Boj proti ruské africké strategii

26. 6. 2024

Navzdory nedávnému nárůstu ruské aktivity v oblasti Sahelu – dubnovému příchodu ruských jednotek do Nigeru, přítomnosti žoldnéřů Afrického sboru v Burkině Faso (z velké části absorbujících operace Wagnerovy skupiny) a pokračujícím aktivitám ruských žoldáků v Mali, Středoafrické republice a jinde – někteří analytici tvrdí, že Rusko postrádá soudržnou strategii na kontinentu a že jeho hrozby pro kontinent jsou přehnané.

Ruské využívání žoldnéřských a polovojenských sil je odrazem nekoordinované honby za penězi a nerostným bohatstvím. Z ekonomického hlediska jsou tyto aktivity předstiženy Spojenými státy, Čínou a Evropskou unií (EU) a mají sklon zaměřovat se na vojenskou pomoc (na rozdíl od investic zaměřených na infrastrukturu). Jak by tyto snahy mohly představovat velkou hrozbu pro americké národní zájmy?

Tento názor zásadně nechápe ruský přístup ve dvou ohledech. Za prvé, studie ruských aktivit v novém africkém "pučistickém pásu" i jinde odhaluje koordinované snahy vychýlit názory afrického obyvatelstva směrem k podpoře Putinova režimu a jeho zájmů v regionu. Za druhé, zatímco lidé na Západě mohou předpokládat, že úspěšná velká strategie musí zahrnovat hospodářskou pomoc a budování institucí, ruský omezený přístup je stejně účinný v dosahování výsledků.

Aktivity Ruska ve Středoafrické republice dalece přesahují zajišťování bezpečnosti režimu prezidenta Faustina-Archange Touadéry a ochranu ruských těžebních podniků. Africký sbor se přímo podílel na vzniku Touadérovy politické strany Hnutí sjednoceného srdce, kterou používá jako nástroj ruského vlivu. Vztahy mezi Středoafrickou republikou a Ruskem koordinuje Valerij Žakarov, prezidentský poradce Touadéry a bývalý člen ruské agentury pro vnitřní bezpečnost Federální bezpečnostní služby (FSB). Ruští agenti distribuují proruské letáky, financují několik největších sdělovacích prostředků v zemi, provozují mobilní nemocnice, distribuují humanitární pomoc, provozují propagandistickou rozhlasovou stanici, propagují výuku ruského jazyka na univerzitách a dokonce sponzorují soutěž krásy.

Tyto snahy vykreslují Rusko jako antikoloniálního spasitele, který zachraňuje zemi ze spárů francouzských plánů. Moskva sponzorovala několik "panafrických" hnutí, jejichž cílem je širší dosah po celém kontinentu. Patří mezi ně Urgences Panafricanistes, vedená Kemi Sebou, aktivistkou s vazbami na bývalého íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, a Alexandra Dugina, intelektuála spojeného s Putinem. Další je Aimons Notre Afrique ("Milujeme naši Afriku"), nevládní organizace vedená burkinským podnikatelem Harounem Douambou, která využívá své komunikační složky k šíření proruské propagandy v Burkině Faso a ve Středoafrické republice.

Synchronizace vojenských, politických a kulturních prostředků ze strany Ruska prozrazuje touhu vtáhnout Středoafrickou republiku a další africké země do své sítě vlivu a upevnit si na kontinentu trvalou oporu. Rusko sice nedokázalo poskytnout ekonomickou pomoc, ale samotné junty se více zajímají o své krátkodobé přežití než o dlouhodobou prosperitu. Pokud jde o obyčejné Afričany, ruské kampaně "srdce a mysli" jsou levnější než ekonomická pomoc a nepřicházejí s žádným obvyklým zklamáním ze zpronevěry a skandálu.

