Loznicova Ukrajina a další zajímavé filmy z Karlových Varů
2. 7. 2024 / Jan Čulík
čas čtení
8 minut
Snad nejzávažnějším pondělním filmem byl na filmovém festivalu v Karlových Varech dlouhý, téměř dva a půl hodinový film Sergeje Loznicy Invaze (financovaný Holandskem, Francií a USA a vyrobený v produkce francouzské televize Arte, 2024). Je to už druhý observační dokument Sergeje Loznicy z Ukrajiny, před deseti lety natočil Majdan. Ve filmu Invaze prostě absolutně bez jakéhokoliv komentáře namířil kameru formou, které Britové říkají "fly-on-the-wall", nezúčastněný "pohled mouchy sedící na zdi" na dnešní každodenní Ukrajinu a její nejrůznější aspekty. Kolegyně Dominika Švecová poukázala na to, že vzhledem k tomu, že Loznica nikomu nedovolil promluvit přímo na kameru, celé to podle ní působilo trochu neosobně a trochu povrchně, nemohlo to jít do hloubky, protože nikdo nepřinesl své osobní svědectví. Já si ale myslím, že ten observační přístup byl záměrný, aby film působil objektivně.
A svědectví je to opravdu silné. Mělo by se promítat v každé domácnosti ve všech zemích světa. Píšu tady o tom, že se v letošních Karlových Varech vyskytuje více filmů, které se děsí nad nesmyslností, brutalitou a vražedností válek a toho, že se jako lidský rod nedokážeme poučit a opakujeme to vraždění vždycky po několika letech znovu a znovu.
A v tomto případě jsem si při téměř tříhodinovém sledování všech těch záběrů z dnešní ztraumatizované Ukrajiny uvědomil, v jakém jsme to všichni obrovském průšvihu: v Americe hrozí vítězství Donalda Trumpa, ve Francii ultrapravice a ta Putinova vražedná válka je nám zatraceně blízko, navzdory tomu, že se to v ČR snažíme ignorovat a děláme zabijačky.
A co v tom filmu tedy je? No, samozřejmě opakované pohřby, svatba mladého vojáka se svou nevěstou, kdy nevíme, jak dlouho voják přežije, přehlídka, kde má projev Zelenskyj (z něhož však slyšíme zdálky jen dvě věty, Loznica se zaměřuje na drobné detaily každodenního života, například jak po Zelenského projevu tři vojáci pečlivě srolovávají standardu svého pluku. Nemocnice, kde se učí vojáci bez nohou znovu chodit s prostetickými končetinami. Porodnice, kde se rodí děti rodinám, kde v čele stojí voják, je nadšený nově narozeným chlapcem, který ale dostal rýmu, tak mu dávají kapky. Školy. Odstraňování min. Každodennost je zdůrazňována i tím, že pořád všude jezdí sem a tam auta, stařeny chodí s nákupy, ale lidé také s nádržemi pro vodu a stojí fronty na humanitární pomoc - potraviny. Vidíme rozbombardované domy na sídlišti, kde v půlce pokoje, kde druhá půlka zmizela, stojí stále ještě skříň s televizí. Slyšíme pořád sirény a výzvy, aby lidi šli do krytu.
Ukrajinci neprojevují nenávist, spíš opakovaně hrdost na svůj národ, a přesvědčení, že Ukrajina nebude dobyta a nezhyne. Pozoruhodná je jejich stoičnost, nebo možná zdánlivá stoičnost, uprostřed tolika mrtvých.
Proč jsme si museli v poslední době zvyknout na tolik záběrů pohřbů a vybombardovaných příbytků? V Palestině je to stejné, vlastně horší.
Druhým závažným pondělním filmem byl německo-francouzský soutěžní snímek produkovaný německou televizí ZDF Xoftex. To je jméno uprchlického tábora v Řecku, kde jsou po dlouhé měsíce zadržováni bez naděje příchozí uprchlíci a žadatelé o azyl. Film vznikl jako výsledek experimentů filmařské jednotky, které během dlouhých měsíců čekání vznikla v táboře. Uvěznění uprchlíci, v čele s mladým nadaným režisérem Násirem, si krátí čekání natáčením satirických scének či příprav hororu, jenže realita tábora je horor sám o sobě. Mezi uprchíky v táboře samozřejmě vládne ponorková nemoc a hrozí násilí. Uzavřenost produkuje až surrealistické filmové vize, do nichž se v poslední třetině film propadá.
