Svědectví z Gazy v Los Angeles Times: Jsem americký lékař, který odjel do Gazy. To, co jsem viděl, nebyla válka - bylo to vyhlazování
17. 2. 2024
čas čtení
7 minut
Při jedné příležitosti přinesli rodiče na pohotovost řadu dětí, všechny
ve věku asi 5 až 8 let. Všechny měly po jednom zásahu kulkou odstřelovačem do
hlavy. Tyto rodiny se vracely do svých domovů v Chán Júnisu, asi 2,5 km
od nemocnice, poté, co se izraelské tanky stáhly. Odstřelovači však
zřejmě zůstali. Žádné z těchto dětí nepřežilo.
(Pozn. red.) Čeští politikové mlčí.
Koncem ledna jsem opustil svůj domov ve Virginii, kde pracuji jako plastický a rekonstrukční chirurg, a připojil jsem se ke skupině lékařů a zdravotních sester, kteří se vydali do Egypta se skupinou humanitární pomoci MedGlobal, aby se dobrovolně zapojili do práce v Gaze.
Pracoval jsem i v jiných válečných zónách. Ale to, čeho jsem byl svědkem během následujících deseti dnů v Gaze, nebyla válka - bylo to vyhlazování. Při izraelském bombardování Gazy bylo zabito nejméně 28 000 Palestinců. Z Káhiry, hlavního města Egypta, jsme jeli 12 hodin na východ k hranici v Rafáhu. Míjeli jsme kilometry zaparkovaných kamionů s humanitární pomocí, protože do Gazy nesměly. Kromě mého týmu a dalších vyslanců OSN a Světové zdravotnické organizace tam bylo jen velmi málo dalších lidí.
Vstup do jižní části Gazy 29. ledna, kam mnoho lidí uprchlo ze severu, připomínal první stránky dystopického románu.
Koncem ledna jsem opustil svůj domov ve Virginii, kde pracuji jako plastický a rekonstrukční chirurg, a připojil jsem se ke skupině lékařů a zdravotních sester, kteří se vydali do Egypta se skupinou humanitární pomoci MedGlobal, aby se dobrovolně zapojili do práce v Gaze.
Pracoval jsem i v jiných válečných zónách. Ale to, čeho jsem byl svědkem během následujících deseti dnů v Gaze, nebyla válka - bylo to vyhlazování. Při izraelském bombardování Gazy bylo zabito nejméně 28 000 Palestinců. Z Káhiry, hlavního města Egypta, jsme jeli 12 hodin na východ k hranici v Rafáhu. Míjeli jsme kilometry zaparkovaných kamionů s humanitární pomocí, protože do Gazy nesměly. Kromě mého týmu a dalších vyslanců OSN a Světové zdravotnické organizace tam bylo jen velmi málo dalších lidí.
Vstup do jižní části Gazy 29. ledna, kam mnoho lidí uprchlo ze severu, připomínal první stránky dystopického románu.
Uši nám zalehlo neustálé hučení, jak mi bylo řečeno, sledovacích dronů, které neustále kroužily nad námi. Naše nosy pohlcoval zápach milionu vysídlených lidí žijících v těsné vzájené blízkosti bez odpovídající hygieny. Naše oči se ztrácely v moři stanů. Ubytovali jsme se v penzionu v Rafáhu. První noc byla chladná a mnozí z nás nemohli spát. Stáli jsme na balkoně, poslouchali bomby a viděli, jak z Chán Júnisu stoupá kouř.
Když jsme se druhý den blížili k Evropské nemocnici v Gaze, stály tam řady stanů, které lemovaly a blokovaly ulice. Mnoho Palestinců tíhlo k této a dalším nemocnicím v naději, že budou představovat útočiště před násilím - mýlili se.
Lidé se přelili i do nemocnice: žili na chodbách, schodištích a dokonce i ve skladištích. Kdysi široké chodby navržené Evropskou unií tak, aby pojaly rušný provoz zdravotnického personálu, nosítek a vybavení, se nyní zúžily na průchod pro jednoho člověka. Po obou stranách visely ze stropu deky, které ohraničovaly malé prostory pro celé rodiny a poskytovaly tak kousek soukromí. Nemocnice navržená pro přibližně 300 pacientů se nyní snažila postarat o více než 1 000 pacientů a stovky dalších, kteří tam hledali útočiště.
