Úvaha o upalování a křesťanské společnosti ve svátek věrozvěstů a Jana Husa

5. 7. 2024 / Boris Cvek

čas čtení 4 minuty

V pátém dílu Velkých dějin zemí Koruny české (autorem je Petr Čornej, knihu vydalo nakladatelství Paseka v roce 2000) najdeme na straně 101 tato slova:

„Na schůzi všech mistrů-regentů (tj. aktivně pedagogicky působících mistrů) došlo 28. května 1403 ve velké síni Karlovy koleje k ostré názorové přestřelce mezi německými nominalisty a českými realisty, do níž provokativně vstoupil i Hus. Poněvadž realisté tvrdili, že většina Wyclifových článků byla vytržena z kontextu či citována nepřesně, požadoval betlémský kazatel pro falšovatele knih smrt upálením, jež nedávno stihla nepoctivé obchodníky se šafránem.“


Upalovat lidi za nepoctivé obchodování se šafránem, to byl tehdejší svět. Svět takzvaně křesťanský. Hus žádá upálení údajných falšovatelů Viklefa. A sám byl upálen. Oč v tom sporu vlastně šlo? Realismus a nominalismus jsou pojmy ze středověké filozofie, které by si dnes málokdo spojil s politikou a bojem o moc. Realismus je přesvědčení o existenci obecných pojmů nezávisle na nás (typicky jde o platonismus), zatímco nominalismus tvrdí, že pojmy jsou jen lidské nálepky pro věci a že ve skutečnosti existují jen jednotliviny. Říká se tomu také „spor o univerzálie“.

Ve Viklefově pojetí se realismus stává ovšem mocnou zbraní proti církvi. Existují-li totiž univerzální pojmy reálně (realismus), pak naše poznání má přístup k tomu, co je skutečnost a na prvním místě skutečnost tzv. božího zákona. Realistická pozice tedy měla za to, že je jasné, co je boží zákon, totiž zejména na základě čtení novozákonních spisů, a že pokud církev tento boží zákon neposlouchá, ztrácí svou autoritu. Tohle není nárok autority svědomí a už vůbec ne plurality různých konfesí, to je nárok totální. Jenže kdo vlastně to poznání má a kdo bude soudit, co už boží zákon je, a co není? Žižka třeba chápal boží zákon výrazně starozákonně, někteří táborité zase docházeli pod novozákonním vlivem až k odmítání trestu smrti. Kdo měl pravdu a kdo je měl rozsoudit?

Obrovská síla realistické pozice byla dána dlouho, už od Dantových dob, ne-li mnohem dříve, obecně pociťovaným zděšením z morálního stavu církve. Z božího zákona se pak ale za husitské revoluce stala jatka a rozvaliny. V době bitvy u Lipan toho měla zřejmě naprostá většina obyvatel Čech už plné zuby. Už to nešlo dál. Reformace pak místo božího zákona klade důraz na boží milost, což ale nezabrání náboženské nenávisti a hrůzám třicetileté války.

Křesťanská společnost a křesťanství, to je přece také téma spojené s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem. To, co přinesli, není nic samozřejmého a jasného. Husova pravda, pravda božího zákona, pravda dobře míněná, ukazuje jedno z mnoha velkých dramat interpretace křesťanské víry v dobovém společenském, kulturním, intelektuálním kontextu. Náboženský pluralismus a svoboda svědomí se z tohoto zápasu rodí po další staletí jako nezamýšlené důsledky. A dnes bychom snad měli pocit, že plynou z evangelia samozřejmě. Čteme ho totiž očima své doby, která upalování za podvody v obchodě se šafránem považuje za naprosto nepřijatelný trest.

Čteme ho očima společnosti, v níž cestou k nápravě mravů je veřejná kontrola moci a hledání systémových nastavení, a nikoli moralizování. Neschopnost účinně vyšetřovat a kontrovat byla ve středověku důvodem posedlosti brutálními tresty, mučením, ba dokonce ordály. To byl svět, do kterého Cyril s Metodějem přinesli křesťanskou zvěst. Má-li někdo žaludek na to označovat takovou společnost za „křesťanskou“, pak prosím. Pokud si ale chceme cenit víry, kterou nám přinesli věrozvěstové a k níž se hlásil také Hus, neměli bychom ji uzavírat do minulosti, a naopak bychom měli chápat každého věřícího jako kulturně, historicky situovaného člověka. A měli bychom být vděčni, že se stalo, že už neupalujeme a nemučíme. Kristus to nedělal. A my se toho zbavili díky kritice tradic, předsudků a zvyklostí. A to Kristus dělal téměř pořád. Ve jménu lásky.

0
Vytisknout
2944

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2024