státy Velkého Rakouska“. Z hlediska obranné politiky podporoval námořnictvo, ale obrátil se proti agresivní politice náčelníka generálního štábu Conrada von Hötzendorf  (byl odpůrce anexe Bosny). V zahraniční politice se přikláněl k alianci tří císařů (Rakousko-Německo-Rusko), udržoval úzké přátelství s císařem Vilémem II., ale vážil si také  Anglie. Přísně konzervativně-katolicky smýšlející, nakloněn Křesťansko-sociální straně Karla Luegnera. Obklopil se poradci, kteří byli v opozici proti Františku Josefovi.19

Růženec komořího Dr. Andrease Morseyho, který ho dal do rukou umírajícího následníka. Dr. Morsey si později vyčítal, že neupomenul Franze Ferdinanda na děti. Tato myšlenka by patrně zabránila další společné jízdě obou rodičů. Zámek Artstetten

Poznámky

1  Citováno podle Bled, Jean-Paul: Franz Ferdinand. Der eigensinnige Thronfolger., Wien u. a. 2013, S. 244.
2   Polatschek, Max. Franz Ferdinand. Europas verlorene Hoffnung. Amalthea Verlag, Wien-Münschen 1989.
3 U příležitosti tisíciletého výročí příchodu Maďarů do Uher, napsal František Ferdinand z Egypta knížeti Schwarzenbergovi, jak rád by přijel do Pešti, protože by ho potěšilo ukázat „tisíciletým Hunům“, že jejich přání, aby zemřel, se ještě nenaplnilo. V (neodeslaném) dopise císaři Františku Josefovi z roku 1909 napsal: „...Já že jsem člověk nenávidící Uhry? - To není pravda, co nenávidím jsou protidynastické a velezrádné elementy, ale zemi samotnou miluji stejně jako všechny ostatní. Avšak coby následník trůnu znám své povinnosti a mou povinností je starat se o zemi i o dynastii a ochránit ji před neštěstím.“ Při jiné příležitosti údajně prohlásil: „Maďaři ať táhnou k čertu se svými výsadami!  Je to národ jako každý jiný. Proč by měli mít větší práva než Češi, Chorvati, Poláci, Rumuni, Slovinci?“ Diplomatičtěji se vyjádřil v rozhovoru se svým dlouholetým spolupracovníkem Jesephem Kristóffym: „Námitky mám jen vůči těm Maďarům, kteří usilují o rozvrat monarchie, a proti těm budu vystupovat i nadále...Vím, že nepředstavují celý národ, a vím také, že většina národa stojí pevně na straně monarchie, a tyto Maďary miluji, cením si jich, a pokud jednou usednu na trůn také to dokážu.“
4  Československý stát si mírovou smlouvu ze Saint Germain a její článek 208 vyložil po svém a v zákoně č. 354 z roku 1921 zbavil majetku nejen příslušníky bývalého vládnoucího rodu císařství Rakouského, bývalému království Uherskému, ale v §3. tohoto zákona přidal výslovně i „jiných osob bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské, zejména též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda Este a jeho potomků“. Nutno dodat, že děti Františka Ferdinanda d´Este a Žofie Chotkové Sophie, Maxmilian a Ernst byly Hohenbergy
5  Pravnučka Františka Ferdinanda d´Este Sophie von Hohenbergová uvádí: „Vévoda z Portlandu, dlouholetý přítel mého pradědečka arcivévody Františka Ferdinanda, se v roce 1919 dozvěděl, že osiřelé děti byly vyhnány z Konopiště. Okamžitě se proto spojil s britským ministrem zahraničí, lordem Curzonem a dotázal se ho, zda by se on nemohl na celou věc informovat na nejvyšších místech. Vyslanec Jeho Veličenstva v Československu požádal prezidenta T. G. Masaryka o audienci, které se mu dostalo, a při které mu prezident poté, co se o věci informoval, sdělil toto: „Aby se zabránilo případným přehmatům ze strany obyvatelstva, byl majetek zabaven. V okamžiku, kdy toto nebezpečí pomine, vrátí se dům včetně celého vybavení a povolených 500 hektarů půdy do vlastnictví dětí. Zbytek majetku pak vláda od dětí odkoupí.“ https://www.sophie-hohenberg-czech-rep.eu/
