Karlovy Vary: Výborné tchajwanské drama
4. 7. 2024 / Jan Čulík
čas čtení
7 minut
Bezpochyby zdaleka nejlepším středečním filmem bylo tchajwanské rodinné (?) drama režisérky Nelicie Low, vzniklé v trchajwansko-singapursko-polské(!) produkci s názvem Na kordy. Odehrává se v prostředí šermířského klubu pro mladistvé a zápletku tvoří možný zločin a reakce přislušníků rodiny na mladíka jménem Han, který zločin měl spáchat.
Jde o intenzivní emoce, a celé je to jaksi násobeno ještě tím, že se to odehrává v čínském prostředí, kde to působí, že lidi ty emoce berou nějak daleko vážněji než Evropané.
Han je právě propuštěn z věznice pro
mladistvé, kam byl odsouzen před sedmi lety za údajnou vraždu zlomeným
kordem svého soupeře během zápasu. Han, někdejší trojnásobný celostátní
šampion v tenisu, se hájí, že šlo o nešťastnou náhodu, přesto byl
odsouzen. Policie, soudy a matka ho považují za těžkého kriminálníka, Han
se však hájí po propuštění před svým mladším bratrem právě tou
argumentací, že to neudělal úmyslně. Bratr Jie mu uvěří. Han se má po
propuštění odstěhovat do vzdálené provincie, neudělá to, začne pracovat v
místním supermarketu v hlavním městě a vyučuje bratra v šermu, takže
ten je brzo nominován do celostátní soutěže.
Když se o tom doví matka, zuří a mladšímu
synovi zakazuje, aby se s kriminálníkem stýkal a taky aby zanechal
šermu. Mladší syn se vzepře, jenže pak v šermířském cvičišti dojde k
dalšímu úrazu - Han znovu zraní soupeře zlomeným kordem. Mladší bratr
Jin usuzuje, že matka má zřejmě pravdu a Hanovi jeho "kriminální
chování" vyčte v budově, kde se připravuje šampionát, a přidá k tomu
ještě různá další obvinění a Hana tím děsivě zraní. Jeho reakcí je, že
skryt v ochranné šermířské helmě takže mu není vidět do obličeje, Han
propadne hysterickému záchvatu, něco v tom smyslu "Když teda jsem
kriminálník, tak vám ukážu" a zlomeným kordem v šermířské budově usmrtí
celou řadu lidí.
Potíž je, že mezitím k své
hrůze mladší bratr zjistil, že ten druhý incident se zraněním byl
opravdu jen nehoda, že to Han skutečně neudělal schválně, a je velmi
pravděpodobné, že byl neférově obviněn a odsouzen i za ten první
incident.
Jin je zdrcen, miluje svého bratra a uvědomuje
si, že vlastně to jeho hysterické vraždění zavinil on Zdrceného
staršího bratra vezme láskyplně za ruku, odebere mu zakrvácenou helmu i
kord a nasadí si je sám. V tu chvíli vtrhne do místa vraždění policie a
za vraždy zatkne mladšího bratra.
Ostatní středeční filmy byly relativně nevýznamné. Italský film Carla Sironiho Mé léto s Irenou (2024) byl, jak se vyjádřil jeho režisér, "takový letní". Na začátku vidíme teenagery opouštějící jakousi zdravotnickou instituci, kde se léčili, zřejmě jde o mladé lidi, kteří zažili ve svém dospívání závažnou nemoc, ale byli z ní vyléčeni. Dvě dívky z této kohorty, spíš zakřiknutá Clara a extrovertní Irene se dají dohromady a rozhodnou se náhle, jen tak, že prostě pojedou k moři. A odeberou se skutečně na pláž a film je to tedy opravdu letní. Znovu je to film z žánru těch snímků, kde se zaznamenává každodenní život, se všemi svými drobnými všednostmi. Dívky se seznámí se skupinou dalších mladých lidí, Clara se po určité době namluví jednoho z nich, jinak pořád plavou nebo se povalují na pláží. Podstatné je, že v pozadí je zřejmě pořád ta děsivá minulá zkušenost té nemoci. Extrovertní Irene asi také není úplně v pořádku, protože ke konci filmu zmizí z bytu, který si na pobřeží s Clarou pronajali, a Clara ji dlouho hledá v noci na pobřeží s baterkou, než ji nakonec najde, jak sedí v jakési jeskyni a nechce domů. Zdá se mi, že Irene je do Clary zamilována a na jejího partnera žárlí. Není to však nijak zdůrazněno.
Film pak náhle končí několika retrospektivními záběry obou dívek z kamery, která je mezi mladými lidmi tam na té pláží k dispozici. Clara nad nimi vzpomíná na to léto s Irenou. Končí to jaksi bez konce.
Ve středu večer se v soutěžní sérii promítal také film zábavného a extrovertního skotského režiséra Marka Cousinse (který před promítáním bavil publikum, mimochodem, zdůraznil, že "v dnešní době, kdy nás pravice nutí, abychom nenáviděli jiné lidi, je tolerantního festivalu jakou jsou Karlovy Vary zapotřebí jako sůl". To má pravdu!) jménem Náhlý záblesk hlubších věcí (2024).
Je to umělecký dokument o britské malířské Wilhelmině Barns-Grahamové, i když Karel Och v úvodu oznámí, že festivalové programové oddělení je toho názoru, že "považovat tento film za dokument by bylo kriminálně zjednodušující". No tak film pečlivě a musím říct zdlouhavě líčí život a ukazuje dílo zanedbávané britské malířky (zemřela v roce 2004 ve věku jednadevadesáti let). Cousins film napsal, natočil i režíroval a zároveň čte svůj komentář. Je docela dynamický, ale marná sláva, i když ty obrazy jsou pěkné a jejich vývoj zajímavý, 88 minut na takový projekt je moc, zvlášť když se Cousins dost opakuje.
Vždycky tu chválím dramaturgii karlovarského festivalu, který většinou vybírá opravdu dobré filmy, jenže ve středu bylo zřejmě, že se taky někdy dokážou seknout. I když samozřejmě, i oba níže zmíněné filmy dostaly někde nějaké ceny, tomu vůbec nerozumím.
První film, z něhož jsme ve středu dopoledne odešli, se jmenoval Grand Tour (2024), portugalsko-italsko-francouzský snímek Miguela Gomese. Měla to být jakási velká cesta Indií, jenže, promiňte, díval jsem se na to přes půl hodiny a absolutně netuším, o co v tom filmu mělo jít. Tak jsme se odebrali vedle na španělský film The Human Hibernation (Lidé v zimním spánku, 2024), a to byl taky nepopsatelný, nesrozumitelný zmatek. Desítky minut záběrů z lesní pustiny, detaily různých zvířat, krávy chodící sem a tam, chlapeček uprostřed zasněžené krajiny, který se nikoho nemůže dovolat a říká, že je mu zima, pak už se nikdy neobjeví, další stovky záběrů lesa a zvířat, pak se začnou nemotivovaně objevovat v lese různí lidé, pak v jakémsi domě a pronášejí rádoby mystické věty.
Tak nevím
4123
Diskuse