Proč chce Putin africkou oporu? Existují dva hlavní důvody. Za prvé, Rusko se snaží získat trvalé záchranné lano k africkým přírodním zdrojům, zejména nerostným surovinám. Africké zdroje jsou pro Putinův režim strategickým aktivem, které plní dvojí funkci financování jeho války na Ukrajině a zároveň obohacování oligarchů, kteří ho podporují. Podle zprávy Blood Gold Report, která je přehledem zapojení Ruska do těžby zlata v Africe, vypraly Africké sbory a Wagnerova skupina více než 2,5 miliardy dolarů na podporu ruské války na Ukrajině. Africké země mohou sloužit jako dlouhodobé zásobovací sklady pro současné i budoucí ruské války. Schopnost ruské válečné mašinérie prosperovat z dodávek od klientských států činí západní sankce do značné míry irelevantními.

Za druhé, Rusko usiluje o vytvoření spojenců v Africe, kteří podpoří jeho pozice ve Valném shromáždění Organizace spojených národů (OSN). Ilustruje to slabá podpora rezoluce OSN odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu mezi africkými státy. Sedmnáct afrických zemí, včetně Jihoafrické republiky a Angoly, se hlasování zdrželo, zatímco osm dalších, včetně Etiopie a Maroka, se hlasování nezúčastnilo; Eritrea hlasovala proti. Je pozoruhodné, že jihoafrický prezident Cyril Ramaphosa kritizoval rezoluci za to, že nevyzývá ke "smysluplnému zapojení" mezi Ruskem a Ukrajinou. Rusku se podařilo vykreslit se jako obránce globálního jihu proti imperialismu, jak dokládá jeho konference "Za svobodu národů" z února 2024, které se zúčastnili delegáti z více než padesáti zemí, které se staví proti "neokolonialismu".

Jak mohou Spojené státy čelit této ruské ofenzivě? Za prvé, Spojené státy musí jednat, aby zabránily Rusku zaplnit bezpečnostní vakuum na celém africkém kontinentu, například v Demokratické republice Kongo (DRK), Súdánu a Sahelu. Toho lze dosáhnout větším financováním a spoluprací s organizacemi, jako je Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) a Jihoafrické rozvojové společenství (SADC). Kromě toho, že ECOWAS slouží jako obchodní blok, hrál významnou roli při udržování míru v regionu, když v roce 2003 zasáhl v Pobřeží slonoviny a Libérii, v roce 2012 v Guineji-Bissau, v roce 2013 v Mali a v roce 2017 v Gambii. Stejně tak je SADC nejen hospodářským společenstvím a zónou volného obchodu, ale také regionálními mírovými silami, zejména v Demokratické republice Kongo.

Silná vojenská spolupráce mezi africkými státy může poskytnout atraktivnější alternativy k ruské pomoci. Jedním z nedávných příkladů, kdy africké mocnosti úspěšně zaplnily bezpečnostní mezeru, je intervence Rwandy a SADC v roce 2021 proti povstání spojenému s Islámským státem v provincii Cabo Delgado v Mosambiku. Zatímco Mosambik se zpočátku obrátil s žádostí o pomoc na Wagnerovu skupinu, měl větší úspěch s africkými silami. Rwandská armáda prokázala vysoký stupeň kompetence v boji proti povstalcům, úspěšně zabezpečila miny a ropná pole a omezila džihádistické útoky, přičemž se vyhnula škodám na civilním obyvatelstvu.

Africké velitelství americké armády (AFRICOM) by mělo poskytovat výcvik a podporu stálé vojenské organizaci SADC, pohotovostním silám, a misi SADC v Demokratické republice Kongo. Na druhé straně by spolupráce s ECOWAS měla být diferencovanější. Sahelské junty považují jakékoli posilování vojenské přítomnosti komunity za existenční hrozbu pro Alianci států Sahelu (AES), kterou vytvořily Burkina Faso, Niger a Mali po svém odchodu z ECOWAS. Z tohoto důvodu by dodatečná americká pomoc státům ECOWAS měla být zaměřena na boj proti vnitřním povstáním, aby se zabránilo zdání vyzbrojování proti AES.