6  Osm dní po svatbě napsal následník trůnu své nevlastní matce Marii Tereze, ženě se „zlatým mateřským  srdcem“: „Oba jsme nevýslovně šťastni a za toto štěstí vděčíme především Tobě. ...V nejhlubším nitru cítím absolutní jistotu, že spolu budeme neskonale šťastni až do konce života. Udělala jsi tu nejsprávnější věc, když jsi mi pomohla. Nechť Ti, drahá maminko, dobrotivý Bůh, k němuž se společně se Žofií dvakrát za den modlíme v naší kapli (na Konopišti, poz. autora) oplatí vše, co jsi pro nás vykonala.“ Poz. autora: Marie Tereza,  jako jedna z mála,  stála za svým nevlastním  synem v jeho rozhodnutí  ke sňatku s Žofií Chotkovou. Přimluvila u císaře Františka Josefa,  aby manželství povolil. Císař tak učinil s podmínkou vzdání se následnických práv pro  budoucí  potomky Františka Ferdinanda d´Este, Žofie Chotková se z tohoto rozhodnutí nikdy nesměla stát císařovnou, pouze ženou císařovou, jak na její slova vzpomínala dcera následnického páru Sophie Nostitz-Rienecková.
7  Již v roce 1897 psal rakouskému vyslanci v Petrohradu: „Úplná shoda s Ruskem a spojenectví tří císařů, zachování míru a posílení monarchistického principu, to je můj životní ideál, po němž odjakživa toužím a ze všech sil ho budu podporovat.“
8  V říjnu Za historicky doložený fakt lze považovat, že během balkánské krize 1912/1913 přispěl rakouský následník trůnu svým umírňujícím vlivem nemalou měrou k zachování míru v Evropě.  V dopise zaslaném z Konopiště píše ministru zahraničí hraběti Berchtoldovi: „Jsem rozhodně proti našemu vojenskému zásahu, pokud je to jen trochu možné; jednak teď nemáme žádné vojáky, ale jen rekruty, takže bychom museli mobilizovat, a to by znamenalo válku! Kdybych si tedy dovolil udělit Vám ze starého přátelství radu, pak bych velice vyčkával, než bych vyvodil nejkrajnější důsledky, u všech docházejících hlášení bych si ověřil jejich původ, nasadil bych diplomatické páky, silně bych se přimkl k Německu a pokusil se najít podporu; duchy Conrada a Tiszy, pokud by zase obcházeli ministerstvem a strašili tam, bych vyhnal a zneškodnil.“ V dopise z 1. února 1913: „Rád bych ještě jednou zdůraznil, že se po usilovném zvažování a  názorové výměně s řadou jasně uvažujících osob z mého nejbližšího okolí cítím stále více posilován o potřebě zachovat mír. Aniž bychom si nějak škodili, měli bychom vynaložit veškeré úsilí na zajištění míru pro náš stát! Když se zapleteme do velké války s Ruskem, bude to neštěstí, a nikdo nedokáže říci, zda potom bude fungovat ochrana levého nebo pravého křídla. Německo bude mít co dočinění s Francií a Rumuni se vymluví na balkánské nebezpečí...Povedeme-li izolovanou válku se Srbskem, rychle ho převálcujeme, ale co potom? A co z toho budeme mít? Jednak se na nás vrhne celá Evropa a odsoudí nás jako narušitele míru, a Bůh chraň, abychom Srbsko, totálně zadluženou zemi plnou královrahů a taškářů, anektovali. Vždyť se nedokážeme vypořádat ani s Bosnou, celá ta legrace nás stojí nekřesťanské peníze a  je líhní státoprávních otázek; co by teprve bylo se Srbskem!...“
9  Věty přímo z úst Františka Ferdinanda, které pronesl v rozhovoru s českým  velkostatkářem a členem horní komory rakouského parlamentu, dr. Josefem Mariou Baernreitherem, který si je poznamenal do svého deníku, jsou tato: „Stále se říká, že jsem pro válku. To ale není pravda., a to můžete rozhlásit všude. Válka stojí spoustu peněz a hodně lidských životů. Já chci jen takové zbrojení, které nám získá respekt. To potřebují všechny státy.“
10  SMS Viribus Unitis  „(viribus unitis“ – oblíbené heslo císaře Františka Josefa I., znamená „spojenými silami“) byl dreagnought námořnictva Rakouska-Uherska, postaven za velkého přispění českých dodavatelů Škoda, Vítkovice, Kolben. Loď byla potopena 1. listopadu 1918 potápěči italského námořnictva, kteří připevnili na bok lodi minu.