K dispozici byl jen velmi omezený počet místních chirurgů. Dozvěděli jsme se, že mnozí z nich byli zabiti nebo zatčeni a není známo, kde se nacházejí, nebo dokonce že vůbec existují. Jiní byli uvězněni v okupovaných oblastech na severu země nebo na blízkých místech, odkud bylo příliš riskantní cestovat do nemocnice. Zůstal pouze jeden místní plastický chirurg, který v nemocnici pracoval 24 hodin denně. Jeho dům byl zničen, a tak bydlel v nemocnici a veškerý osobní majetek dokázal nacpat do dvou malých příručních tašek. Tento narativ byl mezi zbývajícím personálem nemocnice až příliš běžným. Tento chirurg měl štěstí, protože jeho žena a dcera byly stále naživu, ačkoli téměř všichni ostatní pracující v nemocnici truchlili nad ztrátou svých blízkých.
Okamžitě jsem nastoupil do práce, prováděl jsem 10 až 12 operací denně a pracoval jsem 14 až 16 hodin v kuse. Operační sál se často otřásal neustálými nálety, někdy až každých 30 sekund. Operovali jsme v nesterilních podmínkách, které by byly ve Spojených státech nemyslitelné. Měli jsme omezený přístup k důležitému lékařskému vybavení: Denně jsme prováděli amputace rukou a nohou pomocí Gigliho pily, nástroje z dob občanské války, v podstatě segmentu ostnatého drátu. Mnoha amputacím bychom se bývali se mohli vyhnout, kdybychom měli přístup ke standardnímu lékařskému vybavení. Byl to boj, když jsme se snažili postarat o všechny zraněné v rámci konstrukcí zdravotnického systému, který se naprosto zhroutil.
Naslouchal jsem svým pacientům, kteří mi šeptali své příběhy, když jsem je vezl na operační sál k operaci. Většina z nich spala ve svých domovech, když byli bombardováni. Nemohl jsem se ubránit myšlence, že ti šťastnější zemřeli okamžitě, buď silou výbuchu, nebo byli pohřbeni v sutinách. Přeživší čekaly hodiny operací a několikanásobné návštěvy operačního sálu, a to vše při truchlení nad ztrátou dětí a manželů. Jejich těla byla plná střepin, které musely být po částech chirurgicky vytahovány z těla.
Přestal jsem sledovat, kolik nových sirotků jsem operoval. Po operaci je dali někam v nemocnici, nejsem si jistý, kdo se o ně postará nebo jak přežijí. Při jedné příležitosti nesli rodiče na pohotovost hrstku dětí, všechny ve věku asi 5 až 8 let. Všechny měly po jednom zásahu odstřelovačem do hlavy. Tyto rodiny se vracely do svých domovů v Chán Júnisu, asi 2,5 km od nemocnice, poté, co se izraelské tanky stáhly. Odstřelovači však zřejmě zůstali. Žádné z těchto dětí nepřežilo.
Poslední den, když jsem se vracel do penzionu, kde místní věděli, že jsou ubytováni cizinci, přiběhl ke mně malý chlapec a předal mi malý dárek. Byl to kámen z pláže s arabským nápisem napsaným fixem: "Z Gazy, s láskou, navzdory bolesti." Když jsem naposledy stál na balkoně a díval se na Rafáh, slyšeli jsme drony, bombardování a dávku kulometné palby, ale tentokrát bylo něco jinak: Zvuky byly hlasitější, výbuchy byly blíž.
Tento týden izraelské síly zaútočily na další velkou nemocnici v Gaze a plánují pozemní ofenzívu v Rafáhu. Cítím se neuvěřitelně provinile, že jsem mohl odjet, zatímco miliony lidí jsou nuceny snášet noční můru v Gaze. Jako Američan myslím na to, že z našich daní se platí zbraně, které tam pravděpodobně zranily mé pacienty. Tito lidé, kteří již byli vyhnáni ze svých domovů, se nemají kam jinam obrátit.
Irfan Galaria je lékař v ordinaci plastické a rekonstrukční chirurgie v Chantilly v americkém státě Virginia.
Oprava: Původně jsme omylem přeložili tento článek, jako by ho napsala lékařka.
Zdroj v angličtině ZDE
7283
Diskuse