Za druhé by Spojené státy měly usilovat o sblížení s vojenskými vládami Nigeru, Burkiny Faso a Mali a měly by povzbuzovat členy ECOWAS – zejména Nigérii –, aby učinili totéž. Hrozba nigerijského prezidenta Bola Tinubua, že použije ozbrojenou sílu k obnovení civilní vlády v Nigeru, a následná neschopnost tuto hrozbu dodržet, se jevila jako přehnaně agresivní a slabá, což zahnalo sahelské junty ještě hlouběji do ruské náruče. Stejně tak se zdá, že agresivní přístup náměstkyně ministra zahraničí pro africké záležitosti Molly Pheeové k vyjednávání s nigerskou juntou – údajně včetně hrozeb sankcemi – se obrátil proti nigerské juntě, což vedlo k vyhoštění amerických vojáků ze strany junty. Zejména nigerský premiér Alí Zeine se zdál být frustrován nesouladem v prioritách mezi svou vládou, která se zaměřila na získávání vojenského vybavení pro boj s teroristy, a americkými diplomaty, kteří upřednostňovali návrat k demokracii.

Spojené státy by se měly smířit s tím, že pokusy zastrašit junty, aby obnovily demokracii, budou mít pravděpodobně zvrácený účinek v tom, že je zaženou ještě hlouběji do ruské náruče. Spojené státy musí pochopit, že vlády – zejména ty autoritářské, které se zajímají především o své vlastní přežití – reagují nejlépe na pobídky, nikoli na přednášky nebo plané hrozby. Přijetí Ruska juntou je rozhodnutím učiněným na základě racionálního vlastního zájmu – ruská vojenská pomoc přichází bez jakýchkoli podmínek.

Pokoušet se obnovit vztahy s juntami prostřednictvím nabídek vojenské pomoci je nepraktické kvůli omezením § 7008 zákona o zahraničních operacích a souvisejících programech ministerstva zahraničí pro fiskální rok 2021. Tato část silně omezuje většinu pomoci zemi, pokud americká vláda rozhodne, že došlo k převratu. Iterace tohoto nařízení existují od roku 1984 a mají původ v zákoně omezujícím pomoc salvadorské juntě.

Místo toho by Spojené státy měly tlačit na to, aby bylo Nigeru umožněno znovu se připojit k Mnohonárodním jednotkám (MNJTF), mnohostátní alianci proti Boko Haram, která zahrnuje Nigérii, Čad, Kamerun a Benin. To by přispělo ke zlepšení vztahů mezi Nigerem a Nigérií, která je hlavním pilířem MNJTF i ECOWAS. To by navázalo na předchozí snahy ECOWAS o rozmrazení vztahů s juntami zrušením většiny obchodních sankcí. Uvolněním napětí a udržováním otevřených linií dialogu mohou Spojené státy a jejich afričtí spojenci odradit sahelské národy od toho, aby se dívaly výhradně na Rusko jako na svého ochránce.

Při rozhovorech s juntami by američtí diplomaté měli zdůrazňovat smíšené výsledky ruských žoldáků v protipovstaleckých operacích (jako je jejich neúspěch v Mosambiku a třenice s malijskou armádou v kombinovaných operacích) a výhody alternativních zdrojů vojenské pomoci.

Ministerstvo zahraničí by se také mělo vyvarovat okamžitého uplatňování paragrafu 7008 v důsledku budoucích převratů, protože to vytváří okamžitou příležitost pro Rusko zaplnit vakuum vytvořené zastavením americké vojenské pomoci. Precedens pro neuplatnění paragrafu 7008 existuje v případě egyptského převratu v roce 2013. Tím, že ministerstvo zahraničí nepoužilo termín "puč" na vojenský převrat v Egyptě, vyhnulo se aktivaci této části a tím poškození bilaterálních vztahů v klíčovém okamžiku – nahrazení vlády Muslimského bratrstva Muhammada Mursího sekulárnějším a prozápadním režimem.

Amerika podceňuje ruský vliv v Africe na vlastní nebezpečí. Čelit ruským pokusům proměnit africké země v zásobovací sklady a podporovatele Putinovy současné – nebo příští – války je nepochybně v zájmu Spojených států a mezinárodního společenství. Aby toho Spojené státy dosáhly, musí věnovat větší pozornost oblasti světa, která je až příliš často zanedbávána na úkor jejich zájmů.

Zdroj v angličtině: ZDE