11  Arcivévodovi  byla tato mise velmi nepříjemná a před svým osobním lékařem Eisenmengerem se vyjádřil, že by mu bylo mnohem milejší, kdyby císař tímto posláním pověřil někoho jiného. Vévodkyně Žofie se před odjezdem do Sarajeva velmi obávala o život svého muže. V dlouhém telefonickém rozhovoru s ženou lékaře Eisenmengera vyjádřila své obavy. (Eisenmenger, V. Paměti osobního lékaře Františka Ferdinanda)
12  Milan Hulík odkazuje i na výrok císaře, který, když se dozvěděl o atentátu měl říci, že se dějiny daly samy do pořádku. https://zpravodajstvi.sumpersko.net/Sarajevo-Dil-II--1968/clanek a také se věnuje záhadě, jak to že atentát byl vůbec úspěšný https://zpravodajstvi.sumpersko.net/Sarajevo-Dil-III--1969/clanek
13  Zdroj: https://de.wikipedia.org/wiki/Attentat_von_Sarajevo
14  Ještě 28. 6. 1914 v ranních hodinách nadiktuje František Ferdinand jednomu ze svých komorníků, Andreasi Morseymu dva telegramy – poslední, které kdy odešle. První je určen tajemníkovi Horakovi, druhý dceři, princezně Sofii. Telegram milované dcerušce měl toto znění: Princezně Sophii, Chlum. Mně i mamince se daří velmi dobře. Počasí teplé, krásné. Včera jsme měli velké dinner a dnes odpoledne  velká recepce v Sarajevu. Odpoledne další velké dinner  a pak odjezd na Viribus Unitis. Objímám Vás co nejvřeleji. Tatínek
15  Devatenáctiletý student gymnázia Gavrilo Princip se během soudního procesu vyznal ze svých ideálů a k myšlence vraždy tyrana, litoval však, že zabil vévodkyni z Hohenbergu. Jako svůj cíl udával svržení Habsburské monarchie, která stála v cestě společnému státu jihoslovanských národů.  Svůj čin odtrpěl v krutých podmínkách samoty temné cely terezínské Malé pevnosti. Po celou dobu měl na nohou desetikilové okovy, ty mu byly sundány až v roce 1916, kdy musel být kvůli špatnému zdravotnímu stavu přemístěn do nemocnice. V důsledku těžké tuberkulózy mu byla amputována paže. Strádal psychicky, protože nemohl s nikým mluvit a hlavně si číst. Po jeho smrti byly nalezeny tyto řádky vyryté lžičkou do zdi cely: „Naši duchové se plíží Vídní a šeptajíc paláci nechají se pány třást.“ (Dedijer, Vladimir. Die Zeitbombe – Sarajewo 1914, Europa-Verlag, Wien 1967, S. 668.)