Jiným soutěžním snímkem byl chorvatský film Bruno Ankoviče Proslava (česky tedy Oslava, 2024). I tento film byl, podobně jako dříve zmíněný slovenský film o maďarské švadleně Ema a smrtihlav, zase varováním před hrůzami, které přináší podpora ideologií. Film Proslava se odehrává v naprosto zapadné, neuvěřitelně chudé horské chorvatské vesničce, začíná na podzim v roce 1945, kdy nový komunistický režim honí aktivisty a vojáky právě padlého fašistického režimu, tedy i místního mladého muže Miju, který se zapletl do politiky a teď se dlouhodobě skrývá za děsivých povětrnostnich podmínek v lese. Film se retrospektivou vrací do předchozích let, 1918, roku naprosté chudoby, 1933 a 1942. Bratr Mijovy budoucí manželky se za války stal aktivistou fašistického ustašovského režimu a Mijo, ač se o politiku jinak nezajímal, se do toho zapletl také. V závěru filmu jde v roce 1942 Mijo, jeho budoucí manželka a onen politický bratr pěšky z jejich vesnice dlouhé hodiny přes hory do místního městysu, kde se koná oslava funkcionářů a všichni hajlují vztyčenou pravicí, i nadšený místní dav. Kdybyste ale diktátorský režim nepodporovali, stali byste se terčem perzekuce. Jakmile režim padne, stanou se civilisté terčem perzekuce nového režimu. Závěrečný titulek upozorňuje, že fašisty honil v chorvatských lesích nový komunistický režim až do roku 1952.
Další ukázkou toho, jak se nepolitický mladík dokáže náhodně zaplést do politiky, je až satiricko-komický maďarský film Gábora Reisze Vysvětlení všeho. Jde o středoškolského studenta Ábela před maturitou, který se bohužel neumí učit. Dělá maturitní zkoušku z dějepisu a neumí nic. Má na sobě maďarskou nacionalistickou kokardu, která se v Maďarsku nosí v den nacionalistického státního svátku 15. března, a v poslední době se stala symbolem Orbánova autoritářství. Učitel dějepisu už neví, na co se má Ábela při zkoušce zeptat, tak se ho zeptá, pro nosí tu kokardu. No, Ábel při maturitě propadne a když se ho doma otec, který z toho málem dostane infarkt, ptá proč, řekne mu, že se ho učitel ptal na tu kokardu. Kokarda má orbánovský význam a věc se dostane do médií a vznikne obrovský skandál: "Učitel vyhodil od maturity studenta, protože nošením kokardy podporoval Viktora Orbána". Ábel zalhal a neřekl otci, že nic neuměl.
Film je ostře kritický vůči mafiánství orbánovců a je zajímavé, že mohl v Maďarsku vzniknout, i když v koprodukci se Slovenskem. Do konfliktu zasáhne orbánovské ministerstvo školství a vyhlásí Ábelův případ za mimořádný a dá mu právo maturovat znovu, tentokrát za přítomnosti asi třiceti novinářů a televizních kamer. Ábel bohužel však pořád neumí nic, takže bublina splaskne.
Americký film bratří Rossů Gasoline Rainbow (Benzínová duha, 2023) je z kategorie filmů jako již dříve zmíněný slovenský film Od marca do mája, kdy zaznamenáváme příjemné vztahy v rodinném a přátelském prostředí a nic jiného se v podstatě neděje. Pětice odmaturujících studentů, tři chlapci a dvě dívky se vydají autem směrem na západ USA, ve stylu klasické Kerouakovy On the Road, a i když občas dělají poněkud riskantní věci (nepřátelsky naladění mladíci jim ukradnou od dodávky kola, takže skupina dál musí pěšky a pak jede delší část své cesty tajně na vozech nákladního vlaku), setkávají se všude s přátelskými, vstřícnými, slunečnými lidmi. Cesta k oceánu je protkávána mírně filozofickými úvahami o životě, a zděšením maturantů, že nevědí, co dál. Pro dospívajícího teenagera je těžké dospět. Řekne jim jeden dospělý: Víte, co je rozdíl mezi dítětem a dospělým? Dospělého nikdo nekontroluje. Nikdy mi to nedošlo. Jste odpovědni sami za sebe.
4649
Diskuse