Proč máme rok od roku víc střelných zbraní?

15. 2. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 4 minuty

Podle údajů Policie ČR loni v Česku stoupl počet registrovaných střelných zbraní o tři procenta na 1 016 786 kusů. Ty vlastní celkem 316 859 držitelů zbrojních průkazů, jejichž počet meziročně stoupl skoro o tři tisícovky. To znamená, že každý držitel ZP vlastní v České republice v průměru o něco málo víc než tři zbraně. Ještě v roce 2020 bylo u nás zbraní registrováno „jen“ 900 tisíc.

Proč se Češi tak intenzivně vyzbrojují? Významnou roli mohou hrát obavy a úzkost. Z teroristů infiltrovaných mezi uprchlíky (kterých tu nakonec mnoho nebylo), z dopadů covidové pandemie, z ruské agrese na Ukrajině, případně z katastrofálních scénářů spojených s klimatickými změnami. V posledních letech to opravdu chvílemi vypadá, že nás ta či ona varianta „apokalypsy“ míjí jen o vlásek. Pořídit si zbraň může působit dojmem, že si člověk bere část kontroly zpět (jak znělo nechvalně proslulé heslo promující brexit).

Svou roli mohlo sehrát i to, že od roku 2021 máme právo bránit se zbraní v Listině základních práv a svobod, která je součástí české ústavy. Že to neznamená tak docela totéž, jako že vlastnit zbraň je ústavou zaručené základní lidské právo, nejspíš řeší jen málokdo. Ti, kteří se o zbraně zajímají, to berou tak, že jejich koníček dostal nejvyšší možné posvěcení, jež je v demokratickém státě možné získat, a ti ostatní… ti o této změně nejspíš vůbec nevěděli. Aspoň tento dojem jsem nabyl, když jsem se v týdnech, jež následovaly po vraždění na filozofické fakultě, bavil s celou řadou lidí o vztahu české společnosti ke zbraním a překvapeně zjistil, že spousta jich o této změně slyší prvně ode mě.

Důvodem nejspíš bude, že o střelné zbraně se u nás obecně zajímají hlavně jejich vlastníci a fanoušci. Ti také dovedou za svůj koníček lobbovat. Příznivci větší regulace naopak nejsou skupinou dostatečně homogenní, aby dokázali dlouhodobě působit na zákonodárce a veřejné mínění. Masové střelby umí vyvolat pobouření a dočasně aktivizovat jednotlivce, žádná však zatím nedokázala přivést v život iniciativu, která by fungovala jako efektivní lobbistická skupina, a to přestože by podle průzkumů většina společnosti s větší regulací zbraní souhlasila.

Ani politicky v postoji ke zbraním nevede jasná ideová štěpící linie, když odhlédneme od zcela marginálních libertariánů, kteří jsou přesvědčeni, že člověk má právo mít zbraní třeba pro vyzbrojení celé roty a jakákoli regulace je zbytečná státní ingerence do oblasti osobní svobody. Spíš než aby hodnotové postoje určovaly poměr politiků a političek ke zbraním, jsou hodnoty ve vleku „citů“, jež konkrétní politici a političky ke zbraním chovají. Z nějakého důvodu se s nimi ti čeští obzvlášť rádi fotí, ať už patří ideově na levici (Milan Chovanec) nebo pravici (Jana Černochová).

„Rozvážná“ reakce politické reprezentace na požadavky části veřejnosti omezit držení zbraní po 21. prosince loňského roku poměrně ostře kontrastuje s tím, jak rychle dokázala přistoupit k zákazu látky HHC. Ta může být nebezpečná, a v žádném případě by se neměla prodávat ve formě, která cílí na děti, jejím účelem ale není zabíjení lidí. Obecně lze říct, že ačkoli drogy patří ke spouštěčům i průvodním jevům sociálně-patologického chování, umírají na ně zpravidla jejich uživatelé. Možná bychom mohli uvažovat o tom, zda stoupající množství zbraní v české společnosti není v důsledku také projevem sociální patologie, jejíž dopady zatím nedohlédneme.

2
Vytisknout
2549

Diskuse

Obsah vydání | 20. 2. 2024