16 Zita von Bourbon-Parma, poslední císařovna Rakouská, určila „Tahače drátků v přítmí, aniž by se cokoli říkalo, v politickém polosvětu mezi Turínem, Paříží a Skotskem. Stejně tak řádili i v Bělehradě. Pevně stálo už tehdy, že pokud se zkusí úder, ti atentátnící by byli jen nevědoucí nástroje v daleko širší organizaci, vykonávací orgány v ruce „velkého bratra“. (citáty z knihy Feigl, Erich. Kaiserin Zita Legende und Wahrheit). Zita  dodává: „Že měli i ve Vatikánu povědomí o zavraždění Františka Ferdinanda, líčí císařovna Zita ve svých vzpomínkách na audienci u papeže Pia X. v roce 1911: „Teď si tedy vezmete následníka trůnu!“,  řekl papež a přátelsky se usmál na princeznu. „Přeji Vám k tomu všechno požehnání!“. Princezna ihned odvětila: „Vaše Svatosti… můj ženich není arcivévoda následník. Můj ženich je arcivévoda Karel!“ (Zita: „chtěla jsem vysvětlit jeden omyl. V některých italských novinách se informovalo o našem zasnoubení a u toho byl arcivévoda Karel označen jako „následník“; toto nedorozumění jsem chtěla přirozeně osvětlit, domnívala jsem se, že papež odvozuje svůj názor odtud…“). Pius X. zůstal neoblomný: „Karel bude dědic po císaři Františku Josefovi!“ Velmi zvážněl, mluvil naléhavě. Mladá princezna to zkusila ještě jednou: „Ne, Vaše svatosti, arcivévoda František Ferdinand je následník!“. Papež jen zakroutil hlavou. „ Ne, Karel bude dědicem.“  „Ale Vaše svatosti! Strýc František určitě neodstoupí!“ Papež se usmál, ale ne jako kdyby byl pobaven, daleko více tak, jako kdyby si ve svém názoru nebyl v nějakém bodě jistý: „Jestli je to odstoupení...to nevím.“ A hořce zvážněl: „Ale jedno vím: Karel bude následníkem Františka Josefa!. A po krátké pauze, v ohromení bezmezného úžasu jeho návštěvníků, pokračoval: „A já se nekonečně z toho těším, protože Karel je odměna, kterou bůh tomuto Rakousku poskytuje za všechno, co udělalo pro církev.“ Zita : „To už jsem nic neříkala. Bylo nemožné něco říci...Musela jsem to snést.“
17 Citace z rozhovoru s pravnučkou Františka Ferdinanda d´Este Anitou von Hohembergovou. https://www.lidovky.cz/svet/byl-velice-neduverivy-a-cholericky-rika-pravnucka-zavrazdeneho-ferdinanda.A140708_154752_ln_zahranici_msl
18  F. Weissensteiner uvadí, že 15. prosince 1892 vyplula loď Kaiserin Elisabeth z terstského přístavu na cestu kolem světa. Tak začala událost bohatá a ne bezvýznamná kapitola v životě následníka rakouského trůnu. Torpédoborec zamířil k Suezskému průplavu, na Cejlon  a pak do Bombaje. Po návštěvě nejvýznamnějších indických měst a oblastí úpatí Himálaje se následník trůnu vrátil v Kalkatě na palubu své lodi a pokračoval přes Singapur, Sudenské ostrovy do Sydney. Odtud arcivévoda podnikl několik výletů do australského vnitrozemí. Poté odplula Kaserin Elisabeth přes Borneo a Honkong do Japonska., kde pobýval oficiálně, nikoli inkognto jako v předešlých destinacích. V Jokohamě odplul na parníku Empress of india přes Tichý oceán do Severní Ameriky. Z cesty kolem světa se vrátil do Vídně 18. října 1893.
19 Zdroj: https://www.geschichtewiki.wien.gv.at/Franz_Ferdinand_von_%C3%96sterreich-Este

Vytisknout